Souboj bílé s červenou - aneb soudobé zdící materiály

Bezesporu nejoblíbenější technologií používanou při stavbě rodinného domu v tuzemsku je zdění z kusových staviv. Ze statistického koláče sice stále více ukusují modernější technologie, nicméně především pro možnost výstavby svépomocí (a určitou nedůvěru v nové postupy a materiály) kusová staviva z trhu jen tak nevymizí. Do výběru zdicího materiálu ovšem promlouvají i jiné aspekty.

Tím hlavním je především cena energií, která nutí výrobce zlepšovat tepelně technické parametry kusových staviv, což ještě podporují na naše poměry relativně přísné normy. Dále volbu materiálu ovlivňuje pracnost zdění, velikost prvků, možnost dodatečně materiál rozměrově přizpůsobit konkrétním podmínkám stavby a v neposlední řadě také cena.

Klasika nejklasičtější

Značné množství staveb je v našich končinách stavěno z keramických (cihelných) tvárnic, respektive cihelných bloků, které jsou přímými potomky klasických plných cihel (ty jsou pro vyzdívání obvodových konstrukcí kvůli nevyhovujícím izolačním schopnostem už zcela nevhodné), přičemž v drtivě většině se jedná o tvárnice 44 P+D. Trochu krkolomné označení vyjadřuje tloušťku prvku v centimetrech, zkratka P+D pak popisuje způsob spojování tvárnic (pero+drážka). Tepelně technické vlastnosti zdicího materiálu jsou vyjádřeny tepleným odporem R [m²K/W], respektive nově součinitelem tepleného prostupu U  [W/m²K] (U je přibližně převrácená hodnota R). Normou požadovaná hodnota tepelného odporu činí R=2,9.

Tvárnice 44P+D vykazuje hodnotu U=0,29, tedy R=3,26. Novinkou v nabídce výrobců jsou pak tak zvané superizolační tvárnice, kde koeficient U dosahuje hodnoty 0,23 (resp. R= 4,2). Tyto tvárnice jsou určeny pro vyzdívání obvodových konstrukcí. Pro svislé nosné konstrukce však někteří projektanti preferují jiné prvky systému, konkrétně 30 centimetrů silné bloky 30 P+D, doplněné o velmi silnou vrstvu (obvykle 15-20 cm) tepelné izolace. Samotné cihly vykazují sice nedostatečné tepelně technické vlastnosti, nicméně v kombinaci s vhodnou teplenou izolací (nejčastěji minerální vlna) dosahuje výsledný tepelný odpor R hodnoty 5 a výše. Přitom taková sendvičová konstrukce má stejnou tloušťku jako duté tvárnice, které ale vykazují horší izolační vlastnosti.

Teplenou izolaci stěny lze podpořit ještě vzduchovou mezerou mezi zdivem a izolací. Toto řešení představuje odklon od zlepšování vlastností samotného zdicího materiálu a soustřeďuje se spíše na kombinování více materiálů, které se spojují v kvalitně izolující sendvič. Toto řešení lze samozřejmě uplatnit i u jiných materiálu (pórobeton, vápenopískové cihly...). Mezi jeho klady patří především zmíněné izolační schopnosti a výrazně nižší cena zdicích prvků, k níž je ovšem třeba připočíst cenu izolace), záporem je pak větší pracnost při stavbě.

Plné i duté tvárnice se vyzdívají na speciální malty, které jsou součástí celého zdicího systému. Pro technologii tak zvaného přesného zdění se keramické tvárnice zabrušují na spodní a horní ložné ploše kvůli snížení tloušťky pojiva.

Poměrně obtížné je vysekávání drážek pro rozvody (elektřina, telefon, zabezpečovací zařízení…), protože keramický střep se drobí, komplikované je i sekání prvků „na míru“ kvůli tendenci tvárnic se rozlamovat. Naopak velkou výhodou je dobrá schopnost keramického střepu akumulovat teplo, což v létě zabraňuje přehřívání stavby a v zimě naopak rychlému vychladnutí, dobrou vlastností je pak difúzní schopnost (cihelný střep dokáže korigovat vlhkost v místnosti).

