Bydlení – historie bydlení, rokoko Německo, Anglie, Itálie a Čechy

Jiřina Kavková, 25.11.2011

Historický sloh rokoko přijalo Německo, Anglie, Itálie i Čechy se zpožděním. Rokoko se sice uplatnilo později, ale zejména zařízení bydlení a rokokový nábytek se v těchto zemích rozvinulo i zakořenilo.

Německé rokoko
Opožděný nástup rokoka v Německu zapříčinilo zejména rozdrobení území, složené z řady knížectví. Rokoko ve střední Evropě zakořenilo hluboce a ještě počátkem devatenáctého století byl rokokový nábytek vyráběn v Německu a Rakousku.

Rokoko se uplatnilo především v rezidencích středoevropských knížat. Stalo se
výchozím stylem i pro tvarování nábytku měšťanských domácností. Občanský nábytek nebyl tak náročně vyřezávaný jako nábytek zámecký a nebyl zlacený. Jeho rokokové tvary se nadlouho udržely i v prostých obydlích.

Nejvytříbenější rokokové interiéry vznikly na území Pruska, kde Bedřich II., nadšený novými myšlenkami francouzských filosofů, nechal vystavět královský palác v Postupimi a letohrádek Sanssouci. Bedřich Veliký byl považován za dokonalého znalce směrů soudobého umění. I když si francouzského umění velmi vážil, ke svému dvoru francouzské umělce nepovolal. A tak tvůrci berlínského rokoka - řezbáři bratři Hopenhauptové, se svými spolupracovníky vytvořili na přání panovníka světle modré, žluté a růžové dekorace, barevný nábytek zdobený pozlacenými či postříbřenými bronzovými aplikami, jednoduše řečeno vytvořili "bedřichovské rokoko".

V období, kdy něm německá aristokracie své prostory na panstvích, v zámcích a
palácích nechávala upravovat v duchu vrcholného rokoka, byl v tomto slohu dostavěn i drážďanský Zwinger. Po celé "rokokové období" byl nábytek v nemalém množství dovážen přímo z Paříže a to zejména do zámků a paláců v Porýní a kolem Mohanu. Podle těchto vzorů zpracovávaly německé, rakouské i české dílny své velmi dokonale provedené výrobky.

Ve svém prvopočátku bylo středoevropské rokoko zřejmou výpůjčkou francouzského
rokoka. Rokoko v Německu představovalo spíš jakousi formu zmodernizovaného baroka. Rokoko brzy ve střední Evropě zdomácnělo a v období svého vrcholu vytvořilo i své osobité varianty a docílilo značné rozmanitosti. Bylo to především v pozdním období, kdy vedle dílen Abrahama Roentgena a jeho syna Davida vynikaly dílny Melichora Kambly a bratrů Spindlerových.

M. Kambl si v roce 1752 otevřel rozsáhlou manufakturu na výrobu bronzových ozdob.
Další osobností byl talentovaný Johan Michael Hoppehaupt, který oživil rokokové formy francouzského rokoka novými plastickými prvky. Typickou rokokovou ornamentiku obohatil prvky čerpanými z přírody. Vedle květin, ovoce a ptáků to byly především hudební nástroje, které rozšířily dekorativní ornamentiku německého rokoka.

Díky této zálibě v ornamentální dekorativismu se zde ještě více prohloubila spolupráce řezbářů s truhláři. Bývala to ale spolupráce složitá. Tím, jak se
mnohé nábytkové kusy proměňovaly v řezbářsko-sochařské dílo, dovršoval se i spor mezi těmito dvěma specializacemi. Byl to spor, který trval po celé století. Truhláři si velmi často stěžovali na řezbáře jako na konkurenci svého řemesla, kterou tehdy platná cechovní pravidla nepřipouštěla. A tak řezbářům nezbývalo nic jiného, než skládat před představenými cechu také truhlářské mistrovské zkoušky a vypracovávat návrhy i samotná díla.

Italské rokoko
Zajímavým způsobem se v 18. století rokoko uplatnilo v Itálii. V onom období byl Apeninský poloostrov rozdělen na velký počet malých států, kterým vládly především zahraniční dynastie. Bylo pak zcela logické, že jejich vkus ovlivnil zařízeníinteriérů i tvorbu nábytku.

Pro větší rozvinutí nového slohu nebyly přitom v Itálii příznivé podmínky. Bylo tomu tak především proto, že se v Toskánsku ještě v 18. století udržela italská renesance a v Římě typické italské baroko.

