Neprávem opomíjené pokojové rostliny aralkovité, to není jen známý břečťan

Aleš Horák, 26.8.2013

Aralkovité rostliny jsou hlavně liány, ale i vzpřímené rostliny. Všechny mají rády vyšší vzdušnou vlhkost a nepožadují přímé osvětlení. Do čeledi aralkovitých patří také známý domácí břečťan, ale i listem ozdobná a nenáročná šeflera.

Břečťan je vděčná popínavá rostlina, která se přichycuje kořínky vyrůstajícími ze stonku na zdech i stromech a pokrývá je zeleným pláštěm. Náš břečťan je přece jen výjimkou, protože z 800 druhů aralkovitých rostlin většina žije v tropech a netvoří příchytné kořínky. Většinou rostou vzhůru jako liány na kmenech stromů.

Známé pokojové rostliny, jako jsou například šeflery, se břečťanu nepodobají, ale mezi aralkovité patří. Prodávají se v květináčích jako statné pokojové rostliny s ozdobným listem. Až když vytáhnete z květináče opěrný kolík, projeví se jejich skutečná povaha. Zvláště mladé rostliny se pak nebezpečně naklánějí. Co se týká ošetřování, mají aralkovité rostliny dvě věci společné: spokojí se se slabším osvětlením a všechny dobře rostou při vyšší vzdušné vlhkosti.

Dizygotheca elegantissima
Ve své domovině - Nové Kaledonii, je Dizygothecea strom až patnáct metrů vysoký. V současné době botanici označují tuto rostlinu novým pojmenováním Schefflera elegantissima. Listy rostliny jsou v mládí křehké a bronzově zabarvené, později tmavě zezelenají a u starších rostlin se hodně zvětší do šířky. Nemusíte se obávat, že vám v pokoji Dizygotheca příliš naroste. Má spíše co dělat, aby se v suchém vzduchu udržela při životě a přitom ji ještě často sužují svilušky. Proto jí pomozte pokud možno častým rosením. Osvědčuje se také umístit rostlinu do nízké a široké nádoby s vodou na vrstvu drobných kaménků nebo obrácenou misku. Dizygotheca nemá ráda "mokré nohy", proto hladinu vody v nádobě udržujte pod dnem květináče. Dizygotheca špatně snáší teplotu nižší než 15 °C a nejlépe roste na světlém místě, které je chráněno před slunečním úpalem.

Fatshedera lizei

Tento kříženec je výsledkem obdivuhodného křížení mezi Fatasia japonica "Moseri" (aralka) a Hedera hibernica (druh břečťanu), které se podařilo roku 1912 ve Francii zahradnickému podniku Lizé Freres ve městě Nantes. Rostlina má nerozvětvený stonek, který je slabý a musí se vyvazovat k opěrnému kolíku (nemá příchytné orgány), má-li růst vzpřímeně vzhůru. Jinak vám Fatshedera žádné starosti nezpůsobí. Je odolná - přežije i mráz do - 10 °C, snese teplo, suchý vzduch i slabé osvětlení.

Aby se stonek fatshedery rozvětvil, musí se včas a podle potřeby opakovaně zaštipovat. Teprve pak rostlina dostane keříkovitý tvar. Množení řízky ze zelených nezdřevnatělých částí stonku je nejúspěšnější koncem léta. Vrcholové řízky dobře zakoření i v jinou dobu. Spodní řez veďte místem stonku, kde vyrůstá list (kolénko) a horní řez asi jeden centimetr nad třetím listem. Spodní listy u řízků odstraňte a pak řízky nasaďte do dobře provlhčené písčité zeminy. Pod fólií řízky snadněji zakoření.

