Bydlení - historie bydlení, klasicismus

Jiřina Kavková, 17.1.2012

Historický sloh klasicismus ovlivnila zejména od poloviny 18. století antika a archeologické objevy italských měst Herculaneum a Pompeje, která koncem osmdesátých let po Kristu zničila erupce Vesuvu.

Petit Trianon – útočiště Marie Antoinetty
Nový sloh je nazýván neprávem podle krále Ludvíka XVI. Spíše by měl být pojmenován po Marii Antoinettě. Svědectví o tom podává dodnes vybavení trianonského zámečku u Paříže, který stojí nedaleko versailleského zámeckého kolosu. Petit Trianon - královnino útočiště, není větší než honosnější měšťanský dům. Zámeček Petit Trianon se stal jedním ze vzorů nové slohové vlny. Původně byl připravovaný ještě za vlády Ludvíka XV. v letech 1762 - 64 pro jeho favoritku markýzu de Pompadour.

Petit Trianon byl připravován jako hnízdečko tajných lásek - dům zábav a rozkoší pro Ludvíka XV. a jeho milostnice. Nejvíce se však ono utajované místo stalo známé díky mladičké královně Marii Antoinettě. Zámeček byl postaven s tvary dokonalých proporcí. Byl zcela oproštěn od rokokového hýření. V jeho prostorách bylo vnitřní zařízení vytvořeno v dokonalé jednotě. Postel, krabička na pudr, křesla a pohovky, psací stolky, vějíř ze slonoviny, to vše mělo křehký půvab a ladné tvary. Samotná stavba, její fasády a vnitřní zařízení se staly jedním ze vzorů nového slohu. Stavba vycházela z klasicismu, tak jak jej prosazoval jeho průkopník Andrea Palladio již v 16. století. Všechny předměty a celé interiéry zde byly navrženy v kultivovaných a přitom nenápadných proporcích, ve kterých byla umocňována antická linie spojená s francouzským půvabem.

Rozšíření klasicismu – vliv antiky a archeologických objevů
Za rozšířením klasicismu hledejme zálibu a obdiv k antice a hlavně archeologické objevy v letech 1738 – 48, které odkryly italská města Herculaneum a Pompeje. Byla to antická města, která koncem osmdesátých let po Kristu zničila erupce Vesuvu. Vykopávky přinesly nové pohledy na zničený svět. Nálezy těchto měst se staly silným upomenutím klasického řádu. Vzpomínka na antický svět znovu ožila.

V polovině 18. století posílily tyto objevy rozklad rokoka. Všechno to nové - klasické bylo inspirováno znovu objevenou civilizací, která se stala předlohou. Přes všechno nadšení pro starověké umění byla však skutečná znalost starověké antické kultury sporná, mohli bychom poznamenat, že i naivní a často zmatená.Byly to nejprve publikované poznatky o zaniklé kultuře, které vyprovokovaly návrat ke klasické kráse a jednoduchosti. Předcházející slohy baroka a především rokoka začaly být považovány za výstřední, příliš zdobné a úpadkové. Klasicistní tvorba vycházela oproti tvorbě rokoka ze zcela opačných principů a zásadně skoncovala s estetikou rokoka.

Byla vytištěna dokumentace o objevených městech pod nánosy vulkanického popela a lávy. V roce 1755 vydal osvícenec a představitel klasické archeologie Joachim Johann Winckelmann jeden ze zásadních spisů klasicismu. Byl to slavný manifest klasicismu "Myšlenky o napodobování řeckého malířství a sochařství". V tomto spisu postavil J.J. Winckelmann antické tvarosloví proti stále ještě převládajícímu rokoku. Současně se i mnoho podobné práce staly teoretickou platformou nastupujícího slohu.

Bylo to v jistém slova smyslu opojení a triumf ukázněného, jednoduchého a klidného "pompejského dekoru", a to jak ve Francii, tak i v Anglii. Klasicistická generace dovršila sjednocení nových myšlenek. Řemesla přebírala ornamentiku a antika se stala velkou módou. Antika se stala nejen klasickou uměleckou předlohou a uměleckým vzorem, ale i výrazem doby, přiklánějícím se při tvorbě nábytku k prostším výtvarným prostředkům.
Proměna rokokové zdobnosti byla přijímána již v období Ludvíka XV. Klasicismus jako etický ideál prostoupil celým slohem Ludvíka XVI. Ten pak ve Francii, ale i v Anglii ovládl tvorbu jako protiklad rokokové přebujelé zdobnosti. Po rozvernosti rokoka se stal klasicismus očistným procesem. Touha po jednoduchosti vycházela z obdivu ke klasickým, čistým tvarům, k přirozenému vkusu, který byl oživen právě antikou. Jedním z mnoha silných impulsů byl i pokus o návrat k prostému životu a k přírodě. Hlásaný filosofy, v jejichž čele stál Jean Jacques Rousseau, našel své obdivovatele i u poživačného královského dvora, který si ale nové myšlenky vysvětlil po svém, jako velmi rozmarnou a nákladnou "hru na přirozenost".

