Architektura – zrcadlo společnosti

Tak jako je každý z nás v průběhu svého vývoje ovlivňován svým okolím, mění se v průběhu staletí také architektura rodinného domu. Jakými postoji a situacemi je formována ta současná?

Než začneme polemizovat o tom, kdo nebo co architekturu ovlivňuje, měli bychom si odpovědět na základní otázku: Co pod pojmem architektura vlastně chápat? Posluchači prvního ročníku fakulty architektury se na jedné z prvním přednášek dozvědí, že architekturou lze nazývat stavební dílo ctící tři základní požadavky, vyslovené slavným Vitruviem, a sice firmitas – utilitas – venustas. Čili volně přeloženo, je to takové dílo, která splňuje požadavky na statickou pevnost, účelnost a estetickou libost. Stavba, jež tyto body nenaplňuje, nechť je nazývána stavitelstvím. Ovšem obecně jsme si zvykli používat spojení “špatná architektura“, stejně tak pojem “dobré stavitelství“ není chybným označením. Považujme tedy na následujících řádcích za architekturu veškerá stavební díla bez ohledu na jejich kvality (v souvislosti s tímto tématem především estetické a provozní).

Špatné vzory

Trochu s nadsázkou, ale velmi výstižně definuje architekturu stejnojmenná kniha Bohuslava Syrového Architektura – svědectví dob. Podle autora jsou architektonická díla přímo důkazem období, respektive stavu společnosti, ve které vznikala. Monumentální katedrály zrcadlí tehdejší církevní moc, přízemní horizontálně řešené renesanční stavby příklon k člověku, baroko hojnost, ale i lidskou zpupnost, funkcionalismus pak touhu po racionalizaci a logice. Tuzemská architektura let devadesátých pak reflektuje vliv totalitního režimu, který stavební projev smrskl na panelový dům, šťastnější jedinci se mohli těšit z unifikované řadovky a výhru v loterii představoval montovaný Okal s hromadou technologických prohřešku a nedodělků. Po revoluci v roce 1989, a s ní plynoucím ekonomickým rozmachem, začali stavebníci na našich polích, lukách a hájích (bohužel spíše jen na těch polích) stavět něco zcela jiného. To “něco“ především demonstrovalo rychle nabyté peníze a potřebu exhibovat před celým světem. Jako vzor zde posloužily historické styly a zahraniční soudobá architektura, bohužel z každého trochu.

Absentující pokora a chabé architektonické vzdělání (nebo invenční zatemnění?) jejich investorů, respektive projektantů tak položily základní kámen snad milionkrát omílanému “podnikatelskému baroku“ (hluboká omluva nádhernému baroku, vtaženému do tohoto sousloví). Zarážející je, že touha ohromovat okolí neochladla u značné skupiny stavebníků ani po téměř dvou desetiletích. Monstrózní vily s krkolomně tvarovanými střechami, nevyužívanými balkonky až obludnými vikýři, zato bez bidetu, pořádného zádveří nebo šatny tak stále rostou jak houby po dešti, což je samo o sobě smutné. Přímo tragické ovšem je, že tyto kompiláty nepovedeně mixující všechny možné i nemožné styly, slouží jako vzor většině středostavovských stavebníků, kteří se snaží podobný „luxus“ zhmotnit na své titěrné parcele i za cenu nevyvážených proporcí a z nich plynoucích konstrukční lapsusů (“vytočit“ tašky mansardové střechy na sedmimetrovém rozponu je oříškem, neřku-li ořechem, který nezřídka způsobí fatální technologické chyby při realizaci). Obecné povědomí široké laické veřejnosti o architektuře pak většinou bohužel nedostačuje na dešifrování absurdity svých stavebních vzorů.

