Vánoce šedesátých let: doba tání, dostatku potravin a povoleného Ježíška

Od druhé poloviny padesátých let se zásobovací situace v Československu začala postupně zlepšovat a na trh přicházelo stále více zboží. To se promítalo i do slavení Vánoc, které právě na přelomu padesátých a šedesátých let začínají nabývat stále konzumnějšího charakteru.

V šedesátých letech se nabídka zboží ještě rozšířila. Obchody s potravinami, označované souhrnně "Pramen", dokonce distribuovaly před vánočními svátky brožuru Pramen chystá Vánoce - ABCD pro Vánoce. V roce 1966 v ní radí zákazníkům koupit na vánoční svátky čokoládovou kolekci, hotové vánoční pečivo či vánočku. Připomíná, že na Vánoce se mají zásobit také rybími a masovými konzervami, paštikami, sterilovanou zeleninou, kompoty, čajem a kávou a také Kavexem, tedy kávovým extraktem v prášku, "novinkou československé výroby, dosahující světového jakostního standardu, která se vyrábí z vybraných druhů kávy a vyrovná se všem u nás známým zahraničním značkám, a už tedy nemusíme pošilhávat po cizině." Propagovány byly také nealkoholické nápoje Ovocenka, Kofola a Karotela. A autoři brožury zdůrazňují, že zákazníci nemají zapomenout ani na polárkový dort, "který si v posledních letech zaslouženě vydobyl své pravidelné místo v pořadí slavnostních hostin."

Ale stále byla řada výrobků nedostatkových - například předměty z umělé hmoty. Přitom se staly velkým módním hitem a kdekdo toužil po umělohmotných škopících a vaničkách, plastových hrnečcích, miskách a lžičkách a také po oděvech a prádle ze syntetických vláken - košilích, šatech, pláštích a ponožkách. Veškeré toto zboží se stávalo i vítaným vánočním dárkem, takže před prodejnami, kam je zrovna dovezli, se na ně stály fronty. 

 

Značných proměn doznaly i dárky pro děti. Dřevěné hračky, oblíbené v předchozí dekádě, nahrazují v šedesátých letech modernější hračky mechanické, jako autíčka na setrvačník či dokonce na dálkové ovládání.

Stále populárnější se stávají hračky Libuše Niklové, která je navrhovala ve Fatře Napajedla. V šedesátých letech je to například série gumových figurek (lékař, zdravotní sestra, kominík, krotitel, výpravčí, motocyklista, kosmonaut), umělohmotných harmonikových zvířátek, nafukovacích plastových hraček nebo pomůcek na plavání. Oblíbené jsou i nadále stolní hry, z těch nových například Kloboučku, hop. Co se týče knih, v druhé polovině šedesátých let je největší poptávka po dílech Jaroslava Foglara.

I přes zlepšení ekonomické situace se trvalým atributem předvánoční doby stávaly nekonečné fronty. Režim se jejich existenci nesnažil popírat, jako tomu bylo na počátku padesátých let, kdy noviny doslova přetékaly propagandistickými texty, jež v naprostém rozporu s realitou stále líčily údajně se zlepšující zásobovací situaci před Vánocemi. Zatímco zmínky o frontách byly tehdy vnímány jako takřka nepřátelská propaganda, nyní jsou naopak interpretovány jako příznak hojnosti a blahobytu a dosti často se objevují na kresbách s vánoční tematikou. Komunistické úřady si byly dobře vědomy skutečnosti, že Vánoce jsou obyvatelstvem vnímány jako určité vyvrcholení pracovního roku, kdy by "za odměnu" mělo být dostupné jinak nedostatkové zboží, a proto se snažily hospodářství regulovat tak, aby tyto komodity byly vrženy na trh právě před Vánocemi. Žádané potraviny, jako pomeranče, kakao či banány, představovaly však zboží, které muselo Československo dovážet z "kapitalistické ciziny", což jen zvyšovalo jeho exkluzivitu. Náhražky, přivážené ze "spřátelených socialistických států", jako byly kubánské pomeranče, totiž u českých spotřebitelů velkou oblibu nezískaly.

