Bydlení - historie bydlení, Bauhaus, avantgardní škola a styl s důrazem na funkčnost i sociální zaměření

Jiřina Kavková, 11.5.2012

Bauhaus to je pojem a zcela nový přístup k tvorbě. Bauhaus je meziválečná platforma a spojení umění a řemesla s průmyslovou výrobou. Sociálně zaměřený Bauhaus se orientoval na levné, prosté a zcela funkční předměty.

Doba a zrod Bauhausu
Pokud sledujeme vývoj nábytkové tvorby chronologicky, musíme se vrátit z roku 1925, z doby konání pařížské výstavy dekorativních umění zpět z Paříže do Německa a to do období po první světové válce. Tehdy byly německé domácnosti plné plyšového, ornamenty a bohatými řezbami přetíženého nábytku.

V té době se za socialistické vlády v německém Výmaru v roce 1919 sloučily dvě výtvarné školy - vysoká škola výtvarných umění s umělecko-průmyslovou školou. Vznikl institut se speciálním zaměřením na hmotnou kulturu. To samo o sobě nebylo nic zvláštního. Škol s tímto cílem bylo v tehdejší Evropě již celá řada. Tehdy ale nemohl nikdo předpokládat, že se právě toto učiliště stane ohniskem proti akademismu, že se stane prvním pokusem o integraci umění a výroby a především pak teoretickou základnou nového hnutí - funkcionalismu.

V době počátků Bauhausu existovala v Holandsku skupina "De Stijl" a o vážné slovo se vehementně hlásil Le Corbusierův purismus. Tato tři ohniska nových pohledů na předmětný svět otevřela zcela novou kapitolu nábytkové tvorby. V nich byly prosazovány zásady zcela nového směrování architektury. Nejdůrazněji byly formulovány právě ve výmarském Bauhausu. Velmi záhy tato škola vystoupila proti laciné povrchnosti, a to především demonstrováním nově navrhovaných, zcela běžných předmětů. Radikálně ovlivnila tvorbu nábytku. Zasáhla do navrhování textilu, osvětlovacích těles, barevnosti prostředí a především architektonické tvorby.

Časový přesah tvorby Bauhausu
Je pozoruhodné, jak hluboce kolektiv Bauhausu ovlivnil vzhled mnohých předmětů, kterými se dodnes obklopujeme. Je přitom zarážející, že nabídky Bauhausu průmyslovým závodům v prvních letech jeho trvání zůstávaly zcela bez odezvy. Teprve když v Bauhausu přišel na svět nábytek z ocelových trubek, začaly se otevírat dveře ke spolupráci s průmyslem. Bauhauas nebyl ničím víc než školou jen s několika učiteli a s hrstkou žáků. Za krátkou dobu bouřlivého trvání ale posunul vývoj předmětného světa do zcela nových poloh.

Estetické základy Bauhausu se staly odpovědí na aktuální otázky, které se naléhavě ozývaly dlouho před jeho vznikem. Je pravdou, že půda pro takto zacílenou platformu byla připravována již dlouho na počátku dvacátého století. Tehdy byl do Výmaru s popudu arcivévody sasko-výmarského povolán na místo ředitele uměleckých škol Henry van de Velde, jeden z řady tvůrců secese, protagonista obrodného hnutí, který nerozvíjel jen myšlenky Art and Craft, ale který v onom období stále víc prosazoval uplatnění nových materiálů a průmyslové technologie.

Bauhaus – výjimeční škola s praktickou výukou
Bauhaus byl především na tehdejší dobu neobvyklým učilištěm. Při výuce zde byl poprvé realizován pokus výchovy mladých výtvarníků, zacílený totálním způsobem. Každý studující se musel nejprve vyučit některému ze řemesel. Ve škole proto bylo vytvořeno zázemí s truhlářskou dílnou, textilním ateliérem a učebnami pro ostatní rukodělné práce. V dílnách Bauhausu se řemeslnická výchova studentů stala nenahraditelným výchovným prostředkem budoucích výtvarníků. Studijní program sestával ze dvou vzájemně se doplňujících směrů. Jeden byl zaměřen na poznávání technik a materiálů, druhý se zabýval výukou formy. Oba směry pak na sebe navazovaly při tvorbě navržených prototypů.

Dílny Bauhausu byly tak nejen učilišti, ale především experimentálními ateliéry, mohli bychom říci laboratořemi, ve kterých probíhala základní tvarový výzkum. Bez těchto dílen by nové názory nebylo možné vyzkoušet a připravovat k praktickému využití ve výrobě. V dílnách se navrhované předměty denní potřeby ověřovaly, zkoušely a vylepšovaly. I když se Bauhaus uzavíral do laboratorního výzkumu a chyběl větší kontakt s reálným procesem, dosahované výsledky začaly ovlivňovat myšlení široké odborné veřejnosti. Trvalo ještě dlouhý čas, než byly výsledky experimentů s novými materiály a s novými tvary přijímány i širší laickou veřejností.

