Bydlení - historie bydlení, empír. Styl vojevůdce Napoleona.

Jiřina Kavková, 21.1.2012

Proti předcházejícímu slohu krále Ludvíka XVI. byl empír těžkopádný. Nescházelo mu však na honosnosti. Graciéznost dvorského slohu Ludvíka XVI. se proměnila v přísnost. Nábytek byl v empírových interiérech oproti předcházejícím slohům zcela odpoután od stěn, se kterými v baroku a rokoku tvořil nedílný celek. Prostory byly vytvářeny pomocí jednotlivých výrazných kusů nábytku, přísně na sebe navazujících. Zvětšeny byly proporce nábytku, který byl redukován do jednoduchých kubických forem. Svými širokými lesklými plochami působil monumentálně. Napoleon toužící po slávě a nesmrtelnosti měl v oblibě mohutné tvary a materiály, symbolizující sílu.

Architekti a architektura empíru
V čele francouzských architektů, kteří naplnili požadavky císaře, stanuli především Charles Percier (1762 - 1853) a Pierre Fontaine (1764 - 1838). Tyto tvůrce vedla horečná touha po napodobení antiky, která v minulosti oslavovala císařský Řím. Byla jim cizí mnohost barokních forem i rozpustilost rokokových tvarů. Jejich ideou bylo vytvoření děl v duchu reprezentačního klasicismu, který povětšinou ústil až ve strnulý akademismus. Právě takováto architektura vyhovovala potřebám Napoleonovy okázalosti.

Pro pochopení empíru je nezbytné zmínit se i o některých stavebních dílech oné epochy. Po vítězné bitvě u Slavkova byl v centru Paříže postaven padesát metrů vysoký triumfální oblouk, podobný starořímským vítězným obloukům. V té době rozestavěná bazilika sv. Maří Magdalény byla přestavěna na "chrám Slávy" (La Madeleine), a to i s impozantním římským průčelím. Uprostřed Paříže byla vztyčena kopie Trajánova římského sloupu.

Vliv starověkého Egypta, Řecka a Říma
Pompézní empír ovládl však především tvorbu interiérů a nábytkových předmětů. Zde bychom se ale měli vrátit o několik let zpět. Tvorbu nábytkových předmětů ovlivnily nejen reminiscence na antické tvarosloví, ale i Napoleonova vojenská výprava do Egypta. Bylo to v roce 1798, kdy k vojenské posádce lodí směřujících do Egypta přináleželo i 167 vědců, kresličů a zeměměřičů.
Přes nezdar celé vojenské expedice tito muži, byť vyzbrojeni jen tužkami a zápisníky, Francii proslavili. Bylo to totiž první cílevědomé otevírání pohledu na velkou kulturu starověkého světa na březích Nilu. Výsledky jejich práce, publikované v díle "Description de ile Egypte 1809-1826", se staly dalším velkým inspiračním zdrojem tvůrců nového slohu. Sfingy, okřídlení lvi, hlavice pilastrů a sloupů podle egyptských vzorů a staroegyptské památníky posloužily nejen jako motivy nábytkových dekorací, ale i tvarů stavebních děl a často i celého nábytku.

Reminiscence na umění starého Egypta, Řecka a Říma se tak staly charakteristickými znaky nového slohu. Symboly vítězství, vavříny a věnce, znaky Jupiterovy se v přísném symetrickém rozvržení střídaly se staroegyptskými motivy. Zdobné prvky, umisťované bez jakékoli tektonické spojitosti byly odlité z bronzu a někdy i pozlacené, tvarované do svastik a symbolů zbraní, které vynikaly na dýhovaných, vysoce naleštěných plochách. Na mahagonu lesknoucím se jako zrcadlo, bohatě zdobeném bronzovými odlitky podle kreseb malíře Proudhona, byly osazovány starobylé symboly.
Autoři těchto bronzových aplik své fantazii nekladli příliš velkých zábran. Byli ale schopni vytvořit kvalitní náhradu za intarzie a marketerie, které byly v empíru zcela opuštěny. Cizelérsky opracované bronzové odlitky propůjčovaly stolům, lůžkům, skříňkám i sedacímu nábytku vznešený vzhled. Funkční typy nábytku, které byly rozšířeny již v období rokoka, zůstávaly.

