Jehličnany

Každý, kdo chce bydlet v rodinném domě se zahradou a nechce vynakládat příliš úsilí pro její údržbu, se bez jehličnatých dřevin neobejde. Ačkoli rostou ve srovnání s listnatými keři výrazně pomaleji, vzrůstá jejich obliba právě proto, že kromě výsadby a počáteční péče se o ně prakticky nemusíme vůbec starat. Rostou samy, po celý rok jsou stejné, neshazují listí a také škůdci je napadají jen minimálně.

To, co se na první pohled může zdát výhodou, má však také své nedostatky. Zejména konstantní, poněkud fádní vzhled sice předurčuje jehličnany pro užití jako kosterních prvků architektonické kompozice (kostru zahrady vytvářejí především větší dřeviny, doplňky pak tvoří letničky, trvalky a drobnější keře), bez dalších rostlin by však vytvořily velmi jednotvárnou kompozici neměnnou po celý rok, takže by brzy zevšedněly a omrzely. Do určité míry tomu lze sice předejít použitím rozmanitých druhů s odlišným tvarem růstu, velikostí i barvou listů (v tomto případě jehlic), i pestrá skupina jehličnanů však zůstává od jara do zimy prakticky beze změny závislé na ročním období.

Nákup a výsadba

Také jehličnany podobně jako listnaté keře, o nichž jsme si povídali v minulém čísle, bez problémů nakoupíme v zahradnických prodejnách. Dostupné jsou jako vzrůstné druhy, například v posledních letech oblíbený smrk omorika nebo všudypřítomné túje, tak i trpaslíci mezi jehličnany, zakrslé kultivary vhodné do popředí zahradních skupin. Více než pro listnáče je ovšem důležitý dobře vyvinutý kořenový systém. Rostliny pěstované dlouho v kontejneru vytvoří po výsadbě zdravý a silný kořenový systém jen zřídkakdy a po vysazení nemusejí dobře zakotvit v půdě. Jehličnany nevysazujeme ke kůlu, protože tvorbu silných podpůrných pletiv v kmeni a vytvoření zdravého kořenového systému do jisté míry ovlivňuje také volnost pohybu kmene ve větru. Při výsadbě není třeba postupovat přehnaně opatrně. Přihnojení nejlépe tuhým hnojivem s delší dobou rozkladu (Silvamix, Osmocote…) pomůže rostlině rychle zakořenit, zakrytí půdy mulčem zase zajistí nižší odpar vody z půdy. Obvyklou chybou bývá hnojení zálivkou ihned po výsadbě – dokud rostlina nevytvoří na novém stanovišti vlastní kořenový systém, může být dobře míněná pomoc základem jejího úhynu!

Řez

Pokud používáme jehličnany ve skupinách nebo jako solitérní dřeviny, prakticky není třeba o ně pečovat řezem. Tvar rostliny je geneticky dán a na optimálním stanovišti jej rostliny bez dalších zásahů spolehlivě naplní.

Protože jehličnany ze starších pletiv příliš neobrážejí, omezuje se řez většinou pouze na odstranění poškozených nebo odumřelých větví. Mnohé z jehličnatých dřevin obsahují velké množství pryskyřice, která se uvolňuje z výhonů po řezu. Nejsilnější období ronění nastává brzy na jaře a v létě, proto je vhodné provádět řez během podzimu a začátku zimy.

Často se nadměrný růst jehličnanů řeší seříznutím horní části. Na takový zásah však rostliny často reagují vytvořením zdvojeného nebo vícenásobného terminálního výhonu a vypadají velmi nevzhledně. Bývá to případ zejména oblíbených stříbrných smrků vysazovaných na hranice pozemku a vrůstajících v pozdějších letech do elektrického vedení. Seříznutí kmene v horní části je zásah velmi drastický, lepší je celý strom pokácet a zajistit náhradní výsadbu. Samozřejmě jde o řešení provizorní, na jehož výsledný efekt si budeme muset řadu let počkat, protože jehličnany rostou poměrně pomalu, proto se vyplatí výsadbu předem důkladně zvážit a raději zvolit kultivary, které dorůstají maximálních výšek vhodných pro dané místo a účely.

Základem většiny jehličnatých dřevin je průběžný kmen s terminálním výhonem („špičkou“). Pokud se v mládí poškodí, většina jehličnanů jej bez problémů nahradí. Někdy se může objevit zdvojený terminální výhon, pak je vhodné jeden z nich odstranit, aby se mohla vytvořit plnohodnotná náhrada.

Pokud se u starších dřevin objevují u kmene odumřelé části, můžeme se jich zbavit průklestem. Suché, slabé větve ubírají světlo ve vnitřní části rostliny a i když nejsou pod zdravými výhony patrné, nevypadají příliš vzhledně.