Bydlení – historie bydlení, raný středověk

Jiřina Kavková, 27.5.2011

Raný středověk byl dynamickým obdobím evropských dějin. V raném středověku docházelo k velké migraci zejména germánských a slovanských kmenů a Hunů.

Od druhého století n.l. stagnoval vývoj římského impéria. Samotný rozvrat římské říše byl zapříčiněn barbarskými nájezdy, ale také vnitřní ochablostí, politickými rozkoly a morálním úpadkem císařství. Po zániku centra tehdejšího světa se římská kultura a zbytky antického umění udržely a pokračovaly ve východořímské říši – Byzanci. V západní Evropě byla klasická kultura antického světa považovaná za díla pohanů.

Čtvrté a páté století bylo v Evropě ve znamení přesunů obyvatel a prolínání různých kultur, včetně rozpadající se římské kultury. Budovy, které se v tehdejší době stavěly musely plnit hlavně bezpečnostní požadavky.

Při jejich budování byl vlastní účel pohodlnějšího bydlení považován až za druhořadý. Pocit neustálého ohrožení vyvolával potřebu mobilního zařízení. Laická obydlí, včetně knížecího paláce měla prostý a velmi primitivní charakter. Byla to dřevěná, roubená stavení, částečně z hlíny, výjimečně s kamennou podezdívkou.

Tehdejší nábytek měl nomádský charakter. Velmi důležitá byla truhla, která provázela člověka po celý středověk jako základní nábytkový předmět a úložný prostor. Truhla byla vytvořená tak, aby ji bylo možné co nejrychleji přemístit. Vydlabaná z kmene stromu, pro zpevnění opásána železy.

V období barbarských vpádů a migrace národů bylo zničeno téměř vše, co ještě zbývalo z odkazu antiky. Na vyzrálou civilizaci antického Říma navazovala proto tvorba nábytkových předmětů jen velmi spoře.

Kusá dochovaná poznání svědčí o to, že časný středověk svým odlišným životním stylem vytvořil v severnějších částech Evropy postel jako základní vybavení primitivních obydlí. Lůžko sloužilo více osobám a stalo se ve středověkých příbytcích nejdůležitějším nábytkovým předmětem. Částečně byly přejímány tvary antického nábytku. Pokles řemeslné zručnosti oproti antickému světu byl však hluboký. Byly zapomenuty nejen výrobní postupy a konstrukce staveb, ale i tvorba nábytkových předmětů.

Zapomenuty zůstaly tvary nábytkových předmětů a především jejich vhodně volené proporce. O tvarech nábytkových předmětů z období více jak sedmi stoletní je dnes možné získat představu jen z knižních iluminací manuskriptů či drobných reliéfů a sochařských děl.

Nakonec to bylo křesťanství, které přineslo nové ideje a hodnoty. Středisky nově vznikající kultury se staly kláštery. Po stabilizaci Evropy a ukončení stěhování národů, právě odtud vycházelo nové poznání víry a také nové kulturní podněty.

Románské umění je nazýváno historiky uměním a slohem klášterním. Je pochopitelné, že se postupně stávalo i stavebním slohem pro světské stavby. Stavbám sakrálním byla však oproti příbytkům světským věnována nesrovnatelně vyšší péče. Při stavbě i zařízení se používala nejnáročnější práce se dřevem a postupně se obnovovalo i nábytkářské umění.

Zatímco na řemeslnou práci při vytváření chrámových interiérů byl kladen velký důraz, zůstávalo zařizování příbytků na velmi nízké úrovni.

Dnes je výjimkou, setkáme-li se s dochovanými nábytkovými kusy, které sloužily běžnému životu. Při pohledu na tyto předměty je viditelné, že při jejich vytváření chyběla profesionální rutina. Bylo to především tím, že všude tam, kde přetrvávalo naturální hospodářství, byly předměty sloužící běžnému životu vyráběny co nejjednodušeji pro vlastní potřebu.

Teprve možnost směnit předmět za kvalitní protihodnotu vedla k úsilí po vyšší úrovni. Vyskytovala se i díla, která jsou možná nazvat uměleckými. Ve vlastnictví Karla Velikého a Ludvíka Pobožného se podle starých pramenů vyskytovaly stolky provedené dokonce ve zlatě a stříbře.

Je důležité vědět, že křesla i židle byly nábytek určený jen pro osoby nejvýše postavené. Řadoví obyvatelé středověké Evropy se ve svých domovech obklopovali předměty a nábytkem velmi prostým a přitom pořízeným velmi primitivním nářadím. Sekyry, dláta, pily, vrtáky a nože byly jedinými nástroji ranného středověku. K nim teprve až ve vyzrálé gotice přibyl hoblík.