Lehací nábytek
Lehací nábytek byl v období empíru komponován jako volný předmět. Ložnice, tak jako v době monarchie, byla místem ceremonií a postel proto zůstala také v tomto období důležitým předmětem. V mnohých prostorách byla stavěna na vyvýšený stupeň a okolní řešení prostoru ložnice zdůrazňovalo význam lože. Lůžka přestala být vybavována sloupky, které v předcházejících slohových etapách vynášely baldachýn. Přitom ale nebylo možné postel jednoduše přemísťovat, protože byla doposud stavěna pod náročně zdobená nebesa. Z nich pak splývaly bohatě řasené závěsy. I postel císaře měla být strohým ložem vojevůdce. U Napoleonovy postele v Compiégne byly textilní závěsy obepínající vladařovu postel neseny zkříženým kopím. Na postranicích generálských loží byly jako dekorativní motivy zobrazovány vojenské symboly. Empír nahradil zženštilost a líbeznost předcházejícího slohu Ludvíka XVI. hrdinským patosem. Byly vytvořeny nové tvary postelí. Propojením čela křivkou splývající s postranicemi představovala empírová postel loď "en bateau" jako symbol plavby po řece života. Její bednovitý tvar byl zdoben řeckými a egyptskými prvky. K pohovění přes den sloužilo dopočívadlo (récamier). Bylo pojmenováno podle Madame Récamier, která byla velmi angažovanou osobností v Napoleonově společnosti. Byl to typ opočívadla obdobný chaise-longue, které bylo oblíbené v rokoku. Oproti chaise-longue byl recamier opatřen ze dvou stran čalouněnými opěradly. Svou oblibu našla i pohovka méridinne, pojmenovaná podle slova, kterým se označuje odpolední odpočinek.

Sedací nábytek
Empírový sedací nábytek byl strohý. Oproti rokokovým sedadlům, které poskytovaly nejvyšší možnou míru pohodlí, byl méně pohodlný. Bylo to nejen tvrdším čalouněním, ale především volenými sklony sedacích ploch a zádového opěradla, které nutily sedící sedět ve vzpřímené poloze. I když bylo čalounění tvrdší, byla jeho povrchům věnována zvýšená péče při uplatnění potahových látek. Pro náročnější a dražší provedení byly voleny damaškové potahy s vetkanými vzory a motivy. Oblé a měkké rokokové tvary byly u sedacího nábytku zcela potlačeny. Při jeho tvarování byly zásadně oddělovány nosné a nesené části. Tuto zásadu ortodoxního klasicismu uplatňovali tvůrci empírového nábytku i u ostatních nábytkových druhů. U křesel a židlí pak zcela jednoznačně. Nohy, područky, luby sedáků a zádová opěradla byly pojímány jako tvarově uzavřené celky. Zadní nohy bývaly hranaté, svým prohnutím vychýlené tak, aby zajišťovaly stabilitu. Tato jasná tektonická výstavba se jednoznačně uplatnila jak u židlí a křesel, tak u různých druhů lavic. Područky, přesněji řečeno jejich podepření, bylo u náročněji provedených křesel a lavic řešeno figurálními motivy s bronzovými hlavami.

Sedací soupravy
Tak jako v rokoku a slohu Ludvíka XVI., byly i v empíru vyráběny "garnitury" - sedací soupravy, sestávající se ze stolku, několika křesel a čalouněné lavice.V oblibě byly řezbářsky provedené labutě, okřídlené sfingy, lvi nesoucí na svých křídlech nejen madlo ale i jeho čalounění. U některých křesel i lavic byly přední nohy vytaženy nad sedák a spojeny s područkami. Přitom se zde uplatnily řezané hermy, balustrované sloupky a ukončení. Polštářkové lavice měly tak jako židle a křesla prohnutá zádová opěradla. Područky pak tvarováním navazovaly na ostatní sedací nábytek, který přináležel k soupravě.

