Bydlení – historie bydlení, rokoko úvod

Jiřina Kavková, 22.10.2011

Rokoko (označované také jako pozdní barok) se jako nový, rozmařilý, lehkomyslný a vyumělkovaný životní styl rozšířilo po Evropě po první čtvrtině 18. století a to zejména ve šlechtických vrstvách společnosti. Rokoko bylo zřejmě reakcí na předchozí upjaté způsoby a zbožnost v období vrcholného baroka.

Znakem epochy rokoka byly galantní způsoby, melodická hudba (F.J.Haydn, W.A.Mozart) divadla, plesy a sklon k romantismu. Také měšťanské vrstvy přejímaly mnoho z této zjemnělé dvorské kultury. V ní všichni, co se ve střední Evropě chtěli počítat ke vzdělancům, mluvili francouzsky.

Architektura, interiéry i exteriéry
Znaky rokokového slohu nacházíme spíše v interiérech než v exteriérech.Také v tomto období se realizují stavby, jsou však drobnější. Staví se kaple, poutní kostely a měšťanské domy. Rovné, lomené linie a formy vrcholného baroka se v rokoku stávají jemnější, hravější a lehčí.

Projevuje se to také v půdorysech staveb, kde se objevují především křivky nebo deformace základních geometrických tvarů. Mušlový ornament, tzv „rokaj“, připomínající hřebínky mořských vln, dává tomuto cítění formy přesvědčivý výraz a je ústředním ornamentálním prvkem tohoto období. K výzdobě interiérů se používají nejrafinovanější techniky – štuk, štukolustro (imitace mramoru), zlacení i polychromie.

Štukatéři se stávají nejdůležitějšími řemeslníky tohoto dekorativního slohu stejně jako přidružená řemesla polychromistů (štafírů), pozlacovačů a mramorářů. K tomu se připojují dokonalé dekorativní techniky užívané při výrobě nábytku – marketerie, intarzie, malba a broušený lak, tlačená a zlacená kůže, hedvábné potahy. V řadě zámků vznikají prostory sloužící výhradně zábavě - herny, plesové sály, zrcadlové kabinety, jejichž stěny jsou potaženy pestrými hedvábnými nebo damaškovými tapetami.

Nábytek
Rokokový sloh změnil nejen interiéry, ale ovlivnil také vzhled nábytku. Právě u nábytku došlo k úplnému vytlačení tvrdých a rovných linií vrcholného baroka elegantními křivkami rokoka. Proto byla vyvinuta řada nových technik, které posléze vedly ke třem novým typům nábytku.

Intarzovaný nábytek
Všechny viditelné části jsou v rokoku dýhovány. Protože dýha se řezala ručně, jsou velké listy a plochy vzácné. Dýhy se pokládají šikmo a napříč vláknům podkladového dřeva. Vytvářejí se závazná pravidla pro tuto výzdobu. Na dýhování se užívají vzácná, a tedy i nejdražší importovaná dřeva - palisandr, eben, růžové dřevo. Pro měšťanský nábytek se používá většinou ořech kombinovaný se švestkou a olší. Intarzovaný nábytek je často opatřen řezbou. Vždy je zdobený ozdobným kováním z mosazi nebo bronzu, někdy zlaceným v ohni. Svrchní desky komod a konzolových stolků jsou zhotoveny z leštěného pravého, ale i umělého mramoru.

Lakový nábytek
Díky východoasijskému obchodu se Evropa seznámila již v 17. století s technikou laku užívanou zejména v Číně a Japonsku. Vzhledem k vysoké ceně si takový nábytek mohla pořídit především šlechta. První pokusy tuto techniku napodobit pocházejí již z vrcholného baroka. V období rokoka se vedle barevných laků, prováděných jako laková intarzie, tento nábytek zdobí řezbou s rokajovým ornamentem a zlacením.

Vyřezávaný rámový nábytek
Tradiční rámová technika, která byla nutná především pro nábytek hotovený z dubu, přestala potřebě zakrývaných konstrukcí vyhovovat. U všech druhů nábytku se klade důraz na formování profilů. Měkké a rozvlněné linie jsou méně lomeny a jsou především čitelně členěny v linie hlavní a podružné.