Fatsia japonica

(Aralka)
V oblastech s mírnou zimou se aralka pěstuje venku, u nás se používá jako pokojová nebo kbelíková rostlina. Asi třicet centimetrů široké, dlaňovité listy se rozkládají do široka a ve světlém moderním interiéru působí velmi dobře. Aralka potřebuje světlé stanoviště, ale nikdy ji nevystavujte silnému oslunění. Obstojně snese i to slabší.
Postarejte se hlavně o dostatek čerstvého vzduchu a pokud možno vyšší vzdušnou vlhkost. K přezimování rostliny je nejvhodnější chladnější místnost. Čištění listů vlhkou utěrkou je velmi prospěšné. Se zálivkovou vodou nešetřete, ale květináč v žádném případě nesmí stát ve vodě. Aralka se může řízkovat podobně jako fatshedera. Pokud už není rostlina po odběru řízků vzhledná, vysaďte ji po posledních jarních mrazech do půdy na zahradě, třeba jen k dožití do konce růstové sezóny.

Hedera helix

(Břečťan)
Dříve byl břečťan velmi oblíbenou rostlinou pro venek i vnitřek domu. Po časech menšího zájmu se nyní břečťan opět vrací na fasády domů. Chrání zdi, je útočištěm a hnízdištěm ptáků, navíc uspoří mnoho energie. U zdi pokryté břečťanem se zvyšuje tepelně izolační hodnota přibližně o 30%.
Uvnitř domu břečťan již nezískal takovou oblibu jako dříve. Na začátku tohoto století se používal nejrůznějším způsobem - jako převislá či popínavá rostlina i jako živá zelená stěna. Snášenlivost ke slabšímu osvětlení rozšiřovala možnosti použití břečťanu a tuto schopnost můžeme využít i dnes. Břečťanu se bude rozhodně lépe dařit na trochu tmavším místě než přímo u okna na radiátoru ústředního vytápění.

Právě suché ovzduší v dnešních příbytcích způsobilo, že se břečťan uvnitř domu objevuje méně často než dříve. V suchém a teplém vzduchu rostlinu často sužují svilušky a puklice. Proto v topné sezóně dejte břečťan do chladné místnosti a ani v ostatní době ho nevystavuje na plné slunce.

Břečťan nemá kořeny hluboko, a může tedy růst v poměrně mělkých nádobách. V takové nádobě zemina rychleji vysýchá a to břečťanu, který nesnáší "mokré nohy", vyhovuje. Zalévejte, jakmile zemina viditelně oschne. Nejlepší je ponořit celou rostlinu do vody, ale pak musí voda z květináče volně odtéci. Tímto způsobem se nejen dobře provlhčí zemina, ale sníží se i výskyt škůdců. Zálivková voda může být i tvrdá, protože břečťan nevyžaduje kyselou reakci zeminy. Na jaře a v létě přihnojujte hnojivy s obsahem vápníku.

Břečťan má stovky pěstovaných forem, které se odlišují velikostí, tvarem a zbarvením listu. List je zelený nebo žlutě, bíle, světle zeleně či dokonce růžově skvrnitý, někdy je kontrastně zbarvena žilnatina. Existují i formy se vzpřímeně rostoucími stonky a s pravidelnými řadami listů, ale i u nich za nějaký čas visí stonky dolů.

Hedera canariensis

Nejzřetelnějším znakem k odlišení od běžného břečťanu jsou načervenalé stonky a řapíky listů, dále jemné ochmýření. Ošetřování je podobné jako u Hedera helix, ale Hedera canariensis vyžaduje více světla a snáší vyšší teplotu.

Polyscias balfouriana
Uvedené pojmenování je běžnější, ale vědecké označení rostliny je Polyscia scutellarie "Balfourii". Jako pokojová rostlina je oblíbena v Nizozemí a většinou se prodává jako zakořeněný díl stonku.

Polyscias pochází z Dálného východu, ale rostlina se rozšířila do různých tropických oblastí a často se tam používá do živých plotů. V suchém vzduchu okraje listů nepěkně hnědnou, a tím se na nich ztrácí ozdobné bílé zbarvení. Lze tomu předejít častým rosením rostliny, umístěním na vlhčích místech v koupelně nebo v kuchyni a v zimě pěstováním ve slaběji vytápěných místnostech (minimální teplota 12 °C). V létě zalévejte štědře v zimě úsporně.