Klasicismus a změny nábytkových předmětů
Při tvorbě nábytku všechny nové impulsy navodily jeho zásadní proměnu. Tvary a dekorace nábytkových předmětů byly ušlechtile zjednodušovány. Byly zjemněny proporce nábytku a složité formy byly vystřídány jednoznačnými liniemi kubických tvarů.
Rokokové propojování a splynutí nábytku se stěnou bylo vystřídáno jednotným opakováním dekorativních motivů. Rokokové tvarosloví, které bylo postavené na kontrastu, nahradila střízlivá, přísně dodržovaná symetrie. Místo rozevlátých rokokových křivek nábytek zdobily prosté řadové a pásové motivy, vejcovce, perlovce, klasické akantové úponky - dekorace drobných měřítek. Vedle těchto dekorativních prvků odvozených z řeckého umění to byla také inspirace starořímskými motivy jako byly girlandy z listí, květy, listy olivovníku i akantu, beraní hlavy, delfíni a orli. Prostý život venkovanů, kterému se pod vlivem filosofů zhýčkané panstvo obdivovalo, připomínaly motivy z venkovského života. A tak se na přepychových předmětech vyskytovaly srpy, hrábě, proutěné košíky. Novinkou nábytkářů se stalo vykládání ploch sévreskými porcelánovými destičkami s květinovými motivy. Dekor a kování členily nábytek v horizontálních liniích. Ornamentika přestala být dominantní, převzala úlohu doprovodu. Vytvářela především orámování hladkých dýhovaných ploch. Plochy nábytku z domácích i exotických dřev ušlechtile zdobily cizelérsky prováděné drobné bronzové ozdoby - květinové úponky, větvičky či girlandy, vždy pečlivě propracované, jako by šlo o šperky.Tyto bronzové ozdoby byly uplatňovány jako spojovací a členící prvky. Aby byl nábytek v souladu s obložením stěn, byl často i natírán, především v tónech slonoviny a ve světle modrých a světle šedých barvách. Byl to nábytek jemný, ladných odstínů a svým vypracováním velmi náročný. Zlatě vyvedené linky nebo linky modré zdůrazňovaly symetrickou kompozici. Rafinovaná jednoduchost a prostota byla ve skutečnosti výsledkem pečlivě promyšlené a draze zaplacené práce předních architektů a uměleckých řemeslníků.