Nábytek většiny obyvatel byl jednoduchý, až primitivní. Vycházel z prostého každodenního života. V prosté domácnosti tehdejší doby i v obydlí jejich feudálního pána chybělo komfortnější vybavení.

Především chybělo vybavení poskytující dostatek tepla. Po dlouhou dobu bylo obydlí prostora s ohništěm uprostřed /černá jizba/.

V době přelomu prvního tisíciletí se evropský interiér začal diferencovat, a to právě podle převažujícího způsobu topení. Zatímco na jihu a na západě Evropy se stále více používány krby, oheň ve střední Evropě byl vázán do pecí.

Od takto rozdílných způsobů topení se také rozdílně vyvíjelo uspořádání interiérů. Intenzita žáru z krbu vyžadoval sezení jednoduše přemístitelné. Oproti tomu pece, které vydávají rovnoměrné teplo, umožňovaly sezení stabilní - na lavicích.

Základním nábytkovým předmětem byla po celé období středověku postel. Lůžkovou plochu vyvýšenou nad podlahou předcházelo ustlání na zemi. Větší pohodlí při odpočinku poskytovala na podlaze rozprostřená sláma, kožešiny a slamníky.

V severní části Evropy byl vytvořen lehací nábytek, lišící se od antického lůžka. Chladné prostředí, tuhé zimy a potřeba tepla ovlivnily tvar vzhled i umístění používané postele. Lůžko raného feudalismu, to byla na severu Evropy hrubě opracovaná dřevěná bedna se stropem a vysokými postranicemi.

V místnosti tím byla vlastně vytvořena druhá prostora. Postel byla velkých rozměrů a zpravidla v ní spala celá rodina pohromadě. Vyvýšení nad podlahou umožňovalo umístění zásuvek ve spodní časti postele. Také tyto zásuvky často poskytovaly místo na spaní.

Ve středověkém severoevropském lidovém domě vzniklo také vestavěné lůžko - stavebně přičleněné k jedné ze stěn obytného prostoru. Po délce stěn bývala i dvě lůžka za sebou. Pro jejich minimální rozměry v nich bylo možné spát jen v polosedě. Jako vlastní lehací plocha sloužila slaměná podložka.

Měkké polštáře a prostěradla používaly jen bohaté rodiny. V zámožných rodinách se až v pozdním středověku leželo na peřinách. Nejrozšířenějším nábytkem, který soužil nejen k sezení, ale i ke spaní byly lavice.

Ty nejjednodušší byly vytvořeny vlastně jen z prkna na čtyřech nohách nebo se vyzdívaly v okenních výklencích. Lavice se později opatřovaly zádovými opěradly a područkami. U dochovaných lavic je pozoruhodné zdobení nosných částí soustruhováním.

V pozdějším středověku bylo soustruhování používáno i při tvorbě křesel, židlí a stoliček používaných ve dvorských sídlech. Soustruh a práce s ním byla známa v Německu, Francii i ve Skandinávii.

K židlím, které se vyskytovaly poskrovnu, patřila románská třínohá židle. Používané byly i skládací stoličky. Nejvznešenějším sedacím nábytkem té doby bylo křeslo. Stůl období v období ranného středověku je monolitický a stabilní předmět a v obytných prostorách byl vzácností.

Stůl, to byla zpravidla pouze stolní deska sestavená z fošen, uložená na kozové podstavce. Stůl byl smontovaný až v místnosti a sloužil pouze v čase jídla ke stolování. U stolu stávaly lavice a to jen po jedné straně se stěnou za zády, tak, aby stolující stále viděl na vstupní dveře do místnosti.Zvláštním typem stolního nábytku byly čtecí a psací pulty.

V obydlích byly běžné věci, včetně oděvů zavěšovány na háky a ukládány na police a niky vytvořené již při stavbě. Středověká stavení měla málo zařízení a byla takřka prázdná. Platilo to pro domácnosti prostého lidu, ale i pro obydlí horních vrstev.

Skříně sloužily především v sakristiích. Byly sestaveny z těžkých fošen a trámků.

Zásadní roli v příbytcích románského středověku sehrála truhla. Do ní byl ukládán nejcennější majetek. Pro zajištění pevnosti byly truhly opásány železy a zabezpečeny železným pobíjením.

Kláštery byly střediskem kultury, ale i místy, kam se soustředili nejlepší řemeslníci všech oborů. Kláštery daly vzniknout stavebním hutím a řemeslným dílnám.

Zdroj:
Stanislav Dlabal, Nábytkové umění - vybrané kapitoly z historie