Stolový nábytek
Mezi stolovým nábytkem byla v empíru značná pozornost věnována psacímu stolu. Psací stůl byl považován za důležitý nábytkový předmět a byl nedílnou součástí dvorského nábytku. Tvůrci empíru přejali systém žaluziového uzavírání, tak jak vycházel z tvorby Riesnera a Roentgena. Empírový psací stůl se lišil od tvarování těcho mistrů slohu Ludvíka XVI. těžšími proporcemi a jednoduchostí. Percierův a Fontainův "secretaire á cylindre" měl zpravidla nosníky - nástavce pro knihy, zdůrazněné lvími hermami. Reprezentační formy psacích stolů byly nazývány ministerskými "bureau ministre", u kterých byla stolní deska nesena dvěma skříňkami. V oblibě byly i sekretáře, vybavené sklápěcí deskou pro psaní. Čelní místo mezi stoly vytvořenými pro Napoleona představoval tzv. maršálský stůl, zhotovený v dílnách Jakuba Desmaltera podle návrhu architekta Perciera, zdobený sévréským porcelánem a kovovými aplikami podle návrhů J.B. Isbeye a P. Ph. Thomira, který dodnes vévodí císařské pracovně v Malmaisonu.
Mezi stolovým nábytkem nechyběl ani dámský psací stolek a stolek pro šití. Šicí stolek sloužil víceúčelově. Především pod odklápěcí deskou byl prostor pro uložení šicích potřeb a stolová deska mohla být užívána jako odkládací stolek. V dámských ložnicích nemohl chybět toaletní stolek. Tento stolek byl v podstatě podstavcem pro miniaturní umývadlo. Své místo našel v honosných ložnicích jako jejich nedílné vybavení. Svými bohatými řezbami a často i mosaznými aplikami byl spíše ozdobou než vybavení sloužícím umývání. V ložnicích nechyběly ani noční stolky, často vytvarované do bizardních tvarů. V náročných interiérech byly uplatněny i hrací a květinové stolky. Jídelní stoly si podržely jistý stupeň ladnosti a graciéznosti. I když se vyskytovaly stoly s deskami o několika hranách, převládaly u běžných stolů zpravidla stolní desky kulaté.

Úložný nábytek
Úložný nábytek navázal svoji typologickou skladbou na předcházející slohové etapy. Je zajímavé, že velkými úložnými prostorami - šatními skříněmi se ve svých návrzích protagonisté empíru Percier a Fontaine vůbec nezabývali. Skříňový nábytek francouzského empíru byl tedy výjimkou, a nebyla mu věnována obvyklá péče. V zámožných sídlech byly objemné skříně odsunuty mimo hlavní prostory do vedlejších, účelových místností. Po stránce tvarové byly komody, sekretáře a drobné skříňky jednoznačnou redukcí úložného nábytku z doby Ludvíka XVI. do jednoduchých kubických forem. Hladké, na vysoký lesk opracované plochy, dýhované mahagonem, byly v duchu klasicismu zdobeny jen mosazými ozdobami. Při torbě empírového nábytku se staly velmi oblíbenými skříně s prosklenými dveřmi. Byl to zřejmě vliv anglických nábytkářů, kteří čelní plochy skříňového nábytku tímto způsobem odlehčili a geometrické členění prosklení, obohatili profilovanými lištami.

Architekti Percier a Fontaine vytvořili v roce 1801 publikaci s rytinami svých návrhů nábytkových předmětů. Na nich pak dokumentovali principy císařského slohu odvozeného ze starověké antiky. Návrhy kurulských křesel se zde střídaly se stoly s egyptsko-římskými motivy a pro empír typickými lůžky ve tvaru lodic. Realizaci návrhů převzaly především dílny Jacob - Desmalter a M. & E. Lingnereuxe. V těchto uměleckých dílnách se vyráběl nábytek nejen pro pařížský dvůr. Jednotlivé nábytkové předměty a celé interiéry byly dodávány i do petrohradské Ermitáže a královského anglického Windsorského zámku. Byly také instalovány při vybavování španělského El Escorialu. Nábytkové předměty z pařížských dílen našly své místo i v Riu de Janeiru.

Zdroj:
Stanislav Dlabal, Nábytkové umění - vybrané kapitoly z historie