Trvalky

Jako trvalky (nebo starším názvem pereny) označujeme rostliny, které na jednom stanovišti vytrvávají více let bez nutnosti jejich přesazování. Je však chybné se domnívat, že vydrží navždy. Nejen lidé a zvířata stárnou a umírají. Je tomu tak i s trvalkami. U některých jsme rádi, že přežijí alespoň pět zim a jiné druhy nám i po deseti letech zabírají místo, kde bychom se už dlouho rádi těšili zcela jinou rostlinou. Velkou výhodou trvalek je oproti dřevinám skutečnost, že svůj definitivní rozměr získají za jeden rok. 

Některé druhy přes zimu ztrácejí svou nadzemní část, ty označujeme jako trvalky pravé. Za nepravé se považují některé polokeře (levandule) a keře (barvínek).

Trvalky nenalezneme jen v okrasných zahradách. Většina druhů a kultivarů byla vyšlechtěna z původních planých a plevelných rostlin, které mají své stanoviště v lesích, na loukách, u vody, ve skalách nebo stepích. Podle jejich původního stanoviště pak určujeme i místo, kam je umístíme v naší  zahradě. Dá se říci, že trvalky dokáží vyplnit téměř každé místo. Existují druhy, které snesou sluneční úpal, sucho, nebo naopak vlhko a i trvalý stín.

Rozdělení podle použití

Z praktického hlediska způsobu použití a využití můžeme trvalky rozdělit do několika skupin. Plazivé a nízké trvalky, jejichž výška je od 5 do 30 cm (plamenka, vrbina, některé druhy zvonků...). Tyto druhy používáme jako půdopokryvné, na lemování obrub výsadeb a trvalkových záhonů. Většinou mají velmi nízké nároky na údržbu a výživu a na zimu je nemusíme přikrývat. Tam, kde jsou vysazeny pokryvné trvalky, většinou jiný druh a dokonce ani plevel nemají šanci. A navíc nám některé druhy velmi dobře poslouží  jako náhrada trávníku.

Podle vzrůstu pak můžeme trvalky dělit dále na nižší typy (30-40 cm) – dlužicha, středně vysoké (50-60 cm) – pivoňka a vysoké, které mohou dorůstat i 150 cm – lupina, některé druhy kohoutku. Mezi trvalky řadíme též trávy, traviny, kapradiny a vodní a bažinné rostliny.

Typy trvalkových záhonů

Výsadby trvalek můžeme řešit několika způsoby. Nejjednodušším na údržbu i vytváření je umístění trvalek solitérně mezi keře nebo stromy. Obzvláště mezi jehličnany jsou velkým přínosem.

Při vytváření klasického trvalkového záhonu bychom si měli ujasnit několik základních bodů. Rozhodující je zejména, z kolika stran bude záhon pohledový. Výsadba by totiž měla být výškově odstupňována, což znamená, že při pohledu z jedné strany (například záhon u plotu nebo zídky), budou nejvyšší rostliny zcela vzadu. Naopak pokud bude záhon umístěn samostatně uvnitř zahrady a bude možno ho zhlédnout ze všech stran, pak by měly být nejvyšší rostliny uprostřed. Mohou pak tvořit buď střed záhonu jako bod, nebo jako celou linii.

Rozhodujícím kritérii bude také stanoviště vůči slunci a samozřejmě naše požadavky. Trvalky nám nabízejí nepřeberné množství kombinací – můžeme sestavit záhon v jedné barvě květu od nejsvětlejšího po nejtmavší odstín, lze vytvořit současně či postupně kvetoucí skupiny. Nezapomínejme ani na rostliny okrasné listem – ať už tvarem, nebo barvou. Například bohyška (hosta, funkie) patří díky hezkému tvaru, barvě a struktuře listů a různým velikostem k nejzajímavějším  stínomilným trvalkám. Poskytuje několik desítek druhů a odrůd hladkých, panašovaných, velkolistých či drobnolistých, z nichž mohou vzniknout velmi zajímavé rostlinné plochy. Navíc jsou velmi pěkné v kombinaci s kapradinami, srdcovkou či travinami, které se svým volnějším růstem postarají o vyvážení výsadby.

Výsadba a ošetřování

Pro první rok po výsadbě je pro trvalky nesmírně důležité čisté, bezplevelné stanoviště, proto je vhodné půdu připravit již několik týdnů předem. Nejprve ji odplevelíme, zkultivujeme a do vrchní  vrstvy zapravíme pokud možno organický hnůj nebo alespoň dobře vyzrálý kompost. Hustota výsadby se řídí velikostí rostliny a rychlostí zapojení porostu. U velmi drobných druhů vysazujeme 12-15 ks/m², u vysokých a mohutnějších trvalek vystačíme na stejné ploše s jedním až třemi kusy. 

Jáma pro každou rostlinku  by měla být dostatečně velká, aby rostlina do ní umístěná měla kořeny volně rozprostřené a kořenový krček byl ve správné hloubce. Ihned po výsadbě je nutná zálivka.

Ačkoli rozrůstající se druhy vytlačí ze záhonu většinu plevelů, stále dbejme na čistotu půdy. Zejména vytrvalé plevele jako jsou pýr, svlačec, rukev nebo bršlice rostliny velmi oslabují a slaběji rostoucí druhy mohou zcela utlačit. Nesmíme zapomínat ani na pravidelnou zálivka a hnojení. Nejvhodnějším organickým hnojivem je kompost, který použijeme jednou za dva až tři roky. Některé druhy, jako je například dlužicha, vyžadují doplnění živin i častěji.

Odkvetlé květy a květenství většinou odstraňujeme, u některých druhů tak docílíme opakovaného kvetení, u jiných druhů však mohou být odkvetlá květenství podzimní a časně zimní ozdobou trvalkového záhonu.

Ačkoli řadu trvalek je možné množit výsevem, většinou je vhodnější koupit již připravené sazenice. Samovýsevu se často neubráníme, nezapomeňme však, že každá rostlina, která na zahradě roste jinde než na určeném místě, se stává plevelem. Bujněji rostoucí trvalky můžeme množit dělením trsů na podzim – rostlinám takový zásah nijak neublíží a dobře víme, o který druh se jedná. Na jaře totiž mnoho druhů ještě nemá listy a navíc je můžeme poškodit poničením jejich růstového vrcholu.

Máme-li možnost obývat  zahrádku pouze o víkendech na chalupě či chatě, určitě si velmi rádi přivezeme kytici květin do našeho bytu. I tuto radost nám poskytnou právě trvalky. Nejvhodnějšími květinami k řezu jsou pivoňka, stračka, šáter, rudbekie purpurová, kosatec, zlatobýl a mnoho dalších. Při správné době řezu a  použití sáčkové výživy na prodloužení kvetení znásobíme jejich trvanlivost

ve váze až třikrát.

Foto M. Babor a archiv

Více se dočtete v časopise Dům a zahrada č. 7/2006.