Bydlení – historie bydlení, rokoko Francie

Jiřina Kavková, 7.11.2011

Smrt Ludvíka XIV. v roce 1715 ukončila vládu panovníka a uzavřela jednu z velkých epoch francouzské historie. Byl to také počátek proměny francouzského nábytkářského umění. Francouzské společenské horní vrstvy pocítily potřebu uvolnění. Po století absolutismu na královském dvoře nastoupily nové společenské vztahy. Nové pojetí nábytkových předmětů a zcela odlišnou koncepci při členění zámeckých a palácových prostor bychom mohli nazvat hravou elegancí.

Členění rokoka ve Francii
Období rokoka ve Francii, která je jeho kolébkou, můžeme vymezit léty 1720-1760. Francouzi těchto čtyřicet let ještě rozdělují a nazývají jeho první a poměrně krátkou část slohem régence. Byla to doba, kdy nezletilého následníka trůnu /jediného přímého dědice a pravnuka Ludvíka XIV./, zastupoval vévoda Filip Orleánský. Toto období bylo obdobím přechodu z baroka k rokoku.

Sloh Ludvíka XV., vymezený dobou jeho vlády 1715-1774, bývá nazýván pro svou zjemnělost "Feminin Rococo". Nástup rokoka byl dobou,ve které se feudální vrstvy společnosti počaly obracet zády k nábytkovým předmětům předcházejících generací.

Dvorní návrhář Justin Auréle Meissonnier
Francouzští výrobci nábytku byly v této době ovlivněni návrhy,které vypracovali ornamentalisté, jako například Justin Auréle Meissonnier /1693-1750/, který dosáhl posléze i postavení dvorního návrháře. Svými grafickými listy, které se staly předlohami všech odvětví řemesel, přispěl i k nástupu nového stylu.

Výrobci nábytku zpravidla všestranní umělci, vytvořili základní impulsy pro rokokovou tvorbu. Vyskytly se obsáhlé sbírky rytin, do kterých byly zahrnuty návrhy nových dekorativních prvků. Mnozí historici umění považují Meissonniera za jednoho z hlavních strůjců proměny francouzského baroka v lehké rokoko.

Ladný a dekorativní rokokový nábytek
Nepohodlné lavice, robustní truhly, stejně jako monstrózní barokní křesla byly vystřídány nábytkovými předměty drobnějších měřítek a ladných tvarů. Vzniklo mnoho nově a originálně pojatých nábytkových předmětů. Jemně vyřezávané obložení stěn nahradilo studený mramor. Těžké drapérie z brokátů a sametů vystřídalo hedvábí. Látkám vyráběným v Lyonu začaly stále více konkurovat damašky a jemné hedvábí dovážené z Číny.

Rozkošně působící rokokový nábytek byl bohatě zdobený a na každém kuse bylo patrné, že při jeho tvorbě byla cílevědomě spojována účelnost s krásou. I když byly užívány techniky merketerie, ustoupilo ebenové dřevo povrchům z ořechového dřeva a ze vzácného, jemně žilkovaného dřeva růžového. Mistři rokokového nábytku používali velmi často i mahagon, který byl dovážen ze zámoří.

Přední umělci rokoka ve Francii
Mezi předními tvůrci tohoto období se svými dokonalými díly proslavil Jean Francois Oeben /1720-1763/ Předností jeho prací byla jemnost provedení všech částí každého nábytkového předmětu a vysoká míra elegance. Většina jeho prací byla doplňována kováním a aplikami z pozlaceného bronzu. Svým dílem ovlivnil přední tvůrce, kteří vytvořili vrcholná díla rokokového nábytku. Mezi jeho nejznámější dílo patří psací stůl pro Ludvíka XV. Další velkou osobností byl ebenista, cizelér a řezbář Charles Cressent /1685-1768/ Jako vynikající slévač kovů a cizelér doplňoval nábytkové předměty pozlacenými aplikami z litého bronzu.

Již od poloviny 17. století cizeléři dokázali z hrubých odlitků jemným zpracováním jejich povrchů vytvářet velmi ušlechtilá díla. Bronzové a mosazné odlitky zpevňovaly konstrukci a zdůrazňovaly místa tektonického významu.

Při nástupu celého nového období stylu rokoka to pak byl především Pierre Lepautra, který zbavil výzdobu architektonického charakteru a svým díle se stal představitelem stylu régance. Kresbami rokokových ornamentů vynikal Nicolass Pineau. Charakteristickým znakem jeho návrhů byla přísně dodržovaná asymetričnost. Základním prvkem ornamentu se stala křivka, která nahradila přímku všude tam, kde to jen bylo možné.

Nejvýraznější prvky a náměty rokoka
Rocaie - mušle byly s oblibou zařazovány nejen mezi raritní předměty v kabinetech pozoruhodností, ale staly se součástí dekorace stěn. Byly uplatňovány na obložení, štukaturách a na dekoracích mnoha druhů nábytku.