Církev byla velmi konzervativní, a tak se vrcholný barok jen pozvolna proměňoval do rokokové podoby. Ve spojení s rokokovými prvky byly posléze přece jen vytvořeny osobité formy italského rokoka. Zajímavý byl vývoj rokoka v Neapoli, kde pod vlivem Bourbonů byly uplatňovány anglické nábytkové předlohy.

Tyto předlohy ovlivnily tvorbu tehdejšího stolového nábytku, u kterého byly přejímány tvary kyjovitých noh a také systémy sklápěcích a roztahovacích stolů. Přitom ale konzolové stoly vycházely i zde plně z francouzských vzorů. Byl to pak sedací nábytek, u kterého je patrný jak anglický vliv, tak také ovlivnění francouzskými příklady.

V Itálii našlo francouzské rokoko odezvu především v Benátkách a Piemontu. U
ostatního nábytku vytvořeném na území Itálie je patrné, že se jednalo jen o příklon a přizpůsobení se novému slohu. Oproti lehkému stylu Ludvíka XV. byl rokokový nábytek vytvářený v Itálii mnohem pompéznější. Tehdejší italský nábytek svými formami připomíná barokní nábytkové kusy.

Mnohé řezbářské prvky přestaly být součástí celkové kompozice a byly na nábytkové plochy prostě nalepovány. Typickým příkladem italského dvorského nábytku se stala díla Andrea Brustolona /1662-1732/. Jeho práce i v období rokoka vycházela z jeho sochařské zdatnosti, kterou uplatňoval svým velmi originálním způsobem.

Anglické rokoko
Rokoko v konzervativní Anglii bylo oproti evropskému kontinentu přijímáno zdrženlivě a projevilo se v oblastech užitného umění, v pracích místních tvůrců zcela osobitým způsobem. Bylo to i tím, že Anglie byla delší dobu pod vlivem stylu nazývaného Palladiovým a tvorba význačných architektů se opírala o antiku.

Mezi představitele rokoka je možné uvést Thomase Chippendalea, který nejvíce ovlivnil anglické nábytkové umění 18. století. Především Chippendale při navrhování sedacího nábytku využil rokokové motivy. Chippendalem navrhovaný nábytek byl pro svoji účelnost, pohodlí a nevtíravou eleganci vyráběný a napodobovaný po značnou část 19. století.

České rokoko
Rokoko se do Čech dostalo až kolem poloviny 18. století. Byly to především interiérové prvky, které se počaly uplatňovat na nábytkových předmětech, stejně tak jako na štukaturách zdobících stropy zámeckých a palácových prostorů. Zdrobněností a hravostí forem reagovalo na monumentálnost vrcholného baroka. Architekti v Čechách uplatňovali barokně klasicistní zásady i při tvorbě nábytkových předmětů po podstatnou část 18. století.

Do českého prostředí bylo rokoko uvedeno v letech 1766-1765 v paláci hraběte Gloze na pražském Staroměstském náměstí, který se ale nedochoval.
Příkladnou ukázkou se stal teprve pražských arcibiskupský palác, jehož přestavbu v letech 1763-1764 je možné považovat za špičkové dílo rokoka v Čechách. Zcela nová harmonie vycházející ze světlých ploch a růžových, světle modrých a zelenkavých odstínů střízlivě doplňovalo zlacení. Vznešeným prostorům arcibiskupského paláce rokový interiér vdechl zcela novou atmosféru.

Jeden z nejvýznamnějších a nejpozoruhodnějších rokokových interiérů v Čechách byl vytvořen v letech 1760-1767 v loveckém zámku Hořín u Mělníka. Malířskou výzdobou realizoval malíř Ondřej Pěšina a štukatérské práce provedl Carl Giuseppe Bossi. Zámecké salony byly v prostorách zámku vybaveny rokokovým sedacím a stolových nábytkem.

Ve stavebních dílech se sloh Ludvíka XV. v Čechách uplatňoval vzácně. Zato v interiérech paláců a zámků byl tento styl v druhé polovině 18. století používán běžně, stejně tak jako jemný ornament Dálného Východu. Módní záležitostí i otázkou prestiže této doby bylo na zámku zařízení alespoň jednoho pokoje v orientálním stylu. Krásným příkladem může být například Čínský sál na zámku v Červeném Dvoře.

Zdroj:
Stanislav Dlabal, Nábytkové umění - vybrané kapitoly z historie