Vánoce se tedy stávají dobou, kdy se lidé snaží sehnat poněkud lepší, tzv. podpultové zboží. Bylo jej možné získat pomocí kontaktů, známostí, a hlavně protislužeb, které mohly mít nejrůznější podobu. 

Konzumní Vánoce, Vánoce přicházejí

Na přelomu padesátých a šedesátých let dochází k nepřehlédnutelné změně ve slavení Štědrého dne. Tehdy se definitivně etabluje jako hlavní jídlo štědrovečerní hostiny smažený kapr s bramborovým salátem. I když to na první pohled nemusí být patrné, tato změna prokazatelně souvisela s celkovou ateizací vánočních svátků, kterou vydatně podporoval vládnoucí režim. Původní štědrovečerní strava totiž korespondovala s půstem, který v předvečer svátku narození Ježíše Krista dodržují křesťané. Představovalo ji typické postní jídlo - ryba, jež se v nábožensky tradičních zemích dodnes konzumuje také o jiných postních dnech, například o Popeleční středě, která zahajuje přípravu na Velikonoce. Tradiční českou úpravou štědrovečerní ryby, zaznamenanou již v 19. století byl kapr "na černo", tedy ryba s těžkou sladkokyselou omáčkou, ke které se podával jako příloha knedlík. 

Teprve později se stále častěji objevuje smažený kapr s bramborovým salátem. Složení salátu je ještě v období druhé světové války "postní" - dle dobových kuchařek měl sice obsahovat v českých zeměpisných šířkách těžko dostupné kapary, jeho součástí však měly být opět postní rybičky. V šedesátých letech se ale v bramborovém salátu objevuje salám nebo šunka, tedy masové speciality, které by se o půstu konzumovat neměly. Stejně tak dochází k nahrazování smaženého kapra již zcela slavnostním jídlem - smaženým řízkem. Místo postního jídla, jež mělo udržovat věřícího křesťana v předvečer jednoho z největších církevních svátků roku v určitém duchovním rozpoložení, tedy nastupuje zcela materialistická opulentní hostina.

Blahobyt a konzum proniká v "době tání" i do vánočních básní a písní. Jejich autoři se snaží navozovat dojem, že období Vánoc v komunistickém Československu je dobou hojnosti, učiněným rájem na zemi. V polovině padesátých let proniká navíc často do těchto veršovánek ideologický rozměr. V šedesátých letech pak již ideologie z vánočních písní pozvolna mizí. Důvodem byl nejen všeobecný odklon o propagandisticky zabarvené literatury, ale patrně i skutečnost, že o takové kulturní výtvory nebyl mezi čtenáři příliš zájem. Na stránkách novin a časopisů se ve vánoční době opět objevují jednak lidové koledy, jednak dětské veršovánky. V šedesátých letech se objevují též vánoční písně, ve kterých se nejen zcela otevřeně opěvuje "socialistický blahobyt", ale dokonce se hovoří o potravinovém nadbytku. Typickou ukázkou takové "koledy" je píseň Vánoce, Vánoce, přicházejí, která byla poprvé nahrána v roce 1962 skupinou Settleři a dětskou zpěvačkou Magdou Hrnčířovou. Autory popěvku, který získal nevšední popularitu, jsou přední čeští tvůrci populární hudby. Slova napsal známý textař Zdeněk Borovec, nápěv zase hudební skladatel a dirigent Jaromír Vomáčka, autor řady skladeb vážné hudby a též legendárního protiokupačního popěvku ze srpna  1968 Běž domů, Ivane. Píseň lze bez nadsázky považovat právě za jakousi oslavu konzumního a zcela neduchovního pojetí Vánoc. V závěrečné čtvrté sloce se zpívalo:

A když sní se, co je v míse, televizor pustíme,

v jizbě dusné všechno usne k blaženosti mé.

Mně se taky klíží zraky, bylo toho trochu moc,

máme na rok na klid nárok zas až do Vánoc.