K podstatným rysům rokoka patřila pozoruhodná slohovost, která vycházela ze zvládnutí rytmického pohybu. Po stěnách salonů, budoárů, kabinetů a pokojíčků i na nábytkových předmětech splývaly lehké linie jemně profilovaných křivek, které mizely v rokajích.

Ornament uplatňovaný na nábytku přerostl v jeho základní tvarování a splynul v jeden nedílný celek. Tvůrci rokokového nábytku, ještě více než mistři předcházejícího baroka, upřednostňovali plastičnost. Tvary a jednotlivé prvky, které byly v předcházejících slohových obdobích inspirované architekturou staveb, byly vystřídány tvary, které především poskytovaly pohodlí.

Místo honosných sloupových řadů nastoupily nižší náměty. Křivky vykružované do podoby písmene C a S, ale i volně plynoucí linie navozovaly atmosféru uvolněnost. Nesmíme opomenout, že záliba v přírodních motivech patřila k dobrému tónu celé dvorské rokokové společnosti.

Nábytkové předměty a jejich účel v interiéru
Nábytkové předměty byly vytvářeny s ohledem na poslání, kterým měly sloužit. Centrem bydlení se stal intimní budoir. Stoly a stolky byly cílevědomě stavěny do středu salonů a vytvářely tak spolu s křesly a čalouněnými pohovkami sedací soupravy.

Byly to teprve tvůrci v období rokoka, kteří vytvořili sedací nábytek zpracovaný s pozoruhodnou nápaditostí, účelností a zároveň ladností. I při tvorbě sedacího nábytku se nejdůležitějším kompozičním základem stala křivka.

Raně rokoková křesla byla tvořena bez trnoží, s opěradlem ve tvaru oslího hřbetu, zatímco postranice byly tvarovány rovně.Nohy měly elastický tvar, který byl nazýván kozí nožka. Područky netvořily pokračování předních nohou a částečně ustupovaly - ve styku se sedákem pak byly nálevkovitě rozšířené.

Po roce 1750 se začalo na zádových opěradlech sedacího nábytku objevovat prohnutí,které se přizpůsobovalo prohnutí zad. Všude, kde přicházelo tělo do styku se sedadlem, opěradlem nebo plochou područek, bylo vypracováno měkké čalounění.

Sedací nábytek
Sedací nábytek byl vyráběn specialisty, kteří byli pojmenování chairsiers. Uměleckých řemeslníků, kteří se zabývali výrobou sedacího nábytku, byla v Paříži celá řada. Nejznámnější byl Nicolas Quinibert Foliota /1708-1776/, který se vypracoval na hlavního dodavatele pařížského dvora.

V rokokových interiérech byl sedací nábytek tvarově odlišován i podle umístění v prostoru. Tvarově byl například vyjádřen rozdíl mezi sedadly, která byla umisťována u stěn a sedadel která byla rozestavována do prostoru.

Velké oblibě se těšilo měkce čalouněné křeslo /bergere/, vybavené volně položeným polštářem. Mnoho křesel mělo sedáky a zádová opěradla vyplétaná pedikem. Koncem osmnáctého století byl velmi oblíbeným sedacím nábytkem i ušák /bergere en gondole/.To již čalounění rokokového sedacího nábytku doslova objalo proporce celého lidského těla.

Zmenšování objemů spolu s úsilím o vytváření křivek a ploch vedlo k rozmnožení tvarových variant. Byla také vymýšlena sedadla pro zcela speciální účely. Vytvořena byla například speciální židle k psacímu stolu a židle česací. Sedací nábytek k psacímu stolu měl svoji zvláštnost. Nejen, že měl nízké zaoblené zádové opěradlo, ale lišil se proti běžnému sedacímu nábytku tím, že jedna noha byla umisťována vpředu a další dvě po stranách.

V rokokových salónech byly s oblibou používány pohovky. Širší sedák poskytoval možnost usednutí nejméně dvěma osobám. Pohovka s pohyblivou matrací se nazývala sofa. Menší pohovka byla nazývána marquise. Pohovky byly zpravidla měkce čalouněné. Vyskytovaly se i pohovky s tvrdším čalouněním a s výpletem. Pod vlivem obdivu k orientu vznikla pohovka se dvěma opěradly sultane a otoman. Koketním sedacím nábytkem byl zvláštní typ - pohovka vis-a-vis. Nabízela dvěma osobám sezení proti sobě a poskytovala tak možnost intimních rozhovorů.

Stoly, stolky a sekretáře
Stoly drobnějších rozměrů se staly centry intimnějších prostor. Jejich rozměry značně ovlivnil styk Evropy s Orientem. Odtud byl do Evropy přenesen i způsob stolování, při kterém sloužily velmi nízké stolky nebo podnosy. Velké oblibě se těšily rozmanité stoly skládací, přistavné pro servírování jídel a odkládací stolky, ale i stolky hrací. Tyto stolky byly uzpůsobeny pro jednotlivé stolní hry. Velkou zálibou se v rokoku stalo psaní dopisů a tak z této potřeby dam vznikl i dámský psací stolek se spoustou zásuvek a tajných skrýší. Sloužíval často i jako stolek toaletní.

