Bydlení - historie bydlení, anglický nábytek 18.století

Jiřina Kavková, 9.12.2011

V osmnáctém století Anglie nabývala v tehdejším světě stále větší vliv a stávala se rozhodující silou. Ještě nikdy předtím neměla Anglie v Evropě takovou prestiž jako v tomto věku. Anglie válčila nejen v Evropě, ale i v Kanadě. A i když ovládnutí Indie bylo provázeno neustálým soupeřením o moc, bylo toto století pro Anglii stoletím značných úspěchů. Z Indie byly dováženy poklady, srovnatelné s těmi, které přiváželi kdysi Španělé z Jižní Ameriky. Pařížské smlouvy z roku 1763 přiznaly Anglii Senegal, Kanadu, Tobago.

Anglická společnost v 18. století
Přitom anglická šlechta v tomto čase prožívala svůj život na svých rezidencích mimo Londýn. Rozhodování o státních záležitostech přešlo na parlament a anglická šlechta se vzdalovala ze svých venkovských sídel jen tehdy, když zasedal parlament. Na svých panstvích budovala venkovská sídla, bytelná a pohodlná. V období rokoka, které se stalo v ostatní Evropě slohem palácovým, neměla anglická šlechta o městské paláce velký zájem. Anglie se nestala dvorskou společností, tak jako tomu bylo ve Francii. Nepřišel zde absolutismus versailleského dvora a výkvět šlechty z celé země nemusel opustit svá sídla a žít v přímé závislosti na panovníkovi.

V Anglii po zlomení královského absolutismu, současně s přechodem na parlamentní systém, byl ovlivněn i umělecký vývoj společnosti, která nastoupila svoji cestu k demokracii. A tak i složení společnosti Anglie v 18. století bychom mohli nazvat měšťanským. V celé anglické společnosti tato proměna ovlivnila politický vývoj, posílila národní uvědomění, vedla k rozvoji bydlení a ovlivnila i tvorbu nábytku. Jeho vývoj se počal ubírat zcela odlišnými cestami než tomu bylo na kontinentě.

Anglický nábytek 18. století
Typický anglický nábytek na počátku 18. století byl jednoduchý, bez náročných okras. Rokoko, jako vědomě přepychový sloh, v Anglii nikdy nezdomácnělo. Tvorba anglického nábytku vycházela z protestantské střízlivosti a současně ze snahy po útulnosti obytného prostředí. Návrhářů, kteří se plně inspirovali typicky francouzským rokokem, bylo poskrovnu. Z kontinentálního baroka a rokoka převzaly do svých děl angličtí nábytkáři jen některé prvky. V celém tomto století byl v Anglii vytvářen nábytek především občansky prostý.

Angličtí nábytkáři a mahagonové dřevo
Anglický nábytek v 18. století, je možné rozdělit a pojmenovat podle slavných anglických nábytkářů - Chippendalea, Adama, Shertona a Hepplewhita. Všechny jejich náročné a výrobně složité návrhy by nebylo možné realizovat bez kvalitního dřeva. Byl to především mahagon, který pro svoji hustotu vláken, tvrdost a snadnou leštitelnost pomohl povýšit umění nejen Chippedalea, ale i všech anglických nábytkářů na vysokou úroveň.

Celá etapa gregoriánské módní vlny byla nazvaná "Age of mahagony". Práce s mahagonem dováženým především se střední Ameriky se stala výsadou nejen anglických, ale posléze i irských nábytkářů. Tato vlna přetrvala v plném rozsahu téměř celou polovinu 18. století. To se již běžně používaly vedle masivního dřeva i dýhy připravované z kmenů stromů. Mahagonové dřevo, kterého se v tropech a subtropech vyskytuje skoro na sto druhů, zůstalo v Anglii dodnes oblíbenou dřevinou. V nábytkářských dílnách byly z mahagonového dřeva vytvořeny tvary nábytku nejen půvabné, ale i účelné. Ladnosti a subtilnosti, kterou angličtí nábytkáři virtuózně zvládali, bylo možno docílit jen s pevným a homogenním materiálem, jakým je právě toto dřevo.

Nové tvary nábytku
V osmnáctém století byly v Anglii vytvořeny tvary, které jsou v mnoha nábytkářských dílnách dodnes používané. Charakteristickým znakem se stala velká novinka - prohnutá noha "cabriole leg", která pak byla používána přes půl století u všech druhů nábytku. U sedacího nábytku bylo zúženo zádové opěradlo a na těchto rovných prknech zádových opěradel byly vytvářeny bohaté křivky, které byly pro náročnější zákazníky vyřezávány do složitých tvarů.

