Trůn pro umyvadlo

Dlouhá léta se umyvadlo v tuzemských koupelnách muselo spokojit jen s plastovým sifonem, který v nejlepším případě kryl porcelánový sloup či polosloup. Pak se pod umyvadly objevily jako luxus bílé skříňky se zlatými úchytkami, které však za pár měsíců pokryly rezavé skvrny a dvířka se začala pomalu, ale jistě deformovat. Nesvědčilo jim vlhko v koupelně. Patří tedy vůbec nábytek pod umyvadlo?

Pokud po něm opravdu toužíte, pak klidně, ale je třeba pamatovat na to, že umyvadlové skříňky stojí v první linii při kontaktu s vodou. „Skříňky pod umyvadlo se prodávají z koupelnového nábytku vůbec nejčastěji, teprve na druhém místě je skříňka se zrcadlem. Nekvalitní kusy však ve vlhku dlouho nevydrží,“ varuje architekt Marek Štěpán, který navrhuje koupelnový nábytek již řadu let. Podle jeho názoru by měla být skříňka pod umyvadlo uzavřená. Za prvé kvůli estetickému dojmu – není vidět žádný nepořádek – a pak také proto, aby voda nestříkala na uložené věci. Za nejlepší však pokládá jinou variantu: „Ideální je kombinace desky a umyvadla. Jde o elegantní a jednoduché řešení,“ říká designér Štěpán.

Samozřejmě o konečném výběru rozhoduje velikost koupelny, možnosti ukládání a celková koncepce koupelny.

Proti vodě

Kvalitní koupelnový nábytek dodržuje několik nepsaných pravidel. Především preferuje závěsné provedení, které opticky zvětšuje prostor a dovoluje snadnější úklid, protože nedochází ke kontaktu soklu ani nožek s vlhkým mopem či hadrem. Jestliže má skříňka nožky, je vhodné upřednostnit kovové s výškou alespoň 10, ale lépe 15 až 20 centimetrů, aby se pod nábytkem snáze vytíralo. Sokly se do domácností, kde se uplatňuje zásada vojenských rajónů, že co je mokré, to je čisté, rozhodně nehodí! Voda pod ně zatéká a nenápadně, leč vytrvale narušuje použitý materiál, kterým navíc bývá nejčastěji levné lamino, jemuž vlhko zrovna nesvědčí.

Druhou výrazně ohroženou linii představuje u skříňky pod umyvadlo horní deska – tedy pokud existuje. Mnohé firmy totiž nabízejí pro určité typy umyvadel provedení, u nějž keramika, které voda samozřejmě nevadí, tvoří zároveň horní desku. Problém však nastává u zápustných umyvadel či u typů určených pro umístění na desku. Zatímco sklo nebo mramor si s vodou cákající kolem umyvadla poradí, laminovaná dřevotříska nebo dýha tak odolné nebudou. „U lamina se používá styk ploch na hraně, takže jde vlastně o otevřený materiál, do kterého může poměrně snadno pronikat vlhko. To platí o dvířkách i deskách, sokly nevyjímaje,“ vysvětluje architekt Štěpán.

Lépe jsou na tom MDF desky a lakovaná dvířka, která známe hlavně z vybavení kuchyní. Ne náhodou proto před lety, kdy se koupelnový nábytek objevoval na trhu dost sporadicky, používali někteří architekti při navrhování koupelen kuchyňské skříňky, zejména ty horní, jež svou hloubkou pouhých 30 centimetrů bylo možné použít i v malém prostoru. Předběhli tak dnešní dobu, kdy se prolíná nábytek z ložnice i jiných místností celým bytem, a to včetně koupelny. Při pohledu na současné vybavení ani nepoznáme, zda je určeno do kuchyně, ložnice či koupelny – používají se shodné materiály i dezény, preferuje se závěsné provedení a zásuvky opatřené plnovýsuvy i tichými dorazy.

Vedle lamina a MDF desek se na výrobu koupelnových skříněk používají také dýhy a masivní dřevo. Tento přírodní materiál se s vlhkostí v koupelně vypořádává poměrně dobře, ale je to podobné jako se zahradním nábytkem – nejodolnější budou tropické dřeviny, za něž však zaplatíme logicky více než za domácí olši nebo smrk. Nábytek z masivu se většinou upravuje vodou ředitelnými laky, nechybějí však ani lazury nebo pouhé voskování.