Plochý psací stůl byl nahrazen stolem s žaluziovým uzávěrem, kterým bylo možné stůl jedním pohybem pohodlně uzavřít. V polovině osmnáctého století začaly být psací stoly, obvykle vybaveny třemi zásuvkami. Zdobily je četné pozlacené bronzové apliky, štíty zámků a cizelované úchytky.

Součástí dekorací stěn v salonech se stal konzolový stůl, umisťovaný zpravidla pod velké zrcadlo. Tyto stoly byly komponovány jako nedílná součást ornamentálního řešení stěn. Zapřeny o stěnu stály pouze na dvou nohách, které překypovaly rokajovými ornamenty. Velká řemeslná péče byla věnována jídelním stolům, které byly často opatřovány kruhovou bohatě zdobenou stolní deskou.

Sekretář vznikl spojením komody s kabinetem, vybaveným uprostřed výklopnou deskou, sloužící psaní při jeho vyklopení. Plochy korpusů byly především na čelních částech komody zprohýbané se zkosenými rohy. Sekretář byl zakončován nad horní partií římsou vzpínající se vzhůru a často končící volutami. Za dvířky kabinetu bylo množství zásuvek, přihrádek a tajných schránek. Plochy čel zásuvek byly zdobeny intarziemi, často i marketeriemi, sestavovanými do figur v té době oblíbených kostek.

Postele
Rokokové postele byly zakrývány splývajícími závěsy z nebes tak rafinovaně, aby mohla být koketně odhalována lehací plocha. Vznikly rozmanité tvary baldachýnů, které ovlivnily pojmenování jednotlivých tvarových variant. V počátcích rokoka sloupková postel z ložnic vymizela a byla nahrazována lůžkem bez baldachýnu. Ale v polovině 18. století se baldachýn znovu objevil. V zásadě se ale lůžka dělila do dvou skupin. Postel nazývaná a la francaise byla vybavena zvýšeným čelem a umisťována v centru ložnice. Do druhé skupiny patřily postele a la polonaise, pojmenované prý podle původu královny Marie Leszynské. Tato postel byla zabudována do výklenku a byla vybavena třemi vyvýšenými postranními stěnami.

Dekorační prvky - intarzie a marketerie
Dekorační prvky čel lehacího nábytku, stolních desek a ploch skříňového nábytku zůstávala i nadále intarzie a marketerie. Byly to techniky úprav povrchů, které začaly nábytek obohacovat již v renesanci a dosahovaly vrcholů v období baroka. V rokoku byly pak vytvářeny ještě subtilnější ornamenty, v detailním vypracování náročnější, které bychom mohli označit jako intimní záznamy své doby. Plochy nábytku zdobily galantní scény vykládané z drahých dýh a slonoviny, na kterých byly vyobrazovány diskrétní scénky lásky a poetické pohledy na romantickou přírodu. Současně jako dekorace byly používány květinové náměty provedené v marketerii, které se střídaly s čínskými náměty.

Zatímco francouzské baroko bylo ve svém základu ryze evropskou kulturou, rokoko přijímalo ochotně mimoevropské výtvarné vlivy. Za rozvojem orientálního vlivu stála touha po poznání jiného způsobu života. A tak se nábytek dovážený z dálného Východu stal velkou módou. Velmi upoutal i nábytek s úpravou povrchů orientálními laky.

Povrchová úprava - lak
Umění laku vzniklo v Číně již kolem roku 2850 př.n.l. Svého vrcholu dosáhlo za dynastie Chan. Koptovou čerň, rumělkovou červeň a jiné barvy uměli Číňané trpělivě nanášet pomocí 20 až 25 pracovních pochodů. Povrchová úprava sestávala až z třinácti vrstev laků vyrobených z výronu stromu, který byl smíchán s oleji a pigmenty. Když byl imitován nábytek z dálného východu, musel být napodoben i jeho povrch.

V Paříži z této potřeby vznikla v roce 1748 dobře prosperující velká firma Vernis Martin, kterou založil se svými bratry Robert Martin. Imitace čínských laků, vyráběné z šelaku, umožnily zdařile napodobit klasické čínské úpravy nábytkových povrchů. Neexistovalo snad panství, kde by čínský salonek scházel.

V Evropě byl rokokový nábytek přijímán s nadšením. Přitom si Paříž mezi všemi panovnickými dvory udržela primát v tvorbě náročného dvorského nábytku. Svoji cestu si rokoko do střední Evropy a do Německa našlo teprve v šedesátých letech 18. století, tedy v době kdy již ve Francii ustupovalo.

Zdroj:
Stanislav Dlabal, Nábytkové umění - vybrané kapitoly z historie