Bydlení - historie bydlení, biedermeier. Měšťanský sloh přiměřenosti.

Jiřina Kavková, 30.1.2012

Po skončených útrapách napoleonských válek, v období, které se stalo zlomem feudální společnosti, se objevil v domácnostech měšťanů střední Evropy jednoduchý prostý nábytek, plně odpovídající své době. Oblibě se těšil nejen v c. k. Rakousku, ale i v Dánsku, Anglii a dokonce i v Rusku. V období klasicismu se začaly pomalu vyrovnávat protiklady mezi bydlením měšťanů a šlechty. Po zhroucení francouzského císařství, po roce 1815, počalo totiž měšťanstvo přejímat životní hodnoty klasicismu, které byly logicky proměňované podle potřeb a osobitého způsobu života měšťanů.

Po klasicismu Ludvíka XVI. a po empíru to byla třetí varianta klasicismu - vznikl měšťanský biedermeier. Biedermeier se stal v pravém slova smyslu posledním slohem, odpovídajícím plně své době. Místo paláců a měšťanských domů do popředí vstoupil nájemní dům, který byl výsledkem narůstání obyvatelů měst, kteří při zakládání velkých manufaktur i průmyslových podniků přicházeli z venkova. Nábytkové předměty biedermeieru svojí přiměřeností umožnily naplnit i tyto nájemné byty, ale i příbytky ve starých měšťanských domech. Nábytek byl pořizován postupně podle finančních možností. Svým tvarováním i svým výtvarným řešením byl řaditelný vedle dříve zakoupených kusů. Zřídkakdy byla domácnost vybavována jednorázově. Svojí poměrnou lácí mohl nábytek vyráběný v duchu biedermeieru uspokojit i nejširší okruh domácností.

Výrobci se snažili vyjít vstříc požadavkům svých zákazníků. Snad nejpádnějším důkazem je na tři tisíce návrhových kreseb, uložených ve vídeňském Muzeu užitného umění. Přitom toto množství návrhů nábytku přináleželo jen jedné rakouské firmě, kterou Josef Ulrich Danhauser (1780 - 1829) založil ve Vídni v roce 1804. I když v českých zemích byl bezpočet dílen, které vyráběly v duchu biedermeieru ušlechtilý nábytek, byla ve střední Evropě jeho střediskem především Vídeň. Nejvýznamnější manufakturou byla již zmíněná vídeňská dílna Josefa Danhausera, který v prvním desetiletí devatenáctého století zaměstnával 130 dělníků. Byla to tedy množstvím zaměstnanců největší manufaktura ve střední Evropě.

Většina měšťanstva žila ve svých bytech skromně a přitom domácky. Celá tato doba, vyčerpaná napoleonskými válkami, směřovala už z hospodářských důvodů k prostotě a jednoduchosti a přitom k roztomilosti. Láska k domovu, k domácímu prostředí, byla považována za jednu z předních ctností. V novinách, ve kterých se často psalo o nábytku, byl zdůrazňován jeho domácký charakter. Právě také z řady povídek v mnichovském humoristickém časopise "Fliegende Blatter" vzniklo spojením jmen dvou populárních figurek Biedermanna a Baummelmaiera označení celého období. Všechno co bylo vytvářeno, bylo přiměřené i řádné, intimní a uklidňující. Ušlechtilost a čistota se stala až vášnivou známkou všech vrstev společnosti. Nábytek biedermeieru neposkytoval "pastvu pro oči", zato však poskytoval pohodlí a pohodu.

Středem domácího života v období biedermeieru se stala světnice. Mohli bychom říci, že tak, jak byla užívána a vybavována, se stala velkou novinkou. Byl to vlastně vznik dnešního obývacího pokoje. Místo zámeckých reprezentačních salonů byl v příbytcích měšťanů vybavován tento pokoj, jednoduchým, pohodlným, poctivě vyrobeným mobiliářem. Pozoruhodným přínosem bylo i jeho uspořádání. Skladbu nábytkových předmětů, po značném zjednodušení, přejali měšťané do svých obydlí ze šlechtických, zámeckých a palácových salonů.

Základním nábytkovým předmětem těchto nově pojímaných obývacích pokojů byl stůl. Stal se jakýmsi středem života každé měšťanské rodiny. I když truhláři vyráběli stoly obdelníkové, čtvercové a oválné, nejoblíbenějším se stal stůl s kulatou stolní deskou, jakási napodobenina antických stolů. Stolní deska byla zpravidla nesena na štíhlých nohách, nebo byla podepřena jednoduchým středovým, často i velmi masivním sloupcem. Běžnějším vybavením domácností se stávaly i stoly roztahovací. Oblíbené byly stolky se zásuvkami nebo s odklápěcí horní deskou. Přihrádky pod ní umístěné poskytovaly možnost ukládat zde přehledně drobnější předměty. V útrobách stolku bývaly zpravidla ukládány šicí potřeby - právě proto byl nazván šicí stolek. Byl pozoruhodný svým opakovaným tvarovým pojetím. Čtyřhranný kubus nesly nohy vykroužené do tvaru lyry propojené příčkou. Byl vytvářen nejen v empíru, ale měl svojí základní předlohu v samotném počátku klasicismu. Další jeho tvarová varianta vycházela ze sloupu nesoucího onen drobný úložný prostor. Sloup pak stál na třech nebo čtyřech nožkách, spojených v nejužším místě destičkou, košíkem nebo jen bronzovou sponou či dřevěnou drobnou římsou.