Windsorská židle
Snad nejvhodnějším příkladem anglické tvorby nábytku v 18. století se stala windsorská židle. Zcela anonymní nápad na její vytvoření se zrodil před polovinou 18. století v blízkosti chilternských bukových lesů. Svým rustikální pojetím, které vyplývalo z konstrukce, se stala nadčasovým tvarovým a konstrukčním principem. Ten dodnes využívají návrháři nábytku nejen v Evropě. Ve Spojených státech se s windsorskou židlí můžeme setkávat nejen v domácnostech, ale i ve veřejných prostorách.

Gregoriánský sloh, pokračovatel slohu Queen Anne
Gregoriánský sloh, pojmenovaný po čtyřech Jiřích, kteří ovládli tvorbu anglických nábytkářů po podstatnou část osmnáctého století, byl pokračováním slohu královny Anny. Počátek 18. století naplněný slohem Queen Anne /1702-1714/ patřil k velmi šťastnému období tvorby anglického nábytku. Jeho trvání je možné sledovat po celou první polovinu 18. století.

Sloh Queen Anne přetrval vládu panovnice skoro do poloviny osmnáctého století. Byla to kombinace francouzského rokoka, čínských a gotických prvků v pracích architektů Johna Braudburna a Benjamina Goodisona. Ti dokázali drobnějším dekorem obohatit nábytek o rokokové prvky a přitom se vyhnout rozmařilé hýřivost. Období umírněného rokoka je v Anglii spojováno zejména s Thomasem Chippendalem. Ovládl celou techniku francouzské rokokové tvorby a vytvořil jakousi vlastní odlišnou formu. Základem Chippendaleovy tvorby a hluboké prameny jeho inspiraci je však nutné postihnout nejen v rokoku, ale i v přímém působení holandských vzorů.

Vliv Dálného východu na nábytkovou formu
Chippendale dokázal v rámci svého osobitého stylu využít i tehdejší novinky, které přinesl vliv Dálného východu. Do návrhů zakomponoval prvky z čínské nábytkové tvorby. Inspirací i dalších nábytkářů byly čínské nábytkové předměty z období 14. až 17. století. Tzv. mingský nábytek dovážený do Evropy se stal vzorem pro svoji funkční a estetickou vytříbenost. Chippendale tak vyhověl tehdejší evropské módě, která byla i v Anglii naplněna romantikou a touhou po exotice. Gotickými motivy na navrhovaných nábytkových předmětech odpověděl Chippendale na tehdejší nostalgickou vlnu obracející se do minulosti. Proto jeho návrhy nábytku nesou stopy gotických prvků, znaky rokoka a současně i stopy východoasijského dekorativismu. Tyto tři inspirační prameny - rokoko, Dálný východ a gotika obohatily jeho tvoru, která po roce 1760 vyústila v klasicismus.

Tvorba populárního Chippendalea
Základní vlastností jeho tvorby se stala především noblesní jednoduchost. Chippendale snad největší popularitu docílil svojí knihou "The gentelman and cabinet makers direktor" /Džentlmen a nábytkářův katalog/, která byla poprvé vydána v roce 1754. Jak napovídá titul knihy, měla sloužit nejen zákazníkům, ale i výrobcům nábytku. Tato publikace obsahovala dvě stě mědirytinových předloh, které byly vymyšleny "...k zlepšení a zjemnění současného vkusu..." Nákresy nebyly předkládány jako ultimativní řešení, ale spíše jako návrhy, které si mohli zájemci přizpůsobovat podle svých představ a prostředků. Kromě typů nábytku, židlí, stolů, příborníků, které vyjadřovaly Chippendaleův osobní styl, zahrnul do této publikace příklady i stylů zahraničních.

Populární publikace ovlivnila nábytkovou tvorbu anglickou, následně i americkou a do značné míry i holandskou. Inspirací se stala i při výrobě náročnějšího nábytku až do dnešních dnů. Rozšíření a především ohlas předloh byl neobyčejný a podle Chippendaleových návrhů byl vyráběn nábytek i v těch nejzapadlejších částech Anglie.

Dodnes celá řada anglických firem vyrábí nábytek v tomto stylu a katalogový prodej se stal běžnou součástí obchodu s nábytkem. V 18. století poprvé a ve větší míře byl uplatněn tento princip a zákazník si mohl vybírat nábytek z hotových výrobků.

Rozvoj typů nábytku
K velkému rozkvětu došlo u všech typů sedacího nábytku. Zádové opěradlo bylo vytvářeno s bohatými a náročnými ornamenty, které přecházely bez přerušení do zadních nohou a byly zakončovány prohnutými tvary, na konci zatočenými nebo ukončenými obloukem.

