Bydlení – historie bydlení, 70. a 80. léta 20. století = abstrakce, provokace i kýč

Abstrakce, provokace i kýč, tím se vyznačovala 70. a 80. léta 20. století v oblasti bydlení. Skončilo nadšení pro umělé hmoty, nastalo rozčarování nad převládajícím stejným stylem a konzumností. Také průmyslový funkcionalismus byl kritizován a nahrazován novými nábytkářskými koncepcemi.

Ropná krize zchladila nadšení pro plast
Ropná krize roku 1973 přivodila rozčarování z "plastového opojení" novými hmotami. Zvýšení cen ropy na čtyřnásobek a zasycení trhu nábytkem z plastických hmot zakončilo slavnou éru zcela nových tvarů, vycházejících z nových technologií. Umlkly futurologické vize o nábytku budoucnosti a skončily bezstarostné experimenty. Současně se mezinárodní styl, cílevědomě prosazený po druhé světové válce, proniklý posléze do všech koutů Evropy i do USA začal ocitat v koncích. Spotřební zboží - nábytek s jeho povrchovými úpravami a zdrcující stejností se objevoval za výlohami v Londýně, Paříži, New Yorku, Tokiu a dalších metropolích celé konzumní společnosti.

Nová tvorba – kritika konzumu
Nejprve byla reakcí na zdánlivě neotřesitelné pozice mezinárodního stylu tvorba tehdy mladých architektů ovlivněná pop – artem. Ten se stal jakousi konzumní subkulturou a protestem, především však kritikou konzumnosti, která se ve spotřební společnosti stala průvodním jevem.

Odklon od funkcionalismu
Funkcionalismus, který se stal v západní Evropě a v Americe mezinárodním stylem, začal být terčem časti i velmi nevybíravé kritiky. Byli to především architekti v USA - Stanley Tigerman, Charles Jencks, Michale Graves, kteří se svými pracemi stali jedněmi z prvních kritiků modernismu. Realizacemi svých zcela nových přístupů k tvorbě, šokujícím tvaroslovím prosazovali nové, často i hravé tvary. Oporou  mladých architektů zde byli i někteří učitelé působící na výtvarných školách a na architektonických učilištích. Na prvním místě je nezbytné jmenovat Roberta Venturiho, Hugha Hardyho a Charlese Mooratda. Svými díly a teoretickými studiemi se postavili do čela nového hnutí.

Italský design a skupina Alchymia
Je pravdou, že náznakem rozchodu s ortodoxním funkcionalismem se vyznačoval i italský design již svými "organickými tendencemi" v padesátých letech. Byl to ale především italský anti-design z konce šedesátých let, který byl reakcí na odosobnění nábytkových průmyslových produktů. Teprve návrhy s šokujícím tvaroslovím a nová oslnivá barevnost předmětného světa, se kterou v roce 1976 přišli italští tvůrčí pracovníci ve Studiu Alchymia se staly výzvou k zcela novým přístupům. Samotné jméno tohoto studia, dosti výmluvně slibovalo měnit přízemní a všední předměty ve "zlato".

Pojem alchymie vycházel ze středověkých představ proměny méně ušlechtilých látek na látky ušlechtilé. Design skupiny Alchymia se opíral o zásadu "nového řemeslnictví", které ale neznamenalo zřeknutí se vysoce náročných a složitě vyvinutých technologií. Alchymia si osobovala přístup postmoderní a zaměřovala se především na cíle esteticko - umělecké. Právě tento cíl si předsevzali milánští architekti. Mezi jinými Alessandro Mendini, Etore Sottsass jr., Andrea Branzi, Michele De Lucchi, Paola Navone, Robert Haussmann. Z této skupiny vyšly pak zásadní podněty pro obrodu evropského designu osmdesátých let. Jedním z průkopníků této skupiny se stal Allessandro Medini (*1931).

Průkopník Allessandro Medini a ironizace Bauhausu
V Mediniho redesignérské práci, ve které se vracel ke slavným nábytkovým předmětům vytvořeným předcházejícími generacemi, byl vyjadřován názor, že avantgarda a její díla se již přežily a že žádné formálně nové designy již nelze vytvořit. K prvním projektům skupiny Alchymie patřil Bau Haus 1 (1980) a následně Bau Haus 2. Šlo o ironizaci a banalizaci tradic Bauhausu. Byla to v jistém slova smyslu dobová polemika s odkazem funkcionalismu. Počátkem osmdesátých let v Itálii vzniklo zcela nové hnutí, které ve svém programu radikálně odmítlo funkcionalismus.