Osoba (ne)vítaná

S tím úzce souvisí i poněkud pokřivené vnímání osoby architekta. Nepřehlédnutelná část veřejnosti jej totiž považuje za snílka odtrženého od reality, který navrhne neobyvatelné umělecké dílo ruinující rodinný rozpočet a ještě si za to nechá vyplatit horentní honorář – prostě persona non grata. V důsledku takového obecně zažitého názoru pak většina stavebníků volí typový projekt nebo projekt od stavebního inženýra. Ty jsou ovšem zaměřeny především na vyřešení technické stránky věci. A jsou na první pohled výrazně levnější než projekt od erudovaného architekta. Ovšem skutečně jen na první – takový projekt totiž nezohledňuje individuální potřeby rodiny, její zájmy, styl života. Jak by také mohl – jedná se přece o zboží pro masy. Kvalitní architekt ale řeší celou stavbu nejen z konstrukčního hlediska, ale zohledňuje i psychologický a filozofický aspekt, snaží se své klienty poznat, „ušít“ jim dům na míru. Při vzniku projektu se musí obě strany (rozuměj projektant na jedné a klient na straně druhé) poslouchat a respektovat, tvořit tým. Pak by se neměly stávat situace zcela běžné u smutně velkého procenta projektů – že se do obývacího pokoje nevejde ani skromná typizovaná sedací souprava, protože s rozmístěním oken a dveří si nikdo hlavu nelámal, že šatní skříň do ložnice prostě neumístíme, protože sklon střechy to neumožňuje, a že lyže budou stát pod schody, protože na komoru už jaksi nezbylo místo. A to nemluvíme například o osazení stavby do terénu. Kolik krásných svažitých parcel bylo „obtěžkáno“ návozem hlíny do vodorovné roviny? Ono totiž osadit dům do terénu zas tak jednoduché není, tak proč si to trochu neulehčit? Že matička příroda skřípe zuby a genius loci čili duch místa lapá po dechu, většinou nikoho nezajímá.

Tvrdé úřední mantinely

Tím se dostáváme k instituci, o které byly jen v tomto časopise popsány stohy papíru a kterou by to zajímalo mělo – a sice ke stavebnímu úřadu. Ten má z administrativního hlediska moc největší, což samo o sobě chybou není. Architektonická anarchie by naší krajině určitě neprospěla, určitý regulativ je nutností, záleží ovšem na jeho provedení. Přibližme si jen v rychlosti současnou situaci – nový stavební zákon měl schvalovací proces výstavby výrazně urychlit, bohužel spíše eliminoval manipulační prostor pro vznik kvalitní architektury na minimum. Úřednický předpis totiž chápe architektonicky hodnotnou stavbu jako objekt zapadající do nepříjemně těsných kolonek s názvem Sklon střechy, Procento zasklení… Že pak úředníci schválí jen takový projekt, který tato kriteria splňuje, se ani nelze divit – proč by oni měli pokládat vlastní krk na oltář hodnotné architektury. Smutné ale je, že se v praxi málokdy (nebo nikdy) posouzením návrhu zabývá odborník, který by projekt zkoumal v širším kontextu. Když se hodně odvážný klient rozhodne jít hlavou proti zdi (respektive projektem proti stavebnímu úřadu), čeká ho v lepším případě dohadovací martirium na roky, v horším pak definitivně odmítavé stanovisko nejvyšší odvolací instance plus rány na duši jako bonus. Tanec mezi paragrafy paradoxně zvládají lépe stavby bez valných architektonických hodnot. Ovšem co s tím, když regulativ je jasně daný a pud sebezáchovy běžného úředníka je vlastně pochopitelný? Co takhle regulativy trochu uvolnit? Ano, úředníci bez architektonického vzdělání by se pak asi při rozhodování zapotili. S tím se vkrádá na mysl otázka druhá: Neměla by tedy na jejich místě sedět kompetentní osoba, která dokáže posoudit (za patřičné ohodnocení samozřejmě) architektonické kvality staveb?

Nekončeme ovšem tento článek tak pesimisticky, je pravda, že povedených realizací přibývá. Stále je jich ale dost málo, navíc se jedná spíše o luxusní realizace, střední vrstva zůstává dál věrna starým modelům. Třeba ale časem přehodnotí své vzory a postoje a architektura rodinného domu se vymaní z okovů byrokracie a pozérství a nám všem se bude žít lépe.

Více se dočtete v časopise Dům a zahrada č. 10/08.