Zdá se, že Vomáčkova a Borovcova píseň do značné míry vystihovala pocity mnoha lidí v souvislosti s vánočními svátky. Jak jinak lze totiž vysvětlit její mimořádnou popularitu, která přetrvala do konce až do 21. století. Zatímco ideologické vánoční básně či "koledy" o dědovi Mrázovi již dávno upadly do zapomnění, Vánoce, vánoce přicházejí byly mnohokrát znovu vydány na hudebních nosičích a lze je dnes najít i na internetových serverech, vyhledávaných zejména mládeží. Ve "zlatých" šedesátých letech získávají tedy vánoční svátky zcela definitivně konzumní charakter, což samozřejmě vládnoucí režim podporuje, ačkoliv se sám permanentně vymezuje vůči "materialistickému" a "imperialistickému" Západu. 

I přes postupné uvolňování využívá komunistický režim vánočních svátků i nadále k propagandě. V šedesátých letech se v tisku stále objevují reportáže o neradostných Vánocích dělníků v kapitalistických zemích a karikatury západních "reakcionářských" politiků, kteří i o svátcích klidu a míru zbrojí. Vánoční zpravodajství od vojenských posádek, chránících zemi před válečnými agresory, tak typické pro padesátá léta, však v letech šedesátých střídají reportáže z prostředí "vojáků míru", tedy dělníků.

Čtenáři si mohli o Vánocích pravidelně přečíst rozhovory s lidmi, kteří o svátcích museli nastoupit do práce, aby byl zabezpečen minimální provoz infrastruktury. Jednalo se o řidiče tramvají či zaměstnance elektráren, bez jejich práce by nemohla většina republiky zasednout k sváteční tabuli.

Skutečnost, že od druhé poloviny padesátých let dochází v období Vánoc ke zlepšení zásobování situace, využívá komunistický režim k dalším útokům na masarykovskou republiku. V této souvislosti bývají v tisku v černých barvách líčeny meziválečné Vánoce a do protikladu vůči nim jsou stavěny Vánoce "socialistické".

Návrat Ježíška

Doba tání komunistického režimu v Československu je zároveň dobou, kdy se do českých vánočních tradic oficiálně opět vrací duchovní rozměr, symbolizovaný postavou Ježíška. Uvádíme "oficiálně", neboť z privátní sféry a oslav vánočních svátku v rodinném kruhu tato tradiční postavička i přes veškerou snahu režimních ideologů nikdy zcela nevymizela. Veřejná prezentace Ježíška jako postavy nadělující dárky byla v Československu oficiálně povolena v roce 1956, což někteří historikové ironicky označují za jediný výsledek tohoto "bouřlivého" roku v českých zemích.

Zdá se ovšem, že na konci neblahých padesátých let se společnost v otázce slavení vánočních svátků skutečně začíná odklánět od vnucovaných sovětských vzorů a přikláněla se k tradičnímu českému pojetí. Tyto náznaky jsou patrné již ze snahy Ústředního výboru KSČ zavádět v roce 1953 vedle "sovětského" dědy Mráze jeho "československou variantu". O pouhé čtyři roky později bylo možné si v oficiálním tisku přečíst opatrně formulované názory, že tyto sovětské vzory jsou českému člověku poněkud cizí. Počátkem šedesátých let se pak stále častěji objevují zmínky o tom, že se lidé vracejí k náboženskému pojetí vánočních svátků. K závěru, že vánoční Jezulátko není třeba zatracovat, dospěli o několik let později také někteří přední novináři komunistických periodik. Ještě o deset let dříve by bylo těžko myslitelné, aby na titulní straně hlavního tiskového orgánu KSČ vyšel na Boží hod článek, který by víru v Ježíška neoznačoval a priori za "tmářství".

