Cesta za teplem domova

Podle expertů klepe hrozba globálního oteplování na dveře, ovšem první podzimní rána avizují v našich končinách spíše globální umrznutí. Bez topného systému se naše rodinné domy prostě neobejdou. Jak ovšem vybrat správné topné médium? Jedno je neekologické, druhé neekonomické na provoz, další na pořízení, některá nejsou prověřena léty zkušeností, přesto má ale každé nějaké plus. Takže kudy kudy cestička?

Na začátek je třeba říci, že výběr si leckdy komplikuje člověk sám tím, že se snaží příliš horlivě obecně definovat, které topné médium je pro vytápění vhodné a které nikoliv. Nikde totiž není psáno, že nemůžeme využít více topných médií a spojit tak výhody každého z nich. Chce to jen důkladně prostudovat jejich vlastnosti a zhodnotit podmínky realizace topného systému.

Plyn – draze zaplacené pohodlí

Velká část majitelů rodinných domů využívá v současnosti k vytápění plyn. Toto médium vděčí za masové rozšíření především státem mohutně podporované plynofikaci i malých obcí v druhé polovině devadesátých letech minulého století. Výhoda vytápění plynem spočívá především ve vysokém uživatelském komfortu – stačí otočit knoflíkem a za pár minut si můžeme vychutnat vytopený dům. Navíc je plyn šetrnější k ovzduší než například tuhá paliva. Na to slyšel při plynofikaci každý, euforii ovšem v posledních letech vystřídalo vystřízlivění při pohledu na vyúčtování. Cena plynu totiž rok od roku roste, a to poměrně razantně. Účet za roční spotřebu plynu v domě s tepelnou ztrátou 10 kW (menší rodinný dům) se pohybuje kolem dvaceti tisíc korun. Zájemci o plynové vytápění by proto měli objekt zateplit a investovat do programovatelného termostatu, který optimalizuje výkon s ohledem na režim obyvatel. Výkon kotle by neměl příliš převyšovat tepelné ztráty objektu, protože předimenzovaný kotel časem ztrácí účinnost. Kromě klasických plynových kotlů existují i kotle kondenzační, které dokáží zužitkovat i teplo spalin. Jejich cena je oproti „běžným“ typům vyšší asi o polovinu, nicméně můžeme počítat s nižší spotřebou energie o dvacet až třicet procent. Kondenzační kotle se uplatní především v případě, že je objekt vybaven teplovodním podlahovým vytápěním.

Elektřina ano, ale...

Obdobně jako v případě plynofikace bylo krátce po roce 1989 podporováno i vytápění pomocí elektřiny, konkrétně prostřednictvím přímotopů. Sen o ekologickém vytápění za příznivou cenu se ovšem rozplynul až bolestně rychle poté, co cena elektřiny několikanásobně vzrostla. V současnosti je využívání přímotopů ještě asi o třetinu nákladnější než vytápění plynem. Proti pořízení mluví i horší akumulace tepla. Přesto ovšem nelze elektřinu jako topné médium zcela vyřadit ze hry. Kdo chce (nebo musí) topit elektřinou, měl by raději investovat do elektrokotle napojeného na teplovodní soustavu. Vyšší náklady na vytápění (asi o 30-40 procent více než za plyn) jsou zčásti kompenzovány pořizovací cenou kotle (od deseti až patnácti tisíc korun). Pro instalaci podlahového vytápění do menších místností jako je koupelna, WC nebo kuchyně se hodí elektrické topné rohože, které jsou výrazně levnější než teplovodní podlahové vytápění.

Tuhá paliva – staří kotle je rozhodující

Vysoké ceny elektřiny a plynu řeší řada majitelů rodinných domů instalací kotlů na tuhá paliva. Jejich hlavní devizou je snížení nákladů za vytápění oproti plynu o více než polovinu. Uživatelský komfort a dopad užívání na životní prostředí pak hodně závisí na staří kotle. Nejhůře jsou na tom majitelé starších typů. Jejich účinnost se pohybuje okolo padesáti procent, navíc vyžadují poměrně časté doplňování paliva (a z toho plynoucí častou namáhavou fyzickou aktivitu), o šetrnosti k životnímu prostředí nemůže být řeč. Naopak moderní kotle (takzvané zplynovací) lépe spalují palivo, takže dosahují účinnosti až 85 procent, tedy jen nepatrně horší než v případě plynových kotlů. Rovněž hodnoty vyprodukovaných emisí se drží v přijatelných mezích. Kromě uhlí a velkých dřevěných polen se v poslední době těší značné oblibě pelety – lisované válečky z dřevní hmoty o průměru asi centimetr. Komfort užívání kotle na tuhá paliva je možné zvýšit pořízením inteligentních zásobníků paliva, která po pásu automaticky dodávají palivo do kotle podle potřeby. Nevýhodou je nutnost palivo skladovat, navíc úspora nákladů za vytápění se zčásti sníží zavedením připravované ekologické daně.

