Bydlení - historie bydlení, renesance Francie, renesance Španělsko

Jiřina Kavková, 17.7.2011

Renesance ve Francii a renesance ve Španělsku se postupně rozšiřovala a nový sloh se začal uplatňovat ve stavitelství, ale i v bydlení a nábytkářství. Renesanční umění si Francie i Španělsko obohatilo o vlastní prvky a na svém území mu vtisklo vlastní ráz.

Renesance ve Francii
Do Francie se renesance dostala nejprve zejména díky vojenským tažení do Itálie. Své dědické nároky na Království neapolské se snažil uplatnit francouzský král, Karel VII. V dalších vojenských výbojích proti Itálii pokračovali i jeho následovníci - Ludvík XII., František I. i Jindřich II. Vojenská tažení nebyla příliš úspěšná. Oproti tomu přímý styk s italskou renesancí podpořil ve francouzské šlechtické společnosti smysl pro krásu a umělecká díla, kterými renesanční Itálie oplývala. V době, kdy se politická váha postupně začala přesouvat z Itálie do západní a severní Evropy, pronikla renesance především do Francie, jejího centra Paříže a do jihozápadní části země.

Renesanční éra započala za vlády Františka I. a renesance ve Francii ovlivnila celou francouzskou kulturu. František I. byl příznivcem renesance a obdivoval italské umění. Pro jeho dvůr pracovala celá řada italských umělců. Pozvání k návštěvě i tvorbě pro panovníka využili takoví velikáni jako Leonardo da Vinci, Michelangelo, Tizian, Raffael a celá řada dalších. Syn Františka I., Jindřich II. si za ženu vzal Kateřinu de Medici, čímž se vliv italské renesance na Francii za jeho panování ještě prohloubil a upevnil.

Nový sloh se ve Francii velmi rozšířil. Rané období renesance ve Francii je spojováno s přestavbou a rozšířením hradu Fontainebleau. Nové stavby zámků v renesančním slohu vznikaly také na Loiře. S přestavbou a výstavbou následovaly mnohé venkovské zámky ve Flandrech a Bretani. Francouzští architekti se ve velké míře inspirovali prvky antiky.

Francouzská renesance v nábytkářství
Francouzští nábytkáři nejprve zjednodušovali italský náročný ornament. Do své tvorby vnášeli záměrně úměrnost. K tradičnímu tvarování přidávali vlastní prvky. Teprve později vývoj nábytku dospěl od prostých původních forem k vysoce náročnému renesančnímu tvarování. Bohatou řezbářskou výzdobu zdokonalovali svými návrhy i vlastními pracemi přední umělci. Francouzští nábytkáři, pracující zejména na zakázku královského dvora dosáhali ve Francii uměleckých kvalit.

Mezi nejpoužívanější nábytek té doby patřila čtyřdveřová skříň, která byla na dveřních plochách bohatě členěna pilastry, sloupy, římsami a vyřezávanými girlandami. Čela zásuvek a plochy dveří byly vykládány pestrobarevnými mramory. Také stoly byly monumentální - mohutné stolní desky podepíraly vyřezávané hermy, sloupy a arkády. Židle se vyráběly na sloupkových nohách, stejně jako křesla a trůny, které byly opatřeny vysokými, bohatě vyřezávanými zadními opěradly.

Autorem mnoha architektonických studií i přepychových návrhů nábytku byl ve Francii především architekt, dekoratér a mědirytec Du Cerceau (1512 - 1584), který svoji práci zpopularizoval vydáním rytin svých návrhů. Koncem 16. století se staly dekorativismus a dynamičnost výtvarného zpracování nábytku signálem přechodu renesance v typický francouzský klasicistní barok.

Renesance ve Španělsku
Stálé kontakty středomořské oblasti Španělska s Itálií a burgundské vlivy na severu otevřely cestu novým proudům. Iberský poloostrov se v šestnáctém století naplno otevřel evropským vlivům včetně renesance. Před koncem patnáctého století zvítězili katoličtí králové, Izabela Kastilská a Ferdinand Aragonský nad maurskými sultány. Přesto byla španělská renesance při tvorbě nábytku ovlivňovaná až téměř do konce šestnáctého století orientálními prvky.

Španělská renesance v nábytkářství
Ve Španělsku ovlivňovali tvorbu nábytku od samého počátku svého působení na Iberském poloostrově maurové. Ve svých řemeslnických dílnách vyráběli nábytek vykládaný perletí, slonovinou a vzácnými dřevinami. Také do výroby renesančního nábytku vnesli orientální motivy a obohatili jej do té doby v ostatní Evropě neznámými technologiemi. Pro ně typický byl zejména způsob ozdoby kůží. Náročně dekorované kožené potahy zdobily sedadla a opěradla křesel i židlí. Kůže byly zdobeny řezáním, pozlacováním a cizelováním. V období vyzrálé renesance se móda dekorativních kůží ujala v celé Evropě. Kožené potahy se staly vývozním artiklem španělských řemeslníků. Tato umělecká díla vyrobená především ve španělské Cordobě, byla používána také jako tapety stěn.

Španělský nábytek byl až do počátku renesance poměrně prostý, i když maursky dekorativní. Sestával na prvním místě z jednoduchých truhel. Náročnější kusy nábytku byly dováženy do sídla španělských feudálů zejména z Německa. Z norimberských dílen byl nábytek do Španělska dovážen v takovém množství, že král Filip II. přistoupil k zákazu dovozu velmi populárních sekretářů. Panovník tím současně vytvořil předpoklad k rozvinutí domácí výroby. Tak vznikl i španělský typický sekretář "vargueňo". Jednalo se o kabinet se sklápěcí deskou a drobnými zásuvkami opatřený podstavci ze soustruhovaných a kanelurovaných (svisle žlábkovaných) sloupků. Ve výzdobě se vedle náročných řezeb uplatňovalo i umění stříbrotepců - "plateros". Ti vytvářeli pro vargueňo náročné a umělecké kování.

Po ovládnutí velkých území ve střední a jižní Americe proudily z Mexika, Peru a Chile do Španělska drahé kovy. V koloniích uloupené bohatství ovlivnilo i výrobu přepychového nábytku. Zlato a především stříbro se ve větší míře používalo pro vytváření náročných dekorací, především náročně vypracovaného kování.

Vliv maurské kultury ovlivnil ve Španělsku i dvorský sedací nábytek. Kůže na kostru přibíjeli nábytkáři hřebíky s kulatými nebo oválnými hlavicemi. I tento typický detail pocházel od maurských řemeslníků.

Samotný sedací nábytek svojí stavbou vycházel z italských vzorů. Jednoduchá trámová konstrukce byla obohacena třásněmi a střapci. Vedle židlí a sedaček se rozšířilo používání vznešených křesel s modelovanými područkami zakončenými volutami. Také lavice zdobené točenými nebo balustrovanými sloupky bývaly na zádových opěrácích potahovány kůží s ornamenty.

Španělé převzali vliv portugalského tvarování lůžka se soustruhovanými vřetenovitými, nebo balustrádovými sloupky. Lůžko bylo překrýváno baldachýnem nad celou lehací plochou.

Stůl přejali Španělé podle italských vzorů a to i s názvem "mensa", který používali již staří Římané.

Druhá polovina 16. století se ve Španělsku vyznačovala umírněností dekorativních prvků i ornamentální výzdoby. Toto období je nazýváno "desornamento".