Na cihly a tvárnice modulově navazují například nosné a nenosné překlady, stropní konstrukce nebo příčkovky, což zajišťuje komplexnost celého systému.

Cena dutých tepelně izolačních tvárnic se pohybuje okolo dvanácti set korun za metr čtvereční včetně zdicí malty, cihly 30 P+D vyjdou asi na šest stokorun bez malty.

Bílá eminence

Asi největším konkurentem klasických keramických tvárnic jsou tvárnice plynosilikátové, známé pod obchodním názvem pórobeton (objemová hmotnost 800-1200 kg/m³). Tvárnice z pórobetonu mají větší rozměry něž keramické tvárnice (nejčastěji 599x375x249 mm) a vyzdívají se na tenkovrstvé malty o tloušťce 1-3 mm. V současnosti se vyrábí ve dvojím provedení, a to buď jako zcela hladké, nebo opatřené perem a drážkou. Provedení pero+drážka umožňuje suchou styčnou spáru. Rychlost zdění a možnost bezproblémového opracování (řezáním) jsou hlavní devizou tohoto materiálu. Z dnešního pohledu je to už ale horší s tepelně izolačními schopnostmi. Stěna silná 375 mm (nejčastěji používaná na nosné obvodové konstrukce) má tepelný odpor R=3,3, „třístovka“ pak pouze 2,65, což jsou sice hodnoty normou akceptovatelné, nikoli však doporučení hodné. Proto se zdivo z pórobetonových tvárnic dodatečně zatepluje polystyrenem nebo minerální vlnou, a to buď kontaktním nebo nekontaktním systémem (obsahujícím vzduchovou mezeru).

Nízká objemová hmotnost sebou nese nižší únosnost, která ale při stavbě běžných rodinných domů nepřináší žádná omezení (problém se týká hlavně vyšších budov o čtyřech až pěti patrech).

Narozdíl od keramických tvárnic se do pórobetonových prvků velmi dobře vysekávají drážky pro rozvody elektřiny. Kromě toho pórobeton rovněž „dýchá“ (difúzní a akumulační schopnost), díky čemuž zachovává příjemné klima v místnosti, navíc se jedná o nehořlavý materiál. Metr čtvereční pórobetonový tvárnic vyjde asi na 800-850 korun. Obdobně jako u keramických výrobků čeká na stavebníka kompletní zdicí systém, obsahující prvky stropní konstrukce, překlady, schodišťové stupně a podobně.

Méně rozšířené alternativy

Kromě pórobetonových tvárnic existují i „těžké“ betonové tvárnice vyráběné vibrolisováním, opatřené polystyrenovou vložkou tloušťky 100 mm o celkové tloušťce tvárnice 300 mm, přičemž teplený odpor R dosahuje hodnoty okolo 3,3. Výhodu těchto tvárnic jsou přesné rozměry a relativně nízká cena (cca osm set korun za metr čtvereční), nevýhodou pak hmotnost prvků, nulová možnost dodatečného opracování a omezení výšky stavby na tři podlaží vlivem nižší pevnosti v tlaku. Stavebníka naopak jistě osloví rovinatost povrchu, která umožňuje použití pouze jednovrstvé fasádní omítky.

Méně rozšířenou variantou zdicího materiálu jsou tvárnice suchého zdění s obsahem elektrárenského popílku, popřípadě vápenopískové zdicí prvky (směs vápna, písku a křemičitého štěrku), oblíbené především pro rychlost výstavby. Vápenopískové prvky musí být při zdění opatřeny hydroizolací a teplenou izolací, přičemž poté jsou plně srovnatelnou alternativou například keramických nebo pórobetonových tvárnic. Tento materiál se těší velkému zájmu především na západě od našich hranic a řada odborníků v materiálovém inženýrství mu předpovídá slibnou budoucnost i u nás právě pro urychlení stavebních prací.

FOTO Porotherm, Xella a archiv DaZ

Více se dočtete v časopise Dům a zahrada č. 7/2006.