Tuhá paliva nemusí končit pouze v kotli, lze je spalovat i v dnes velmi módních krbech. Nicméně otevřené krby mají účinnost pouze jen asi deset až dvacet procent a slouží spíše jako efektní podívaná. Výrazně vyšší účinnost vykazují zasklené krbové vložky, potažmo krbová kamna, která navíc nezabírají tak velký prostor. Nejmodernější typy kamen jsou vybaveny regulací přívodu vzduchu, která zefektivňuje hoření dřeva.

Vysoká investice = dlouhodobá úspora

Kdo si může dovolit vyšší investici do pořízení topného systému, měl by zvážit instalaci tepelného čerpadla. Toto zařízení získává teplo z takzvaných nízkopotenciálních zdrojů (země, voda, vzduch), a to velmi efektivně. Z jedné spotřebované kilowatthodiny dokáže čerpadlo vyrobit dvě až pět kilowatthodin pro vytápění objektu. Nejlevnější jsou čerpadla typu vzduch-voda (ta, která získávají teplo ze vzduchu a předávají ho do vody v topném systému). Jejich pořizovací cena začíná asi na sto tisících korunách, topný faktor čerpadla ovšem v zimních měsících klesá. Nejúčinnější jsou čerpadla typ voda-voda (teplo z vody předáno vodě v okruhu). Poměr vydané ku získané energii je až 1:5,5. Typ voda-voda ovšem klade značné nároky na kvalitu a kvantitu podzemní vody. Je také nutné vykopat dvě studny – z jedné se čerpá voda do čerpadla a do druhé se čerpadlem prohnaná voda vypouští. Asi nejpoužívanějším typem tepelných čerpadel je typ země-voda, které získává teplo buď ze zemích kolektorů plochy několika set metrů čtverečních umístěných asi metr a půl pod zemí, nebo ze zemních vrtů hlubokých až sto metrů. Cena čerpadla a zemních prací se pohybuje v řadu statisíců, nicméně návratnost investice je asi deset až dvanáct let. Čerpadla se dimenzují na 60-80 procent tepelných ztrát vytápěného objektu, vyšší účinnost čerpadla by výrazně zvýšila již tak vysoké pořizovací náklady. Proto je efektivnější získávat zbylé teplo z dalšího zdroje (například elektrokotle, krbové vložky). Na principu tepelného čerpadla funguje i klimatizace v režimu topení. V tu chvíli se de facto stává tepelným čerpadlem typu vzduch-vzduch.

I vydýchaný vzduch poslouží

Cesta k eliminaci nákladů za vytápění vede i přes využívání již ohřátého a „použitého“ vzduchu. Rodinný dům lze totiž vybavit ventilačním systémem s rekuperací tepla, který obsahuje kondenzačně-rekuperační výměník, do nějž je vháněn teplý znehodnocený vzduch z místnosti. Zde je teplo přivedenému vzduchu odňato a předáno čerstvému vzduchu, který je ventilačním systémem hnán do místnosti. Rekuperační jednotky kromě vytápění upravují vlhkost vzduchu a snižují prašnost a výskyt alergenů. Ceny ventilačních jednotek se pohybují v řádu desítek tisíc korun, samotný rekuperátor se dá pořídit za několik tisíc korun, ovšem k tomu je nutné připočítat náklady na příslušenství a samotné rozvody vzduchotechniky.

Ekologicky smýšlející stavebníci mohou ještě zauvažovat nad solárními kolektory. Ty se vinou nízké motivace státu v tuzemsku přílišného rozšíření nedočkaly, takže jako hlavní zdroj vytápění rodinného domu se prakticky nepoužívají. Vřele doporučit je ale lze pro vytápění teplé užitkové vody, kdy dokáží ušetřit až 90 procent energie.

Více se dočtete v časopise Dům a zahrada č. 10/2007.