Napříč generacemi aneb přišlo k nám mimimko

Představy o vlastním bydlení stavíme většinou na svém vkusu, životním stylu, vlastnostech a věku. V produktivním věku si zařídíme nový byt určitě jinak než jako čerství důchodci, na první pohled také poznáme bydlení mladých manželů s čerstvě narozeným potomkem a možná i příbytek člověka v pokročilém věku s omezenou pohyblivostí. Vybrali jsme pro vás šest typických životních etap, jimiž většina rodin prochází, a postupně si ukážeme, jak optimálně zařídit bydlení s novorozencem, školákem či seniorem. V tomto vydání je na řadě období asi nejradostnější – narodilo se nám miminko.

Leží-li ti na srdci blaho tvých dětí, nech je zakusit trochu zimy a hladu. Tak praví jedno asijské přísloví. V současné populační explozi jde sice o trochu drsnější přivítání milovaných dětí, ale má něco do sebe. Nový člen rodiny si zaslouží přivítat s láskou a něhou, ale také s rozvahou. Všeho moc škodí – u plánování života dětí v bytě či domě to platí dvojnásob.

Samozřejmě je ideální, když můžeme ještě před narozením miminka připravit jeho vlastní pokoj. Stačí v něm minimum nábytku – postýlka, přebalovací pult a prádelník. Pokud bude vybavení nové, doporučuje se je pořídit asi dva až tři měsíce před narozením dítěte. Igelitové fólie a papírové kartony, do nichž se dnes nábytek balí, je třeba odstranit, aby vyvětraly nežádoucí chemické látky, především formaldehyd. Totéž se týká případných úprav v bytě – malování, natírání, nových podlah či bytového textilu. Má jich být co nejméně a rozhodně by se neměly provádět těsně před narozením miminka.

Počítat bychom měli i s tím, že dítě v prvních letech života potřebuje větší prostor na hry, zatímco ve dvanácti či třinácti se už spokojí i s minipokojíkem, ovšem bez sourozenců. Malým dětem patří velké pokoje, nezáleží na tom, že špunt sotva dosáhne na kliku. Jestliže bude dítě vyrůstat v malém prostoru, může to vést až k narušení jeho psychiky a časem k výraznému psychomotorickému neklidu – to jsou ty děti, které pak ve škole řádí jako „černá ruka“. V rodinných domech se proto často objevují i samostatné herny.

Není vhodné zaplnit dětské pokoje příliš stylizovanými pokojíky námořníků či panenek Barbie, lidé mají v sobě zakódované takzvané archetypální vzory a dětský nábytek by se měl této představě co nejvíce přibližovat. Příliš velká konkrétnost škodí dětské fantazii, a tím i jeho psychice. „Dítě nežije v našem světě, má svůj vlastní svět a své představy, které si vytváří,“ tvrdí architekt Marek Teska. 

Kam s ním

Jan Neruda určitě netušil, jak slavným se stane jeho fejetonový titulek. Jenže: kam s miminkem? Samozřejmě do postýlky, ale ta nemusí skončit jen v ložnici rodičů. Když nejde Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi – neboli první týdny po narození dítěte může jeden z rodičů trávit noci na samostatném lůžku v dětském pokoji s miminkem, nikoli novorozenec s rodiči v jejich ložnici. Má to hned několik výhod. Především se alespoň jeden z rodičů v noci vyspí, a to i tehdy, když se malé stvoření rozhodlo trávit noci ponocováním. Za druhé nemůže dojít po třech či čtyřech letech k „traumatickému“ přesunu potomka do jeho pokoje, který občas těžko snášejí hlavně maminky. Rodičům zůstane zachováno jejich soukromí, což jen prospěje jejich intimnímu životu. Díky elektrickým chůvičkám se maminky nemusejí bát, že by se jejich děťátku mohlo něco stát. Uslyší všechno, jako kdyby ho měly vedle sebe.

Samostatné lůžko pro rodiče v dětském pokoji lze časem použít pro dítě, nejde tedy o zbytečný výdaj.

A jaký nábytek je pro miminko nejvhodnější? Opravdu stačí minimální množství, již dříve vyjmenovaná postýlka, přebalovací pult a skříňka na prádlo. Nábytek může být z masivního dřeva dokončený pouze přírodními vosky, ale také z odolného kvalitního lamina. Použít lze i starší kusy, které se nově natřou, pak ovšem speciálními barvami určenými na dětský nábytek, nejlépe takovými, jež se používají i na hračky.