Obdobně tvarovaný byl i lehce přenosný stolek, který bychom mohli nazvat servírovacím. Tyto stolky byly používány k servírování drobného pohoštění. Podobné stolky sloužily jako podstavec pro dekorativní předměty. Do náročného tvaru vykrystalizoval i psací stůl. Byl vybavován zásuvkami a galerkou stojící na jeho stolní desce. Prostší psací stoly se vyskytovaly v obývacích pokojích i běžných měšťanských domácností. Honosnějším psacím stolům vévodil často zásuvkový nástavec a jeho pracovní plocha, potažená zeleným suknem, působila uklidňujícím dojmem.

V biedermeieru se objevila i celá řada doplňkového nábytku. Vedle psacích stolů byly například pužívány i psací pulpity, známé již ve středověku. Z nábytkových typů používaných na šlechtických sídlech byl do nábytku biedermeieru převzat sekretář. Stal se dokonce velmi oblíbeným nábytkovým předmětem, který nesměl chybět v žádné jen trochu zámožnější rodině. Jeho výklopná deska ve výšce běžné stolní desky nahrazovala psací stůl. Výhodou byla možnost za jeho výklopnou deskou ukládat i cennější předměty nebo doklady členů domácnosti. Tato část bývala ovlivněna šlechtickými kabinety, které již v renesanci mívaly náročné členění tohoto "intimního" úložného prostoru. Sekretář byl zpravidla jednoduchého kubického tvaru s římsovým ukončením. Jedinou ozdobou pak bylo kování nebo zdůrazněné nároží z pilastrů či sloupků. Vyskytovaly se i miniaturní dámské sekretáře s vysouvací deskou a snímatelnou horní částí.

V biedermeierovské ložnici byl umisťován toaletní stolek, vybavený pohyblivým výklopným zrcadlem. Pokud jde o sedací nábytek, vžila se tak zvaná garnitura, kterou bychom dnes pojmenovali sedací soupravou. Byla to sestava křesel, pohovky, často i čalouněných sedadel bez opěrky zad a především stůl, Pohovky a křesla byly čalouněny stejně jako židle.

Bidermeier se vyznačoval zaoblenými tvary a jednoduchými liniemi. Respektoval hodnoty minulosti. Vedle tvarosloví, ve kerém se po strohých formách empíru ozývaly reminiscence barokních křivek, přibyly i mnohé vlivy lidového cítění. Srdcovitá zádová opěradla židlí jakoby byla přímo inspirována selským lidovým nábytkem. Vášeň k drobnostem a k upomínkovým předmětům vyvolala potřebu vystavovat je na odiv návštěvám. Novým druhem nábytku, převzatým z baroku, byly nejen otevřené etažéry, ale vzhledem k prudkému rozvoji sklářské výroby i prosklené vitríny. Velmi rychle se ujalo zasklívání skříňových dveří, které umožňovalo přehledné vystavení drobných předmětů. Výrobci byli schopni vytvořit prosklení i ze tří stran - z čela a z boků. Nosnou částí byla pouze stěna. Truhláři biedermeieru rozmarným požadavkům svých zákazníků dokázali vyjít vstříc, dokonce i velmi zvláštními, často až fantastickými tvary, ve kterých mohly být vystaveny "poklady" měšťanských domácností. A tak se vedle prostších skříňových vitrín, vyskytovaly prohnuté skleníky ve tvaru lyry nebo vázy. Mezi různými skleníkovými typy byl ale nejoblíbenější tvar s jednoduchými sloupky a s prostším římsovým zakončením. Na odiv návštěvám se v domácnostech ujalo vystavování porcelánu a stolního skla. Proto bývala zadní stěna skleníku vyplňována zrcadlem, aby vystavené jemné skleničky i porcelánové servisy vynikly a odrazem v zrcadle byly ještě znásobeny.

Biedermeier opustil vojenskou strohost a dal přednost pohodlí, jednoduchosti a skromnosti. Tyto požadavky se v plné míře uplatnily i u lehacího nábytku. Biedermeier byl posléze přijímán i šlechtou. Přesto, že si aristokracie pro svá sídla objednávala honosné a reprezantační předměty, ponejvíc v duchu napoleonského empíru, stávala se postupně užiatelem dobrého, jednoduchého a funkčního nábyktu. Šlechta se tak nechtě stávala vzorem a šiřitelem, ale i významným podporovatelem nových tendencí, které se stále šířeji uplatňovaly i v bydlení. I když měl biedermeier s klasicismem společné tvarosloví, byla to především jeho ideová orientace, která tetno sloh měšťanů zcela odlišila od slohů předcházejících.

Ve srovnání s výtvarnými kvalitami rokoka nebo klasicismu, včetně empíru, šlo o zjevný úpadek. Tímto svým slohem ale měšťanstvo počalo budovat svoji vlastní neodvozenou a svébytnou kulturu. Nový sloh nahradil přepychový empírový nábytek, který byl dostupný jen šlechtě a zámožným vrstvám. Byl to sloh vyhovující dennímu životu. Sloh měšťana, dodávající domácnosti účelnost a útolnost.

Zdroj:
Stanislav Dlabal, Nábytkové umění - vybrané kapitoly z historie