Škola součinnosti a jednoty
Již od prvopočátků si kolektiv pedagogů Bauhausu kladl za cíl vytváření součinnosti všech uměleckých a řemeslných oborů. Po vzoru hnutí, které v minulosti vznikly při stavbách gotických katedrál, usilovali jak vyučující, tak studenti o souzvuk a vytváření osobitých děl v jedné myšlence. Vyučující umělci, kteří se sešli pod střechou Bauhausu se svými návrhy a teoretickými pracemi, usilovali společnou činností o nalezení této jednoty všech umění. Na půdě Bauhausu byl vytvořen poměrně široký kolektiv pedagogů - výtvarníků, kteří usilovali ve své tvůrčí činnosti o tuto jednotu.

Vyučující umělecké osobnosti
Bauhaus k sobě postupně přilákal řadu vynikajících osobností. Působil zde Marcel Breuer, Josef Albers, Wassily Kandinsky, Paul Klee, Gerhard Marcks, Mart Steam. Přednášeli zde mnozí avantgardní evropští teoretici a mezi nimi v roce 1930 i mluvčí českého funkcionalismu - teoretik Karel Teige. V čele Bauhausu stál Walter Gropius /1883 - 1969/, kterého vystřídal Hannes Meyer /1889 - 1954/. Po jeho působení v letech 1927 - 1930 nastoupil na místo ředitele Mies van der Rohe /1927 - 1969/. Jejich snahou byla orientace výtvarné činnosti na průmyslovou sériovou výrobu, sloužící hromadné potřebě nejširších vrstev společnosti.

Nové přístupy a snaha o typizaci funkčních předmětů
Úsilím tvůrců Bauhausu bylo využití nových možností techniky a nových materiálů. S novými přístupy byla spojená snaha po typizaci a normalizaci. Bylo to úsilí směřující při řešení návrhů nábytku a při jeho typizaci k největší rozmanitosti prvků, odpovídajících co nejširšímu okruhu uživatelů. Byla to snaha, která současně měla podněcovat průmyslový pokrok a jednoduchou ekonomickou výrobu. Byly to však především pokusy o vytvoření předmětů prostých a praktických, funkčně dokonalých. Středem zájmu se v Bauhausu stala funkce každého navrhovaného předmětu.

Sociální směřování
Bauhaus vystoupil s výrazně socialistickými a často až utopickými podněty. Po první světové válce se architekti poprvé v lidských dějinách postavili před úkol zcela nově plnit požadavky a uspokojovat potřeby co nejširší obce spotřebitelů. Modelem společnosti byla pro všechny účastníky Bauhausu utkvělá představa o novém "lidském řádu". Pod vedením druhého ředitele Hannese Meyera byla zavedena avantgardní učební osnova - vědecky orientovaná architektonická výchova na marxistickém podkladě. To se však nelíbilo dessavskému magistrátu a architekt Meyer byl proto vyzván, aby svoji ředitelskou funkci opustil.

Uvědomělý sociální program patřil k Bauhausu od samého počátku. Byla to především orientace tvorby zaměřená na potřeby mas, snaha po ztvárňování prostředí s hlubokým sociálním zaměřením - navrhování levných a přitom krásných výrobků pro lidovou spotřebu.

Architektonický princip geometrického řádu
Estetický názor, který zakořenil v Bauhausu, byl proniknut vírou v architektonický princip geometrického řádu. Tímto řádem měl být postaven protiklad oproti rozvolněnosti, které přineslo období secese.
Již první z Gropiových i Breuerových návrhů byly stylizovány do přísných geometrických tvarů, Jejich směrování vycházelo z představ o možnostech průmyslové výroby, z představ o novém technologickém světě, který bude vycházet ze základu, kterým bude podle jejich představ pravý úhel. Moderní technika byla chápána jako ovládnutí přírody člověkem, jako výsledek lidské produktivity. Byla to představa, že stroje jsou sestaveny z přesných geometrických tvarů, a představa, že možnosti racionální strojové výroby spočívají pouze na pravém úhlu.

Geometrický řád v Bauhausu nebyl jen pomůckou při jeho navrhování. Stal se hlavním obsahem návrhů nábytkových předmětů. Ovlivnil práce na tvorbě interiérů natolik, že vyústil v myšlenku propojit celé zařízení místností základní pravoúhle vázanou prostorovou sítí. Měl to být kvadratický - v pravém úhlu vytvořený prostor, jako nejvlastnější jednotka životního prostředí, umožňující skladebnost a úsporné řazení. Vazba nábytkových předmětů do prostorové sítě rovnoběžek a pravoúhlého protínání urychlila vývoj stavebnicového - skladebného systému. Do nákresů pravoúhlých rastrů byly vkládány nejen skříně a skříňky, ale i ostatní nábytkové druhy. Výsledkem pak byly celky, pevná architektura, určující pevný řád celému zařizovanému prostoru.Matematicky propočítávané moduly, které byly odvozovány z lidského měřítka, se staly základním vztahem mezí člověkem a architekturou prostoru. Tento přístup současně nastolil nejen odmítání dekorativních prvků a smyslovosti prostředí, ale tím i přívětivost navrhovaných interiérů.