Stolový nábytek procházel značným vývojem a byl v Anglii rozmnožen o mnoho nových typů. Velmi oblíbenými se staly malé stolečky s kruhovou nebo čtvercovou stolní deskou, které sloužily jako střed společenských souprav. Kruhová stolní deska byla zpravidla používána především u jídelních stolů. Ke konci 17. století stolní desku nesly točené nebo balustrované nohy, které byly u oválných a kruhových posléze nahrazeny vyhnutými nohami "cabriole leg". Oblíbenými byly i různé sklápěcí, přístavné a odkládací stolky. Stále častěji byly navrhovány a uplatňovány hrací stolky. V žádné vznešenější domácnosti nesměly chybět stolky psací a toaletní.

Lehací nábytek se stával intimním vybavením domácnosti, stejně tak jako ložnice, která byla oproti Francii přece jen jakýmsi odděleným prostorem. I tak byly v ložnicích často přijímány návštěvy. V ložnicích se také snídalo a na otevřeném ohni v krbu byla připravována i drobná jídla. Lůžka byla vybavována nebesy a často bývala zasunována do výklenků. Oblíbeným kusem nábytku se stal gauč navazující svým tvarováním na představy o řeckém nábytku a do módy přišla i pohovka inspirovaná Orientem.

Velký úložný prostor v šatních skříních umožňoval uschovat především ošacení. Skříně samotné byly stále častější přemisťovány do přilehlých chodeb a vyřazovány z vlastních obytných prostor.

Zato však knihovnám a malým skřínkám, komodám a skřínkám určeným pro psaní byla věnována zvýšená péče. Typické pro období tvorby velký mistrů anglického nábytku, byly rozlehlé knihovny, které byly v horní části zasklené. Rámy dveří byly děleny menšími tabulkami skla, často členěných v duchu gotiky.

Styl Adam – vzkříšení antiky
Bylo-li předcházející období příznačné především pro nábytkové umění Chippendalea, pak pro druhou polovinu osmnáctého století byl velkým anglickým tvůrce Robert Adam /1728-1792/, se kterým úzce spolupracoval jeho bratr James. Jejich přínos pro směr, který byl připravován již od 17. století ve stavebních dílnách architektů Christophera Wrena a Inigema Jonese v duchu "paladinismu", byl natolik silný, že jménem Adam je označován další anglický styl 18. století.

Byl to především Robert Adam, který se svým bratrem a jejich spolupracovníky přivedl v Anglii nový klasicismus k dokonalosti. I v tvorbě interiérů a nábytku byl styl vyvěrající z úcty a obdivu antiky doveden do zcela originálního pojetí. Robert Adam již za svého pobytu v Itálii nabyl přesvědčení, že prvořadým cílem architektů musí být vzkříšení antiky. Po svém návratu do vlasti ve svých pracích usiloval o naplnění této představy. Přitom se snažil vycházet z domácí tradice protestantské střízlivost.

Z mnoha prací je zřejmé, že Adam nedodržoval přísně klasická pravidla. Proto také působí jeho interiéry tak malebně. Při své tvorbě se opíral o starověké vzory, o kterých byl přesvědčen, že jsou etruského původu. Mnohokrát také použil motivy z tzv. "etruských" váz, které byly v té době objeveny v jižní Itálii a na Sicílii. Později však vědci dokázali, že se jednalo o díla řecká. Tyto "etruské" motivy spojil s prvky doprovázejícími nástěnné malby objevené při archeologických vykopávkách v Herculaneu i s prvky antického grotesku. Tímto propojení vznikl typický, složitý a originální Adamův styl.
Jako odpůrce hmotných forem a náročného profilování vytvářel nábytkové předměty odlehčené, mohli bychom říci útlé a přitom přísně dodržující základní kánony klasicismu. Při dodržení těchto principů Adamův nábytek vynikal logikou celé výstavby jednotlivých předmětů, eleganci a přitom přísností tvarů.

Povrchy nábytku vybavoval ornamenty vycházejícími z antiky a aplikoval je na všechny druhy nábytku. Zvláštností byly jemné ornamenty a časté pomalování dýhovaných světlých ploch pestrými tóny. Při výzdobě nábytkových ploch Adam užíval nejen intarzii a marketerii, ale i zmíněné malby na dýhovaných plochách.

Thomas Hope – představitel regentského stylu
V době, kdy se po francouzské revoluci na kontinentě rozvinul Napoleonův empír, v Anglii nacházel své uplatnění styl, který byl nazvaný regentským. Poprvé se plně uplatnil v pracích, které provedl Thomas Hope /1769-1831/. Hope byl natolik očarován architekturou starověkého Egypta, Řecka a především Říma, že jeho práce byly výrazně a jednoznačně inspirované klasickou archeologií.

Nábytek, který Thomas Hope navrhoval, byl vyrobený z brazilského růžového dřeva i mahagonu a byl hojně zdoben aplikami ze zlaceného bronzu. Strohá architektura byla zvýrazňována etruskými palmetami, palmovými listy, liktorskými sekyrami a egyptskými sfingami.

Zdroj:
Stanislav Dlabal, Nábytkové umění - vybrané kapitoly z historie