Skupina Memphis
Milánská skupina, ve které se v roce 1980 pod názvem Memphis sdružili významní italští návrháři a výtvarní kritici byla zřejmě posledním úspěšným pokusem dvacátého století, pro vytvoření vlivné designérské koncepce. Na předním místě to byli architekti Michel de Lucchi a především Ettore Sottsass (*1917) prorocký průkopník italského postmodernismu. Zatím co se Lucchi svými pracemi zařadil mezi přední radikály  designerského hnutí počátku sedmdesátých let, Ettore Sottsass byl jedním z prvních italských vyznavačů pop-artu. Při založení Memphisu se pak stal jako architekt, keramik, ale i malíř spiritus agens této skupiny. Spolu s ním se založení Memphisu zúčastnil výrobce nábytku Renzo Brugola i majitelé velkoprodejny bytového zařízení Mario a Brunella Godanoniovi. Navrhované předměty hýřící oslnivými barvami vytvářené s vtipem až ironizujícím vypadaly jako šokující hříčky daleko více než seriozní nábytek. Proto se zcela logicky staly terčem ostrých polemik.

Nová vlna – barvy a hra na hranici umění a kýče
Jednotlivé předměty plné překvapivých materiálových kombinací, zářící barevnou úpravou jako "neónové"  poutače, byly pojaty spíše jako hříčka než jako seriozní interiérová a nábytkářská tvorba. Fantazie, snění, vzpomínky, naděje a novátorsky využívané technologie - to vše obsahoval směr nazývaný "nová vlna". Členové skupiny Memphis používali abstraktní, velmi často i naivní tvary a provokativně působící povrchové úpravy. Mnohým kritikům jejich návrhy velmi připadaly jako obyčejný kýč, přesto se staly novým impulsem pro celosvětovou tvorbu nábytkových předmětů. Autoři zřejmě zcela právem nazvali své snažení úsilím o nový mezinárodní sloh, ve kterém dokázali slučovat s uměním i kýč.

Návrhy bláznivé, až teatrální
Tvůrci Memphisu používali přímé odkazy na utvářející se komunikační společnost a zastávali názor, že objekt je pouze do té míry současný, do jaké míry působí jako médium, které stejně jako ostatní média slouží k přenosu určitého sdělení. Studio Alchymia a Memphis na sebe poutaly pozornost veřejnosti svými teatrálními návrhy a mnohdy i očividnou legrací z navrhování. Svým přístupem k tvorbě nábytku posunuli těžiště italské užitné tvorby a průmyslového návrhu nábytkových předmětů o další krok vpřed.

Onou "ztřeštěností" byli často ovlivněni i vynikající návrháři, pracující systematicky pro osvědčené italské firmy Cassina, Artemide, Kartel, Acerbis aj. Výrobky vytvořené v "novém pojetí" se poprvé objevily na milánském salonu v roce 1980. Byla to současně ukázka splynutí prací "avantgardních" nositelů tvůrčích invencí, s výrobci "kanonického" designu - s význačnými zavedenými a bohatými firmami, které v postmoderním designu začaly nacházet svůj zcela nový výraz.

Severské země – vysoká úroveň i kvalita
V Dánsku, Švédsku, ale i Finsku a Norsku bohatství návrhů posledních let před koncem dvacátého století povýšilo nábytkářskou produkci na vysokou výtvarnou úroveň. V mezinárodně postmodernistických osmdesátých letech získaly prostor i jiné hodnoty než čistě racionální a funkcionalistické. Řemeslná práce i výrobky vycházející z továren dosáhly prvotřídní kvality a návrháři dokázali zručnost truhlářských mistrů a strojové práce ve svých návrzích využít a zhodnotit natolik, že výrobci nábytku ve Skandinávii dokázali vyrábět nejlepší nábytek na světě - krásný, perfektně zpracovaný, z vysoce kvalitních materiálů, ale poněkud dražší. I tak se ale zvýšil vývoz skandinávského nábytku.

Tvorba na vrcholu i v koncích
Nábytková tvorba dospěla k novodobým vrcholům, k souhře tvaru, dekoru a účelu. Tu se začalo odehrávat cosi, co jsme poznali při sledování celé historie nábytkového umění. Návrháři dospěli ve svém tvůrčím díle k vrcholům a nemohli dost dobře, snad kromě zdokonalování detailů, objevovat další nové možnosti. Veřejnost současně začínala být přesycená onou dokonalostí a začaly se ozývat hlasy o estetické sterilitě. Přitom v osmdesátých letech vítězný prapor skandinávského designu pevně drželi ve svých rukou současně s Finy, Dány a Švédy především norští nábytkáři.