Dobře vypadá lak s vysokým leskem na hladkých dvířkách. Postačí tři vrstvy, ale měly by být nejen na vnější, ale také na vnitřní straně dvířek. Tak máme záruku, že vlhko dovnitř nepronikne. Při výběru nábytku se mu proto podívejme na zoubek i zevnitř a navíc i zezadu.

Bílé skříňky z koupelen pomalu mizí, byť v prodeji v hobbymarketech ještě stále vedou. Specializovaní prodejci a jejich zákazníci však už dávají přednost přírodním i umělým dýhám a fóliím s dřevinovým dezénem. Nemůže zde proto chybět wengé – dřevo objevené v Kongu až v roce 1883, nesprávně někdy označované jako africký palisandr – ale ani zebrano, makasar, americký dub, ořech, bříza a další. Každý si vybere. „Konzervativnější zákazníci mívají rádi dekorativní dřeviny, mladí či odvážnější volí často i výrazné barvy,“ tvrdí architekt Štěpán.

Hliníkové rámečky a sklo se uplatňují v zařízení celého bytu, proč tedy ne i v koupelně? Totéž platí o plastu či kovu, který ovšem musí mít speciální úpravu, zpravidla se používají komaxitové barvy. V rustikálních koupelnách najde své uplatnění také ratan.

V jednoduchosti je krása

Umyvadlo vypadá nejlépe na desce, navíc toto řešení nabízí dostatečný odkladní prostor. „Velmi dobře vypadá takzvaná opalovaná žula, která nemá lesklý a hladký povrch. Díky matnému povrchu a jemnému zdrsnění na ní není vidět každá kapka, je dokonale odolná vůči vodě, není nasákavá a v koupelně vám vydrží desítky let,“ tvrdí Marek Štěpán. 

Vedle přírodního kamene lze použít také konglomerovaný kámen, například Technistone, který tvoří asi 90 procent přírodních surovin – drcený tříděný granit, křemičitý písek nebo zrcadlové střepy a barevné pigmenty, to vše spojuje polyesterová pryskyřice. Má nízkou nasákavost, ale také značnou chemickou odolnost, takže mu nevadí ani vylitý šampon či jiná kosmetika. Protože se vyrábí i v deskách s tloušťkou pouze jeden centimetr, můžete jej použít i jako obklad. Stejně jako v kuchyních lze vytvořit dojem silné desky pomocí nákližku, který hojně využívají i MDF desky. Robustně působící deska totiž působí luxusním dojmem. U desek s tloušťkou kolem sedmi a více centimetrů lze nechat dovnitř zapustit i zásuvku na kosmetiku a podobně.

K velmi běžným záležitostem patří použití sádrokartonu či pórobetonových tvárnic, které se obloží dlaždicemi nebo mozaikou. Někdy postačí MDF deska, na níž se obkladačky nalepí.

V koupelně je možné samozřejmě využít na desku i umělý kámen. V porovnání s kuchyní lze navíc i ušetřit. „V koupelně lze využít i tenčí vrstvy tohoto materiálu a jimi potáhnout základovou desku, což třeba v kuchyni rozhodně nedoporučuji. Při nárazech, třeba při klepání řízků, by totiž tenká vrstva umělého kamene mohla prasknout. V koupelně ovšem s podobným zacházením nepočítáme. K desce z umělého kamene můžete bezespárově napojit zapuštěné umyvadlo ze stejného, nebo naopak barevně odlišného materiálu, nebo jej umístit nahoru,“ vysvětluje architekt Tomáš Valent z firmy Polytrade. Umělý kámen lze použít v tenkých deskách na obklady, navíc dovoluje bezespárové provedení.

Pokud jde o tvary, pak se vyplatí volit co nejjednodušší, dobře v interiéru působí pravé úhly, pozor však také na bezpečí, zejména jsou-li v rodině děti. Menší zaoblení pak bude určitě na místě. Také v koupelně začínají převládat zásuvkové skříňky místo provedení s klasickými dvířky. Jako v kuchyni totiž nabídnou snadnější přehled, rychlejší úklid a žádné ohýbání.

Alena Řezníčková

Více se dočtete v časopise Living Koupelna 1/2008.