Děti začínají rozeznávat detaily až kolem jednoho roku a barvy ještě později, proto se pro nejmenší používají jasné barvy – například červená, žlutá či modrá – jenže jejich přemíra by byla brzy neúnosná. Lepší budou neutrální barvy dřevin doplněné právě barevnými akcenty. Teprve časem potomek ocení jemné pastelové odstíny. Pozor však na přeslazené růžové pokojíky! To, co miluje devítiletá princezna, nenávidí za pár let třináctiletá obdivovatelka rocku. Vyhněme se také přemíře vzorů – vzbuzovaly by neklid, což platí také o nadměrném množství červené barvy.

Přebalovací pult tvoří zpravidla vrchní odnímatelná část a skříňka s otevřenými policemi nebo zásuvkami. Doporučené rozměry bývají 60 x 110 až 125 centimetrů, výška kolem 90 centimetrů, abychom se nemuseli pracně ohýbat. V blízkosti pultu by mělo být místo na pleny, dětskou kosmetiku i oblečení. Na pult se nejčastěji používají přebalovací omyvatelné podložky, které kopírují zvýšené bočnice – to proto, aby miminko nevypadalo po přebalování jako hokejový obránce po těžkém zápase a také nespadlo dolů. Kojenci, kteří leželi jako sotva dopečená vánočka několik týdnů bez většího pohybu, mívají totiž neuvěřitelnou schopnost absolvovat svůj první krok do života právě pádem dolů. 

Podlaha by měla být snadno vytíratelná a antistatická, dobře tepelně i zvukově izolovat. Z tohoto pohledu představuje ideální řešení korek či linoleum vyrobené z pryskyřice, lněného oleje, dřevité nebo korkové moučky, juty a přírodních barviv, vhodné je také dřevo. Na takových podlahách se může dítě bez obav batolit a hrát – a rodiče je snadno vytírat. Na celoplošný koberec z umělých vláken zapomeňte. Přitahuje prach a špatně se z něj odstraňují mastné skvrny stejně tak jako stopy po ovoci či barvičkách.

Pro alergiky se doporučují pouze menší kvalitní kusové vlněné koberce s protišpinivou úpravou (stačí se podívat na příslušné symboly na rubu). Dětský pokoj se však bez koberců určitě obejde! Laminátová podlaha je sice velmi odolná a vydržela by i pískem obalená kolečka plastové motorky, jenže bývá chladná a hlučná – povrch laminátu totiž nabízí třikrát až pětkrát tvrdší povrch než dřevo, takže každý pád hračky nebo zvuk koleček autíčka budete slyšet mnohem více. 

Svět za mřížemi

Postýlka má nabídnout dítěti ložnou plochu alespoň 60 x 120 centimetrů, lepší však 70 x 140 centimetrů, pak mu postačí na několik let. Neměl by chybět větratelný rošt, který lze nastavit minimálně do dvou výškových pozic. Pro novorozence, který tráví svůj život pouze vleže, postačí hloubka kolem 40 centimetrů, pro lezouna, jež se už dokáže postavit obrazně i fakticky na zadní, už budeme potřebovat rošt snížit pod 60 centimetrů. „Ideální jsou tři polohy. Už proto, že dnešní maminky nemívají jen pětadvacet, ale také pětatřicet let. Přílišným ohýbáním si ničíte vlastní záda,“ radí Martina Jelínková z firmy JMP – Studio zdravého spaní a pokračuje: „Miminko je velmi citlivý tvoreček, proto potřebuje od malička kvalitní matraci, nejlépe středně tvrdou a s pracím potahem, který lze vyvářet. Postýlku zdědit můžete, matrace musí být nová!“ Každá postýlka by měla mít zdravotní atest vydaný akreditovanou zkušebnou. Důraz na kvalitu matrace a roštu souvisí se specifikem rozložení hmotnosti miminka. Rošt stačí laťkový, ale musí respektovat, že největší zatížení u dětí do dvou let představuje hlava a pánev.

Přes záplavu reklam na dětské plínky se občas karambolu v postýlce nevyhneme. „Místo potupného igelitu pod prostěradlo ale dejte přednost speciální paropropustné podložce, která nechá pokožku dýchat, nepropustí však vlhkost do matrace. Na igelitu pokožka pálí," radí Helena Prokopová, cechmistr Cechu čalouníků a dekoratérů. Matrace musí prostě dýchat, trh nabízí i dětské matrace s označením Air se speciálně vyvinutým jádrem s odvětrávacími kanálky, jež zabezpečují lepší regulaci teploty, propouštějí výdech a zabraňují zpětnému vdechování kysličníku uhličitého.