Norské experimenty mladých výtvarníků
Od počátku sedmdesátých let Norsko velkoryse investovalo do mladých výtvarníků, kterým byl poskytován prostor k experimentování. V kontaktu s kodaňským ortopedem Mandalem vznikaly řady sedacího nábytku zcela nově koncipovaného. Skutečné novinky vycházely z ateliérů Petera Opsvika, Svein Asbjornsena, Jan Lande, Svein Gusrunda, Torstena Nilsena a Torstein Flatoye, kteří podřídili svoji práci hledání odpovědí na ergonomické požadavky a využívali již tehdy klasickou technologii laminovaného dřeva. Výsledkem byla nejen nová koncepce sedačky Balans do Petera Opsvika, ale i nové typy sedacího nábytku z vrstvených dýh slepovaných tmely.

Španělský nábytkový design pod vlivem Franca
Když hovoříme o posledních desetiletí druhého tisíciletí, nesmíme opomenout na skutečnost, že i na opačném konci Evropy, na Pyrenejském poloostrově, se vynořila nová tvůrčí síla nábytkářů, do té doby ostatní Evropou nepoznaná. Stín Francovy vlády, který ležel nad Španělskem téměř půl století, způsobil izolaci. Díky tomu však nebyli architekti, návrháři i umělci ve Španělsku zasažení onou stejností, unifikovaností, která ovládla celý civilizovaný svět. Je pravdou, že Francova vláda navodila hospodářskou letargii, která ztěžovala i vývoj nábytkové tvorby až do smrti diktátora v listopadu 1975. Výrobci byli do té doby důrazně směrováni k výrobě levných kopií výrobků. Bylo to nekonečné kopírování starých osvědčených vzorů.

Francie a její tvůrci
V čele francouzských tvůrců stanul především Philippe Starck, Pascal Mourg, Piere Paulin, Piere Mazairac, Marc Berthier Daniel Pigeon, Marc Berthierm, Marc Jitiaux či Michel Cedesti. Jejich návrhy se vyznačují vytříbenou vysokou estetickou kvalitou. Francouzskému designu se v osmdesátých letech věnovaly osobnosti rovnající se svým předchůdcům jako byli Le Corbusier, René Herbst i Eileen Gray. Jejich nábytek z trubkovité oceli, jejich funkční typy všech druhů základního mobiliáře udávaly směr vývoje, který ale francouzská spotřebitelská veřejnost považovala za neadekvátní.

Situace v Československu = pohřbívání talentů, vítězství průměrnosti
Stav výroby nábytku v Československu v osmdesátých letech snad nejvýstižněji charakterizoval nestor českých nábytkových architektů Jaroslav Kadlec. Neúnavně a pravidelně informoval veřejnost o neutěšeném stavu československého nábytkářství na stránkách časopisu "Domov":
"Na našem trhu s nábytkem převládá průměrnost a ta je největší bariérou hlubšího pronikání dobrého designu ke spotřebiteli. V této průměrnosti žije výroba bez větších problémů. V této průměrnosti se daří i obchodu, neboť spotřebitel ve velmi širokém spektru, málo orientovaný v soudobé bytové kultuře, je vcelku spokojen. Nemá totiž ani možnost srovnání, ani většího poučení..."

Nebyla to jen zmíněná průměrnost, vždyť řada talentovaných návrhářů nábytku působila jak v brněnském Vývoji nábytkářského průmyslu, tak ve vývojových odděleních národních podniků, družstev i v podnicích komunálních.
O slovo se hlásili absolventi pražské UMPRUM, kteří od roku 1977 se pod vedením L. Vrátníka zaměřili na nábytkovou tvorbu.

Je pravdou, že tento stav o kterém hovořil J.Kadlec, zapříčinila především neschopnost nejvyšších řídících pracovníků a výroba pro výrobu, která pohřbívala talenty. Hodnotnější návrhy se zpravidla nedočkaly víc než vystavení na brněnském výstavišti.

První vlaštovka mezi šedí
O nemalý rozruch mezi produkci nábytkového suchopáru se postarala až v roce 1987 výstava mladých architektů Atika. Vyznačovala se novými myšlenkami, nezvyklými, nekonvenčními, vzrušujícími a velmi často i bizarními tvary.

Zdroj:
Stanislav Dlabal, Nábytkové umění - vybrané kapitoly z historie