Typy nábytku
Nejdůležitějším skříňovým nábytkem zůstává komoda se dvěma nebo třemi zásuvkami. Její čelo i boky jsou vertikálně i horizontálně projmuty. U reprezentačního mobiliáře byly k tomu ještě boky zkoseny tak, aby se uplatňovaly při čelním podhledu. Velká barokní reprezentační skříň byla nahrazena dvojitou komodou, objemným zásuvkovým nábytkem s nástavbou, jejíž římsa má typický rokajový tvar. Variantou tohoto typu je třídílná komodová skříň, od které se odvozují další typy. Ve střední Evropě se z nich nejvíce ujal typ tabernáklový, nazývaný také tabernáklovým sekretářem pro ústřední skříňku v horním dílu, obklopenou malými zásuvkami. Střední díl je proveden jak psací sekretář se šikmou odklopnou psací deskou, spodní jako klasická komoda. Novým typem je psací stolek, označovaný jako bureau a také křehké konzolové závěsné stolky se dvěma nohami, užívané často jako podnož k nástěnným zrcadlům.

Sedací nábytek je výrazem zdobné a pohodlné elegance. Nejoblíbenějším typem křesla je tzv. „bergére“ - zcela vyčalouněný ušák. Rozšířeny jsou také různé formy lehátkových křesel. U sedacího nábytku se nevyskytuje žádná přímka. Nohy a luby tvoří plastickou jednotku bez rozeznatelných konstrukčních předělů. Střed čelního lubu je většinou zdůrazněn řezbou s květinovým či rokajovým motivem. Jako čalounění se nejčastěji používá hedvábný damašek, ale také brokát a samet. Pro levnější nábytek se používá na sedáky a opěradla rotangový výplet, dovážený z nizozemských kolonií.

Nejznámější nábytkářští mistři
Vedle řemeslnických mistrů svázaných cechovními předpisy existovali umělečtí řemeslníci, kteří svou činnost provozovali na základě privilegií nebo licencí vrchnosti. Mezi nimi pak nacházíme mnoho jmen evropského významu.

Protože nejdražší nábytkové kusy neměly charakter užitkových předmětů, ale exkluzivních uměleckých děl, byli mistři především ebenisté, umělci evropských jmen. Nejznámější jsou královští dodavatelé osvobození od cechovních vazeb jako pařížský ebenista Charles Cressent, Jean Francois Oeben a Jean Henri Riesener. Dalšími jsou řezbami proslulý berlíňan Jophann Michael Hoppenhaupt a konečně rodina Roentgenů.

Chrámový mobiliář
Důležitým polem působnosti uměleckých truhlářů bylo vybavení nesčetných novostaveb nebo přestaveb kostelů. K chórovým lavicím přibyly ještě pevně vestavěné lavice pro laiky s vyřezávanými postranicemi a ozdobnými čely. Kazatelny a oltáře byly, přestože jejich povrchová úprava pocházela od štafírů, stále náročnými truhlářskými pracemi. Zvláštní kategorií byly skříňové zpovědnice, náročné jednak na konstrukci, jednak na výzdobu a stejně tak varhanní prospekty. Samostatnou kategorií byly skříně pro sakristie, sestávající z velkých vzájemně propojených kompletů skříní, skřínek a komod. Všechny tyto práce byly kombinacemi truhlářských, řezbářských a štafírských prací, takže se často hranice mezi těmito řemesly stíraly a podíly jednotlivých mistrů jsou dnes těžko určitelné. Zejména v jižním Německu přežily dlouho specializované dílny, soustřeďující se jen na dodávky celků kostelního inventáře. V Praze takovou dílnu představovala rodina Nonnenmacherů.

Selský a lidový nábytek
Mobiliář selských stavení byl dlouho tvořen tesařsky vyhotoveným nábytkem, skládající se jen z mála základních typů - stolu, lavice, postele a truhly. Teprve obecné rozšíření rámových pil poháněných vodním kolem v 17. století podstatně zrychlilo a zjednodušilo techniku zpracování dřeva. To se v lidových interiérech projevilo větším výskytem deskového nábytku, především skříní a polic, ve větší míře se objevují také židle s opěradly. Stoly a skříně mají ještě gotické formy, stoly jsou čtvercové se skříňovou deskou a trnožemi, u skříní dosahují desky až na zem, dno je však zvýšeno a dvířka úzká, jednokřídlová. Pro kuchyňské náčiní se užívají otevřené nástěnné police a úzké rohové skřínky bez dveří, tzv. misníky. Sedací nábytek tvoří převážně lavice, často bez opěradel, židle jsou ještě v 18. století tvořeny deskami, podobně jako renesančního typu sgabello, podstavu však tvoří čtyři šikmé rohy zasazené do sedáku. Lidový nábytek v rokoku vycházel z předloh běžně užívaného městského nábytku avšak s výraznou retardací a zjednodušením.