Půda po předcích

Půda po předcích

Půdní byty mívají různou historii. V činžovních domech lze většinou vzpomínat jen na jejich „sušárenskou“ minulost, v rodinných domech jde občas takřka o hmatatelná alba plná památek na minulá desetiletí. A to je i příběh tohoto bytu.

Původně bydleli Jiří a Hanka v „regulérním“ podlaží rodinného domu, ale odchod dětí z bytu a potřeba ponechat tento prostor pro firmu je přinutily pohlédnout vzhůru, na půdu. A tak dům, který rodina obývá již třetí generaci – postavil jej dědeček našeho hostitele – prošel výraznou rekonstrukcí.

Velmi členitá a trámy doslova prošpikovaná půda domu z roku 1938 vyžadovala vzdání se tradiční „půdní piety“.  Architekty jinak většinou úzkostlivě ochraňované trámoví zmizelo za sádrokartonem, boj byl sveden za odstranění každého trámu, který nebyl nezbytně nutný. „Nejdříve jsme počítali s klasickým půdním bytem, a tedy s přiznanými trámy, ale architekt Langer nás přesvědčil, že zakrytím dojde k ´vyčištění´ prostoru, navíc se pod sádrokarton bez problému vešlo dostatek izolace, takže tu v létě není nadměrné horko. Klimatizaci nemáme, díky okénku na galerii a příčnému větrání se byt v pohodě ochladí,“ vysvětluje Jiří šikovné řešení.

Při pohledu na fotografie původní půdy je jasné, proč zvolil architekt tuto cestu: prostor přeplněný trámy vypadal jako hustý les plný stromů bez větví. Naštěstí netradičně členitá střecha umožnila, že se řada trámů mohla odstranit. Bohužel dva trámy statik již dát pryč odmítl. Rodina si na ně už zvykla, náš fotograf z nich ale radost neměl.

Památky na staré časy

Při rekonstrukci se na půdě našlo hodně rodinných pokladů. „Objevili jsme tu spoustu skla, skleniček, nábytku, krajek a obrazů. Většinu z nich jsme použili, i když já bych třeba dala přednost modernějším věcem. Jenže cítím, že ty věci sem patří. Nechali jsme obrazy v původních rámech, které se nám moc nelíbí a my bychom zvolili jiné, ale cítím, že mají zůstat tak, jak jsou,“ vysvětluje Hana.

Její přístup je na dnešní dobu fascinující, rozhodně nepodléhá módním trendům za každou cenu, zato si z nich umí vybrat to nejlepší. Byt zařizovala, aby vyhovoval životnímu stylu rodiny po odchodu dětí i jí samotné. Proto dávala přednost všemu, co usnadňuje úklid (třeba svému muži objednala do koupelny pisoár s elektronickým splachováním, na podlahu přišel laminát, protože kvůli sloupu se musí občas hýbat s pohovkami a ty by dřevo brzy poškodily). Nezbavovala se věcí jen kvůli tomu, že jsou staré. V původním bytě měla rodina dost starožitného nábytku, a tak se některé kusy přestěhovaly nahoru. S nimi sem přišel snad 25 let starý jídelní set z Kodrety Myjava. Možná jej časem vymění, ale to nespěchá. Je v perfektním stavu, funkční, tak proč jej vyhazovat?

Na některých věcech však důsledně trvala, například na terase, kde se skvěle snídá i tráví čas s přáteli. „Takřka všechny víkendy trávíme v zimě na horách na lyžích a v létě na kolech, máme rádi přírodu a o tu bychom v půdní bytě jen se střešními okny přišli. Takhle máme pocit, že snídáme na zahradě.“

Stačilo vynést pár „úček“ a terasa byla na světě. Okna jsou samozřejmě vybavena bezpečnostním kováním i balkónovou kličkou, takže můžete za sebou zavřít dveře, aby v bytě nebyl zbytečný průvan.

Kuchyně pro všední den

Celá a poměrně velká kuchyně prozrazuje, že se tu rádo vaří, ale právě s ohledem na praktičnost. Dostatek pracovní plochy dovoluje mít po ruce všechno, co při vaření člověk potřebuje, není nutné uklízet každou misku nebo kořenku.

„Když vařím a jsou otevřené dveře na terasu, mám pocit, že jsem někde venku,“ říká Hanka o své kuchyni, kam si Jiří přichází občas udělat něco rychlého k jídlu. Pak neusedá ke stolu, ale má své oblíbené místo na barové židli. Architekt mu původně slíbil barové sezení, ale nějak z toho sešlo. Možná časem.