Polyscias fruticosa

Rostlina má hluboce vykrajované listy na zakořeněném dílu stonku a dobře se uplatňuje jako bonsai. Při dobré péči je hustá, plně pokrytá čerstvými šťavnatými listy. Také tento druh vyžaduje vysokou vzdušnou vlhkost. Příliš nízká teplota a sucho mají za následek opadávaní lístků. Postarejte se o teplé a vlhké prostředí, nebo se této rostliny raději vzdejte. Častým rosením můžete rostlině prodloužit život. V létě zalévejte hojně nejlépe dešťovou vodou.

Polyscias guilfoylei

Pěstitelé využívají zvláštností v růstu této rostliny, která někdy tvoří celé svazky tenkých stonků. Jestliže se takové stonky ohnou do kruhu a upevní se v tomto tvaru gumovou páskou, za nějaký čas ztratí stonky původní pružnost a zůstanou ve tvaru "olympijských kruhů" i po odstranění úvazku. Můžete si to sami zkusit, neboť výhonky rostou rychle a snadno se dají do tvarů navázat. Ošetřování rostliny je stejné jako u Polyscias fruticosa.

Schefflera arboricola

Tato liána z Tchajwanu se nyní stala jednou z nejoblíbenějších pokojových rostlin. V přírodě se rostlina opírá o kmen stromu, rostlina v květináči potřebuje opěrný kolík. Starší rostliny se sice drží pevněji nežli mladé, ale i u nich je opěra užitečná.

Schefflera arboricola v přírodě roste v horských lesích, kde nikdy není přespříliš vysoká teplota. Proto šefleru nepěstujte na příliš teplém místě a určitě ne na silně osluněném. Přesto má být stanoviště dostatečně světlé, s teplotou nejlépe 16 až 18 °C, v zimě s teplotou ne nižší než 12 °C. Při nižší teplotě opadávají dlanitě složené listy, v příznivých podmínkách však mohou opět vyrašit.

Šeflera potřebuje vyšší vzdušnou vlhkost, proto ji častěji mlžte a nezapomínejte otírat listy vlhkou houbou. Postavte ji na vlhčí místo, například na podklad v vlhkých oblázků. Zemina nesmí být stále zamokřená, protože by v ní kořeny zahnívaly. Nežli znovu zalejete, má zemina mírně vyschnout. Voda k zálivce má vykazovat přibližně takovou teplotu, jako je běžná pokojová teplota nebo jen o málo více.

Schefflera arboricola má mnoho odrůd a nejčastěji se setkáte s následujícími: "Compacta (zelená, snad mladistvá forma původního druhu), "Nora" (štíhlá zelená odrůda s jemnými listovými úkrojky), "Renate" (zelené listové úkrojky jsou hluboce vykrajované, někdy dvakrát, až ke střednímu žebru), "Gold Capela" (zlatožluté skvrny na nejspodnějších listových úkrojcích), "Trinette" (na užších listových úkrojcích více žluté barvy) a "Henriette" (žluté a bílé skvrny podél okraje listů).

Tupidanthus calyptratus

Mezi odborníky je rostlina známá jako Schefflera peuckleri, ale v obchodě s rostlinami se nové pojmenování ještě nevžilo. Aby byl zmatek ještě větší, dotyčná rostlina se podobá známému druhu Schefflera actinophylla. Jde o strom z jihovýchodní Asie, který u nás v domácích podmínkách vyroste jen na velkou a keřovitě vypadající pokojovou rostlinu s dlanitými tmavozelenými listy na dlouhých řapících. Stejně jako u šefler se může i tato vzrůstná rostlina zaštípnou, aby se rozvětvila. Zakořeňování vrcholových řízků však není snadné. Rostlinu v plném růstu pravidelně přihnojujte roztokem hnojiva a každý rok ji přesazujte. Další ošetřování jako u Schefflera arboricola.

Zdroj: Nico Vermeulen - Pokojové rostliny
<< Další fotografie rostlin a květin >>