Na jarní posly myslete už na podzim

Cibuloviny a hlíznaté rostliny pocházejí částečně z alpských oblastí a částečně z východních nebo subtropických stepních oblastí. Některé se dobře přizpůsobily podmínkám našich lesů, péče o ostatní je závislá na jejich původu. V každém případě je začátek podzimu ideálním obdobím pro výsadbu těch cibulovin, které mají zahradu zdobit na jaře – od drobnokvětých ladoněk a modřenců až po plnokvěté narcisy nebo řebčíky.

Kdo někdy viděl kvést jarní alpskou louku posetou tisícovkami fialových a žlutých krokusů nebo se procházel v některém londýnském parku záplavou narcisů, určitě zatoužil prožívat tentýž zážitek každé jaro na své zahradě. Není to nijak obtížné: stačí respektovat přirozené požadavky jednotlivých druhů a zvolit dostatečně rezistentní odrůdy. Například rostliny pocházející ze stepních oblastí Asie a Předního Orientu rostou v domácích podmínkách v lehkých písčitých půdách a dokáží přežít dlouhá období sucha. Vyhovují jim tedy lehké zahradní půdy s průměrným obsahem humusu, ovšem pozor na umělou závlahu – stále vlhká půda může způsobit hnilobu. Do této skupiny patří například přírodní tulipány, miniaturní kosatce, řada druhů česneku a některé krokusy. Požadavky ostatních druhů jsou různé. Snášejí nebo dokonce vyžadují lehké až těžší hlinité půdy – například bledule se u nás v přírodě vyskytují v listnatých lesích a nejlépe prospívají na místech s jílovitou půdou nebo dokonce tam, kde se déle drží voda z tajícího sněhu. Podobně jsou na tom i ladoňky, modřence a ladoničky. Také o řebčíku královském zase víme, že nejlépe prospívá na vlhčích stanovištích. Trochu jiné podmínky vyžadují alpské krokusy, které jsou v zimě chráněny silnou sněhovou pokrývkou, pod níž půda příliš nepromrzá a spíše vysychá. Jakmile však začne sníh tát, nasákne se půda tak vydatně, že vydrží čerstvá po celou (v horách krátkou) sezónu. Listy tak mají dostatek času vytvořit novou hlízu a zárodek květu pro příští rok. To je možná důvodem, proč pokus vytvořit si krokusovou louku v běžné zahradě pravděpodobně selže – nedostatek sněhu v posledních letech a příliš vysoké jarní teploty rostlinám prostě nevyhovují. Letní přísušky sice cibulkám nevadí, ale v době, kdy nabírají sílu na příští rok, potřebuje načerpat dostatek živin a to lze ze suché půdy jen velmi obtížně.

Další důvod? Trávníky jsou většinou složeny z rychle rostoucích lučních trav, které při častém sekání vytvářejí poměrně silnou vrstvu plsti. Pokud na podzim neprovedeme mělkou vertikutaci (lepší je v tomto případě drátkový vertikutátor, nožový by mohl mělce rostoucí cibulky poškodit), rostliny nedokáží tuto překážku úspěšně překonat. Krokusy tak v zahradě vydrží jen několik let (žluté jsou odolnější než fialové), než se úplně vytratí. Navíc je třeba s prvním jarním sekáním trávníku počkat do té doby, než listy cibulovin zežloutnou a zatáhnou, což může například v případě narcisů trvat až do začátku června. A ruku na srdce – skutečně to dokážeme, když třeba loni byly dubnové teploty takřka letní?

Tulipány:

Tisíce odrůd na výběr

Mezi cibulovinami zaujímají tulipány prvenství pro nesmírně bohatou (a třeba dodat, že také poněkud zmatenou) variabilitu barev, tvaru květů, výšky i doby kvetení. Není mnoho rostlinných druhů, v nichž by byly zastoupeny všechny barvy – od bílé až po tak temně rudou, že působí až černě. Snad jen kosatce mohou měřit s tulipány rozsah svého barevného spektra, ale na rozdíl od nich jim chybí zelená a červená. Díky pestrým barvám a tvaru květů získaly tulipány také svůj český název: vznikl ze staroperského dolbend, což je označení pro orientální pokrývku hlavy – turban.

Tulipány jsou poměrně nenáročné na kvalitu půdy, nesnášejí však trvale zamokřenou půdu, takže na vlhkých stanovištích se neobejdou bez drenáže. Ideální je stanoviště s hlinitopísčitou půdou s dostatkem živin, ovšem pozor na čerstvě vyhnojená místa! Tulipány lze vysazovat až do konce listopadu, vhodnější je však ukončit výsadbu koncem října, aby stihly rostliny dostatečně zakořenit. Pokud hrozí napadení myšmi a krtky, kteří si na cibulích rádi pochutnávají, použijeme pro výsadbu drátěné nebo alespoň plastové koše. Tulipány jsou poměrně rezistentní vůči mrazu, v prvním roce po výsadbě nebo při pozdním vysazení se doporučuje zakrýt osázené místo vrstvou rašeliny nebo klestím. Většina tulipánů pochází z oblastí se suchou, studenou zimou, vlhčím podzimem a jarem a suchým, velmi horkým létem – v takových podmínkách se tulipánům skutečně daří a přes zimu ideálně vyzrávají. Na rozdíl od narcisů a hyacintů nejsou cibule tulipánů vytrvalé – po odkvětu se cibule rozpadá a hyne, do té doby však stačí vytvořit postranní brut, který v příštím roce opět vykvete. Chceme-li docílit prvotřídního kvetení, je třeba po zatáhnutí všechny cibule vyjmout, vytřídit a vysadit pouze ty největší.