Vánoce 1968

Zatímco rok 1968 byl v Československu velice rušný, vánoční svátky probíhaly v daleko poklidnější atmosféře. Lidé si pomalu zvykali na přítomnost sovětských vojsk, jejichž vpád v srpnu 1968 byl pro společnost probouzející se z dvacetileté letargie, šokem. Radikální protiokupační prohlášení ze srpna 1968 byla již pomalu zapomínána, stávka na obranu vydobytých svobod, kterou vyhlásili k 17. listopadu vysokoškolští studenti, očekávanou odezvu nevyvolala. Lidé se spíše soustředili na obranu vymožeností, které jim krátké období relativní svobody jara a léta roku 1968 přineslo. 

V tomto roce se v Československu neobnovovala jenom občanský společnost, ale i prvorepublikové tradice, které byly po komunistickém "vítězném únoru" zadušeny. Patřila k nim i tradice Vánočního stromu republiky, která byla překvapivě nyní jejími někdejšími zatracovateli vnímána pozitivně. Pod stromy republiky se tentokráte vybíralo na nově vzniklou organizaci - Sdružení SOS dětské vesničky, které vzniklo v Československu v roce 1968 podle poválečného rakouského vzoru. SOS vesničky měly být určitou alternativou k dětským domovům a měly umožnit dětem bez rodičů vyrůstat v prostředí pěstounské péče. Zbývá dodat, že v roce 1969 bylo na konto SOS vesniček vybráno neuvěřitelných 28 milionů korun.

Je nutné též připomenout, že o Vánocích roku 1968 navštívilo kostely a vánoční bohoslužby daleko více lidí, nežli tomu bylo v předcházejících letech. Tuto skutečnost nemohl opomenout ani oficiální tisk, který po mnoha letech o vánočních bohoslužbách nereferoval pouze jako o příležitosti poslechnout si "lidové umění" neznámých skladatelů koled či dílo "národního umělce" Jakuba Jana Ryby.

Vánoce v roce 1968 přinesly návrat ještě další tradice. Zatímco za první republiky promlouvala pravidelně hlava sátu k občanům Československa na Štědrý den, v padesátých letech se po sovětském vzoru tato tradice přesunula na Nový rok, což zůstalo až do dnešních dnů. V roce 1968 - asi díky "naléhavosti "  situace - promluvil k občanům v televizním vánočním projevu i tehdejší předseda vlády Oldřich Černík. Jeden ze symbolů "pražského jara" tehdy nabádal ke zklidnění vášní a ubezpečoval diváky, že žádné převratné politické změny se v nejbližší době nechystají.

Vánoce roku 1968 byly ve znamení ještě jedné, dosti netypické události - 24. prosince člověk poprvé obletěl Měsíc. "Dárek k Vánocům připravila posádka Apolla 8 celému světu svými záběry měsíční krabatiny. První let tří Američanů k nejbližšímu vesmírnému tělesu bude zapsán do dějin lidského vzepětí tak, jak byl zaznamenán čin Gagarinův," oznamovaly novinové články. 

O Vánocích roku 1968 dostali lidé také jedinečnou příležitost nadělit svým blízkým knížky, které už zanedlouho šly jako "závadové"  do stoupy nebo byly vyřazeny z veřejných knihoven. Jejich šťastní majitelé je pak po následující léta opatrovali jako okov hlavě. Děti v tomto roce nejvíce toužily po mayovkách, například Vinnetou vyšel během krátké doby již potřetí a vždy v obrovském nákladu.

Vánoční idyla roku 1968 však zakrátko vzala zasvé. Tři týdny po těchto na dlouhou dobu relativně svobodných Vánocích se na protest proti rezignaci obyvatelstva upálil na Václavském náměstí student Filozofické fakulty Jan Palach. Normalizace v Československu začala.

Zdroj: Petr a Pavlína Kourovi - České Vánoce 

Vánoční svátky, jak je neznáme - Vánoce prvorepublikové
Válečné Vánoce, vánoční svátky v protektorátu v letech 1939 - 1944
Poválečné Vánoce roku 1945 byly ve znamení svobody i nouze  
Vánoce v padesátých letech popíraly Ježíška i Mikuláše 
Vánoce šedesátých let - doba tání, dostatku potravin a povoleného Ježíška