Umělci a nábytkáři klasicismu
K práci na nábytku pro panské dvory byli zváni zlatotepci, cizeléři a řezbáři nejen z Francie. Pro pařížský dvůr pracovali umělci různých národností. V roce 1785 byla v pařížském cechu celá jedna třetina nábytkářů cizího původu. Na přední místo vyhledávaného ebenisty se svými pracemi nejen se dřevem, ale i litím kovů a opracováváním bronzových ozdob, prosadil zřejmě nejlepší ebenista 18. století Jean Henri Riesener (1734 - 1806). Do Paříže přišel z Německa jako žák J.F. Oebena. S nábytkem, který vyráběl a sám i navrhoval, se můžeme setkat na mnoha místech v Evropě. Riesener svůj nábytek zdobil náročnými bronzovými dekoracemi, především alegorickými postavami antických bohů, které vytvářel litím bronzu. Na čelní místo mezi značným množství realizací je možné jmenovat jeho proslulý psací stůl "bureau du roy". Koncem 18. století se do popředí zájmu aristokratické společnosti dostaly práce neuwiedského tvůrce a výrobce nábytku Davida Roentgena. David Roentgen (1743 - 1809) působil do roku 1791 jako návrhář a výrobce nábytku na dvoře krále Ludvíka XVI., později odešel do Neuwiedu v Porýní, kde měl jeho otec svoji živnost a stal se dvorním nábytkářem pruského krále Fridricha Viléma II. Byl to podnikatel velkého stylu. Mezi jeho klienty nepatřil pouze pařížský dvůr, ale dodával nábytek na panská sídla tehdejších vladařů po celé Evropě. Mezi jeho odběrateli byla i ruská carevna Kateřina Veliká a především Fridrich Pruský. Kateřina Veliká se stala velkou zákaznicí. Při své návštěvě v Petrohradě prodal carevně nábytek za mnohatisícové sumy, který dodal do Ruska osobně při sedmi objemných transportech.Ve spolupráci s malířem fresek Januariem Zickem byl nábytek tvořený v jeho manufaktuře a zdobený velkými kompozicemi - scénami z antické mytologie a složitými žánrovými loveckými výjevy.Roentgen byl na tehdejší dobu velkopodnikatelem a přitom talentovaným výrobce vysoce kvalitního nábytku. Ze své továrny, kterou vybudoval v Neuwiedenu, nechával v letech před Velkou francouzskou revolucí dovážet do Paříže polotovary, které zde byly sestavovány a dohotovovány ve vysoce honosné předměty. Téměř všechny figurální motivy, dekorující plochy nábytku, navrhoval jeho přítel a spolupracovník, malíř fresek a architekt Januarius Zick (1732 - 1797). Z jeho ateliéru vycházely návrhy na náročné vykládání nábytkových ploch. Do Paříže byly pak dopravované dýhované a intarziemi a marketerií dekorované desky, které zde byly vkládané do základních rámových konstrukcí. Další z francouzských mistrů ebenistů Georges I. Jacob (1739 - 1814) se stal mistrem v roce 1765, kdy vytvářel čistě rokokový nábytek. Ve svém díle přešel na styl Ludvíka XVI. a pracoval pro jeho celý dvůr a samozřejmě pro královnu Marii Antoinettu. Také G.I. Jacob založil rozsáhlou manufakturu, která zaměstnávala více než sto odborníků všech uměleckých řemesel. Vedle kreslířů a truhlářských mistrů, to byli odlévači bronzu, cizeléři, intarzisti i mechanici. Nábytek byl dodáván předním dvorům celé Evropy. Mimo přepychové kusy nábytku vycházely z jeho dílen i předměty jednodušší, které se ale také vyznačovaly vkusem a byly velmi kvalitně provedené.
Dodavatelem a dvorním ebenistou královny Marie Antoinetty byl i René Dubois (1737 - 1799), který byl tvůrcem svatební truhly mladé královny, provedené v přísných a náročně koncipovaných proporcích.

Úroveň dvorského klasicistního nábytku
Úsilí po umělecké úrovni dvorského nábytku v duchu klasicismu je možné zaznamenat právě při hodnocení proporcí úložných prostorů, které byly dále zjemňovány a odlehčovány a přitom jejich jednotlivé plochy byly zdobeny s vytříbeným vkusem. Dvorský nábytek se stal ukázkou vyvinutého francouzského ebenistického umění. Oplýval bronzovými ozdobami, které se uplatňovaly jako zdůrazňující - spojující a současně členící prvky. Kovové prvky vytvářené v módním stylu nazývaným "Louiséz" květinové girlandy či úponky květů cizelérsky provedené, nevtíravě kontrastovaly s geometricky uplatňovanou marketerií a zjemňovaly strohost kubických forem. Při uplatňování dekorativních prvků bylo upuštěno od zakřivených rokokových linií a to jak čel, tak i boků korpusů. Prádelníky a nízké skřínky byly i nadále stavěny na nízké nebo protažené nohy, zpravidla balustrovaných, posléze kónických tvarů. Vrchní deska komod a nízkých skříněk byla prováděna z mramoru. Hladké plochy korpusů byly zdobeny marketerií v geometrickém vzoru a střed čelní plochy skříňového a skříňkového nábytku zdobily motivy kytic nebo i motivy figurální.I u náročně zdobených kusů v celém období vývoje slohu Ludvíka XVI. byly dodržovány základní zásady nového slohu. Byla to především přísná tektonika a jasné oddělování podpěr od konstrukčně důležitých neutrálních částí. Zásadou bylo jednoznačné dodržování pravoúhlosti i když byly hrany zkoseny nebo zakulaceny. Prokazatelnou charakteristikou bylo dělení skříňových ploch skříňového nábytku na pole a pásy.
Sedací nábytek již v období rokoka reagoval nejen na novou estetiku, ale i na některé znaky módy, především na změnu oděvů. Sedací nábytek jako předmět úzce spojený s uživatelem musel v každém slohu respektovat odívání. Nošení krinolín si vynutilo odlišné tvarování sedáku, jeho rozšíření, především tam, kde byly uplatňovány područky. Tvarové zjednodušení bylo patrné na nohách sedacího nábytku. Bylo upuštěno od rokokového prohnutí do tvaru "kozí nožky" a nohy sedadel byly zúženy tak, že působí dojmem, jakoby se sotva dotýkaly země. Křesla, židle i lavice měly rovné nohy, ubíhající do zašpičatění. Byly výrazně připojené k lubu sedadla a zcela se odlišily od splývajících a zprohýbaných nohou rokokového sedacího nábytku. Jejich strohost byla zjemňována točenými žlábky na způsob žlábků balustrových sloupků. Stolový nábytek zastupoval především jídelní stůl, vybavený často i dvěma deskami nad sebou. Psací stoly byly rozšířeny o několik nových typů. Z nich byly nejzajímavější psací stoly s pohyblivou deskou. Uplatnil se i dámský psací stolek a mezi novinky se zařadila tzv. athénská trojnožka. Byl to stolek umývací nesoucí misku k opláchnutí rukou.