Vanilková kuchyně v kombinaci s třešňovou dýhou a špetkou nerezu a skla – jaksi na ochucení – má kromě spousty pracovních ploch ještě další výhody. Díky plnovýsuvům nabízejícím dostatek úložných prostor se vystačilo s minimem horních skříněk, ostrůvkové řešení hospodyni doslova „nutí“ ke kontaktu s rodinou či přáteli.

Vtipný nápad s mozaikou na sloupu přivedl málem k uzoufání starého obkladačského mistra, který tehdy – před čtyřmi lety - s mozaikou pracoval poprvé.

Když televize není oltář

Při hledání co nejlepšího záběru jsme si nemohli nevšimnout, že je tu televize tak trochu navíc. „O víkendech býváme venku, a když jsem doma a mám čas, raději si čtu nebo poslouchám muziku,“ vysvětluje Hana, „televizi máme hlavně kvůli zprávám. Důležitější je pro nás krb, o ten jsem moc stála.“ Vedle vytváření romantické nálady zvládá krb i vytopení prostoru v přechodném jarním či podzimním období, jinak funguje plynový kotel.

V „obýváku“ se rodina smířila s trámem, který tak komplikoval práci fotografovi. „Když přijde návštěva, jen posuneme pohovky, není to žádný problém,“ hodnotí občas nutné přesuny.

Zkosené stropy si vyžádaly nábytek na míru, i když u tohoto výrazu by se mohli manželé hodně zasmát. Stolařská firma, která zvládla bravurně schody (poté, co se s nimi nevyrovnal jiný řemeslník), se v případě knihovny opravdu nevyznamenala. „Čtyři ji nesli nahoru, jenže ´ojeli´ schodiště a zábradlí tak, že se muselo znovu malovat a mořit. Ačkoliv si tu byli všechno třikrát zaměřit, výsledkem byla knihovna o dvacet centimetrů delší,“  vzpomíná dnes už s úsměvem Hanka. Druhá knihovna se již povedla, ale pro jistotu ji nahoru vynášelo šest lidí! Jenže zatímco knihovna se povedla aspoň na podruhé, s prosklenou skříňkou pro objevy z půdy to téže firmě nevyšlo ani na druhý pokus. Nejdříve ji vyrobili z jiného dřeva, druhá byla zase větší, takže se nevešla do nachystaného výklenku. „Potřetí už jsem nechtěla riskovat, raději jsem ji rovnou odmítla,“ přiznává se majitelka s odůvodněním, že třetí karambol byl už nad její síly.

I chybička se vloudí

Historek s řemeslníky zažil tento byt spoustu. Třeba pisoár s elektronickým ovládáním: firma tu byla snad třikrát, než začal fungovat tak, jak má. Na své majitele zkoušel různé finty, třeba splachoval jen jednou za den, nebo vůbec ne, případně podle nálady.

Někdy nelze vyhovět každému: „Velká a široká vana manželovi vyhovuje, protože měří přes 190 centimetrů, ale mně nesedí,“ konstatuje drobná Hanka. Při pohledu na obrovitou vanu je jasné, že její sen o pohodlném poležení si s výhledem z okna zůstal jen krásnou představou.

Drobné výhrady má dnes Hana i k desce použité pod umyvadlo, i když si ji sama vybrala. Travertin sice skvěle vypadá a je možné jej přebrousit, ale vylít na něj nějaké kosmetické přípravky? To ani nezkoušejte! Je nasákavý a zůstávají na něm skvrny.

Secese po předcích

V romantické ložnici nás čekala další památka na prarodiče: secesní ložnice včetně toaletního stolku a lustru. Ještě před dvěma lety nesla patinu svého věku, po vyčištění se však rozzářila, že se nám nechtělo věřit, že nejde o repliku. Vnuk měl štěstí, dědeček musel být asi dost vysoký, protože si už tehdy pořídil (nebo je nevěsta přinesla věnem, to v rodině už nikdo neví) postele dlouhé dva metry a stejně široké. A i když by Jiří určitě ocenil lůžko o dvacet centimetrů delší, měnit postele už nebudou, jen si pořídili kvalitní rošty a matrace.

Alena Řezníčková

Foto: Jaroslav Kvíz