Kritické hlasy
Hlasy kritiků Bauhausu vyčítaly jejich představitelům nejen tento formalismus, ale i skutečnost, že pod heslem funkcionalismu vznikaly formalismem zatížené předměty a celé interiéry. Bylo proneseno mnoho námitek proti činnosti Bauhausu. Vytýkaly mu přehánění konstruktivismu a propadání konstruktivnímu dekorativismu.

Technika a standardizace
Názory, ke kterým Bauhaus dospěl, se ozývaly v celé tehdejší evropské avangardě. Tato škola byla ale po válce první, která se snažila vytvořit širokou základnu ze svých obrodných činů. Za Gropiova vedení započal Bauhaus s utopickým programem všeuměleckého díla. Teorie estetiky nebyla formulována před praktickými procesy, ale vyplývala z analýz a polemik o procesech a způsobech tvarování. Bauhaus se stával střediskem "strojové estetiky", prolnutým hlubokým sociálním optimismem s vírou v lidský pokrok. Technika zde byla chápána jako prostředek k uspokojování masových potřeb. Aby byla co nejracionálněji využita, byly vypracovány standardizované prvky nábytku a standardizované stavební prvky.

Výstava Die Wohnung ve Stuttgartu a výstavba nových bytů a domů
Když agilní řišskoněmecký Werkbund uspořádal v roce 1927 ve Stuttgartu rozsáhlou výstavu nazvanou "Die Wohnung", bylo v kolonii Weissenhof postaveno šedesát bytů demonstrující nové myšlenky v celé oblasti bydlení a nově chápaného předmětného světa. Výstava se stala revizí jednotlivých koncepcí nových přístupů k problémům nové architektury. Stuttgartská výstava se stala nejen velkou ofenzívou myšlenek funkcionalismu, ale i triumfem Bauhausu.

Sedmnáct architektů pro tuto akci vyprojektovalo třiatřicet domů. Při návrzích nábytkového vybavení spolupracovali autoři z rakouského a švýcarského Werkbundu. Celé dílo bylo svěřeno avantgardním tvůrcům, které řídil Mies van der Rohe za spoluúčasti učitelského sboru Bauhausu. Současně s avantgardními návrhy předních evropských architektů zde byl realizován i rodinný dům, vytvořený z šesti typových objemových prvků, navržený Walterem Gropiem. Všechny objekty byly vybaveny potřebným, spíš bychom mohli říci nezbytným nábytkem, Vedle mobilních předmětů byl uplatněn i nábytek vestavěný.

Nové materiály, technologie a přistupy
Mimo obytné domy, byly vystaveny nové materiály, nové technologie a nové přístupy ve stavebnictví, bytovém zařízení, sanitární technice a osvětlení. Byly zde předvedeny práce textilních návrhářů současně s osvětlovacími tělesy a celé interiéry. Všude, kde to jen bylo možné, byly použity tehdejší nové hmoty. Snaha po směrování k maximálnímu zprůmyslnění a úsilí o využití nových materiálů byly základním motivem celé akce.

Revoluční prototyp samonosné židle
V roce 1924 Mart Steam vytvořil prototyp první samonosné židle z nepřerušené ocelové trubky. Tato židle nebyla tehdy ještě technicky dokonalá. Vlastní konstrukce z ocelové trubky nepružila. Výhodu pružnosti poskytovaly pouze gumové popruhy, které tvořily opěradlo a sedák. Steamova židle ještě neumožňovala to, co poskytly další typy vytvořené z nepřerušených ocelových trubek. Ve vývoji sedacího nábytku to byl ale revoluční čin, jeden z významných vynálezů v nábytkářství dvacátého století.

O dva roky pozdejí vytvořil v Bauhausu Mart Steam a Mies van der Rohe další tvarovou variantu. Vznikla elegantní židle z jednoho kusu ocelové trubky. O dva roky později navrhl a provedl v modelu Marcel Breuer další variantu z minimálního množství materiálu. Sedák a opěrák byl vytvořen z rámu vypleteného rákosovým pletivem. Jako zdárnou alternativu vyvinul sedací plochu a plochu zádového opěradla z překližkového výlisku. Na výstavě veřejnosti předvedený nábytek z ocelových trubek šokoval. Plakát výstavy, na kterém rudý nepravidelný kříž škrtal přepychový mobiliář v historickém slohu, budil zdání tendenčnosti a politických záměrů a vedl k hlučným protestům. Podle nich stutgartská výstava byla bolševismem. Podobné hlasy se ozývaly i po výstavě stále častěji.

Konec školy Bauhausu
V Berlíně, kam byl Bauhaus přestěhován, byl v červenci 1933 uzavřen. Dramatickou a absurdní tečkou bylo obklíčení a útok jednotky SA na školní budovu, která byla prázdná. Rozprášení Bauhausu mělo přece jen jednu kladnou stránku. Většina vyučujících architektů a umělců emigrovala do USA. Zapojili se zde do výuk na výtvarných školách, které po jejich vlivu přijaly mnohé z metod Bauhausu a jako tvůrčí architekti ovlivnili architekturu i nábytkovou tvorbu v Americe.

Zdroj:
Stanislav Dlabal, Nábytkové umění - vybrané kapitoly z historie