Obliba a vliv orientu
Současně s vlivy antické kultury vzrostla i mohutně obliba výtvarných představ o Dálném východě. Stále více narůstaly sympatie s orientálními kulturami. Ve výtvarném umění se častěji objevovala témata s motivy zemských světadílů a v literatuře nacházely oblibu obdobné eposy jako "Gulliverovy cesty" (vydané roku 1726). Také při tvorbě interiérů a jednotlivých kusů nábytku byly používány motivy Dálného východu. Již v období rokoka byly do Evropy dováženy čínské nábytkové předměty, které se staly přepychovými kuriozitami při vybavování šlechtických sídlel. Také klasicismus převzal malebné čínské motivy. Zdobily psací stoly, hrací a toaletní stolky, typické klasicistní polovysoké skříně, ale i hodiny. Na plochách nábytku se objevovaly vymýšlené motivy ze života Číňanů. Krotitelé hadů, pištci a lovci se sokoly se prolínali s vyobrazením papoušků.

Klasicismus v dalších státech Evropy
Klasicismus ovlivnil tvorbu nábytkářů nejen ve Francii a v Anglii. Dopad měl i na tvorbu skandinávských nábytkářů. Pod vlivem anglického a francouzského klasicismu vznikla syntéza nábytkových předmětů, se kterými se můžeme setkat v Nizozemí. Klasicismus zasáhl i do prací italských nábytkářů. Je zajímavé, že sloh, který měl za východisko architekturu starověkého Říma, se do Itálie dostal zprostředkovaně a to paradoxně přes Anglii. Ve střední Evropě se centrem výroby klasicistního vybavení stala Vídeň. Z vídeňských nábytkářských dílen byl dodávaný nábytek do šlechtických paláců, ale i do občanských obydlí. Z období slohu Ludvíka XVI. se zde zachovaly velmi vkusné a hodnotné kusy nábytku, který byl svým provedením srovnatelný s úrovní prací francouzských nábytkářů.

Klasicismus v Čechách
Do Čech nový sloh pronikal velmi zvolna, protože tradice baroka v českých zemích hluboce zakořenila a byla zvláště na venkově velmi silná. Značná část rakouských architektů byla zatížena barokní orientací, a tak klasicismus do Čech pronikal především prostřednictvím sousedních severoněmeckých oblastí, z Pruska a ze Saska. První stavbou vybavenou nábytkovými předměty v duchu klasicismu bylo zámecké divadlo v Teplicích. Johann August Giesel (1751-1822 ), saský architekt a dekoratér, zde navrhl divadelní prostor a to včetně jeho zařízení. Přestože byl Giesel při svém pobytu v Paříži ovlivněn novým, oproti rokoku zcela odlišným stylem, můžeme o rané fázi klasicismu v Čechách hovořit jen jako o záměně dekorativních prostředků.

Výrazně pokročilejší se stala klasicistní stavba Stavovského divadla (1783), ve kterém z nábytkových předmětů vynikal sedací nábytek. Podstatný rys ornamentiky i zde spočíval v návratu k symetrii, v užívání jednoduchého abstraktního ornamentu a především v kompozici založené výhradně na přímkách. Zprohýbané nohy sedacího nábytku byly narovnány a výzdoba oproti rokoku byla značně omezena. Záliba v hladkých plochách a úměrné a graciézní, byť náročné dekoraci, se projevila na všech plochách mobiliáře. Když hrabě Longueval Buquoy po roce 1791 zařizoval svůj nový dům na Kampě, nechal vtělit do interiéru svého obydlí jednotnou malířskou parafrázi pompejských motivů a prostory nechal vybavit nábytkem odpovídajícím dobovému vkusu.

Podobně malostranští manželé Duškovi při modernizaci barokního statku Bertramka na Smíchově dali interiéru usedlosti důsledný klasicistní ráz v nástěnných malbách a v jeho vybavení ušlechtilými nábytkovými předměty. To se již vídeňsko-francouzský i anglický klasicismus svými noblesně vybavovanými interiéry stával běžnějším slohem také v našich zemích.

Zdroj:
Stanislav Dlabal, Nábytkové umění - vybrané kapitoly z historie