Narcisy:

Bledé barvy, pestré tvary

„Tou dobou, kdy jaro opravdově již ujímá se vlády, rozvíjí se květy narcisku. Není o květy již nouze; kopečky petrklíčů pestří se barvami mnoha kvítků a hrdopyšné tulipány vykládají na odiv nádherný pel zářných barev. A přece teprve narcisky dávají rané floře našich květin pravé kouzlo.“ Tak jímavě začíná vyprávění o narcisech Oskar Smrž ve svých Dějinách květin. Jakkoli se geneze jména této jarní cibuloviny zdá být nasnadě (nápadně se podobá řeckému Narcisovi), název je odvozen z řeckého slova narkos – omamuji. Vůně některých druhů narcisů je totiž tak intenzivní, až otupuje smysly; zejména drobnokvěté odrůdy (tak zvané tazetty) používané k rychlení svou vůní snadno provoní celý byt.

I když by se mohlo zdát, že narcisy jsou na barevnou rozmanitost poněkud skoupé (zahrnují pouze odstíny bílé, žluté a nejvýše oranžové barvy), tento svůj zdánlivý nedostatek kompenzují tvarovou bohatostí svých květů. Podle ní se dělí do několika skupin, které asi nemá cenu vyjmenovávat – nadšený pěstitel si stejně vybírá na podzim podle obrázků v zahradnictví. Na rozdíl od tulipánů nevadí narcisům vlhčí stanoviště, velmi pěkně se dokonce vyjímají na březích potoků, které se na jaře vylévají ze svých břehů. V létě však vyžadují přísušek – domovem jsou ve Středozemí, kde jsou léta suchá a horká. Za příznivého podzimu lze vysazovat ještě začátkem listopadu, ideálním obdobím je ovšem přelom září a října. Většina druhů vydrží na stejném místě čtyři až pět let. Za tuto dobu vytvoří narcisy shluk několika cibulí, který je třeba rozdělit – menší cibulky po dvou, větší samostatně. Cibule jsou obaleny v několika vrstvách hnědých slupek, které po vyjmutí z půdy (po zavadnutí listů, někdy v polovině června) odstraňte. Pokud se chcete dočkat výstavních květů, přidejte do půdy při výsadbě trochu kostní moučky a na jaře po vyrašení plné organické nebo minerální hnojivo. Podobně jako tulipány se také narcisy vyjímají nejlépe ve skupinách, vysazujte proto vždy alespoň po pěti cibulích do jednoho „hnízda“.

Drobné cibuloviny:

Barevné přírodní koberce

Na rozdíl od narcisů a tulipánů, které v zahradě nezůstanou bez povšimnutí, spočívá krása drobných cibulovin, ať už jde o sněženky, bledule, talovíny, ladoňky či puškinie, v efektu prvenství: než se ospalé narcisy vyklubou ze země, talovíny a ladoňky už pomalu odkvétají. Aby jejich krása vynikla naplno, je třeba je vysazovat v desítkách. Velmi snadno se však rozmnožují semeny, která roznášejí mravenci, a snadno také vytvářejí postranní brut, takže z deseti koupených cibulek se během několika let dočkáte hustého koberce květů, zvláště postaráte-li se v prvních letech o rozsazení. V zahradě nenajdete místo, kde by se těmto prvním poslům jara nedařilo: v květinových rabatech, pod listnatými keři, na okraji keřového záhonu, v trávníku, v nádobách i podél cest vám první květy žlutých talovínů a drobné zvonečky ladoněk neomylně nahlásí konec zimy. Abyste kvůli listování v přírodním kalendáři nemuseli běhat až na konec zahrady, je vhodné vysazovat drobné cibuloviny na místa, kterými procházíte často i v zimě. Třeba sněženky se spolu s drobnými talovíny krásně vyjímají v předzahrádce nebo u terasy.

Jinou, u nás neprávem opomíjenou možností využití drobných jarních cibulovin je vytvoření barevných přírodních koberců pod listnatými keři, na něž je na jaře ještě poněkud tristní pohled. Plošně rostoucím cibulovinám vyhovuje, pokud to na podzim nepřeháníme se zahradním úklidem a do posledního smítka nevyhrabáváme spadané listí. Na jaře ho můžeme jen pro estetický efekt pokrýt tenkou vrstvou rašeliny, která spolu se zbytky listí zetlí a vytvoří nejlepší přírodní hnojivo – humus. V této mírně vlhké půdě se drobné cibuloviny daří přímo ideálně. Než se vyvinou první lístky na dřevinách, mají cibulky svůj vegetační vrchol za sebou a začnou vadnout. V létě je zase v keřovém záhoně poměrně sucho, takže rostliny mají klid na vyzrávání.

A z jakých druhů takové koberce vytvořit? Už o nich byla zmínka – žluté talovíny rozkvétají jako první následovány sněženkami, bledulemi, ladoňkami, ladoničkami, puškiniemi, sasankami hajními, jaterníkem podléškou nebo třeba některým z drobnokvětých česneků.

 
Více se dočtete v časopise Dům a zahrada č. 10/2007.