Postýlka nesmí mít také mechanismus na spouštění zábran takový, aby jej dítě zvládlo samo, ani nebezpečné výstupky nebo naopak otevřené otvory hlubší než jeden centimetr a širší než sedm milimetrů, aby v něm neuvázly prstíky. Všechny hrany postýlky mají být oblé. Podle směrnic Evropské unie proto nesmí být na horní ploše postýlky žádný výstupek, šrouby a kování musejí být zapuštěny do dřeva tak, aby nemohlo dojít ke zranění. Světlo by pak k dítěti mělo přicházet střídavě zleva, zprava nebo zepředu, nikdy ne zezadu, protože otáčí hlavu za světlem. Počítejte s tím, že chce mít přehled – proto děti milují postýlky s dobrým výhledem – třeba s přední stěnou z plexiskla. Pokud nelze polohu postýlky v pokoji měnit, obracejte dítě v postýlce vždy po několika dnech o 180 stupňů – stačí se nechat inspirovat naší politickou scénou! A protože většina maminek s postýlkou „putuje“ bytem, jako nejlepší varianta se doporučuje kombinace dvou pevných noh a dvou koleček, případně koleček s brzdou. Některé postýlky mohou dokonce posloužit v prvních měsících po odstranění koleček jako kolébky. Mají totiž vespod ohnuté spojnice.

Dražší typy postýlek nabízejí možnost nastavit pohyblivou bočnici pouze jednou rukou a zároveň tlakem kolena na spodní část bočnice. Tyto bočnice bývají umístěny v bezpečných kolejničkách s tlumiči a lze je úplně vyjmout, až dítě povyroste. Aby živé batole nehledalo cestu ven jako Hanibal přechod přes Alpy, dejte přednost postýlce, u níž můžete vyjmout jednotlivé příčky a vytvořit tak průlez ven.

Ještě jedna věc v souvislosti s postýlkou: psychologové důrazně upozorňují na to, že má sloužit pouze pro spaní, nikoliv jako ohrádka nebo prostor, kde batole stráví většinu dne, není to herna ani jídelna. Kdo dítě odmala neučí, že každá činnost má své dané místo, nesmí se divit, že v patnácti bude v posteli doslova bydlet: jíst, učit se, sledovat televizi – a teprve potom i spát.

Pro malé děti se doporučují nejrůznější textilní zábrany uvnitř postýlky, aby nedošlo k úrazu. Musí být pečlivě na několika místech přivázané ke šprušlím (ty by neměly být od sebe vzdálené více než 70 milimetrů, aby dítě mezi nimi neuvázlo hlavou, tato vzdálenost platí i pro zábradlí na schodech nebo pootevřená okna). Šňůrky by neměly mít více než 30 centimetrů, aby si je dítě neuvázalo kolem krku.

Můj a váš svět

Asi od roka a půl už může mít capart vlastní stolek a židličku na kreslení. Pro stolování se doporučují dětské židle s polohováním sedáku i opěrky pod nohy. Ze Skandinávie pocházejí dvě nejznámější dětské židle od norského designéra Petera Opsvika – Tripp Trapp a její mladší verze, židle Sitti. Obě dvě rostou s dětmi až do 15 let věku! Jejich velmi důležitou součást představuje podnožka pod nohy. Zkuste si sednout na vysokou židli a nedosáhnout na podlahu! Pak pochopíte, proč je stavitelná nožní podnožka tak důležitá.

Tím, že se dítě dostane na „úroveň“ rodičů u stolu, získá na sebedůvěře a může rychle odkoukat pravidla správného stolování. K tomu mu pomohou i vlastní příbory a nádobí – mají speciální vychytávky, které usnadňují dětem jejich držení. Sady s těmito příbory patří k oblíbeným dárkům od prarodičů. Najdete mezi nimi i provedení s hrabičkami – ty slouží pro rodiče, aby mohli na talíři připomínajícím území po bombardování nahrnout jedlíkovi pokrm jako lžíce buldozeru.

Miminka se také musí mýt – k tomu nepotřebujete vaničku, zkuste klidně koupací kyblík Tummy tub. Miminko se v něm pohupuje obdobně jako v bříšku u maminky, proto jej velmi dobře snášejí i zavilí odpůrci hygieny, kteří ve vaničce křičí jako angličtí rowdies. Kbelík navíc zabere jen minimum místa a není problém vzít jej sebou na dovolenou nebo návštěvu u babičky.

Alena Řezníčková

Více se dočtete v časopise Living 1/2008.