Moderní jsou suché směsi

Zděné omítané stavby jsou v tuzemsku stále nejoblíbenějším technologickým řešením. Bylo tomu tak před desítkami let, je tomu tak i dnes. Přesto ale hromady písku a cementu ze stavenišť nenápadně zmizely a jejich místo zabraly šedé pytle se suchými maltovými směsmi.

Omítky a malty vyráběné přímo na stanovišti z cementu, písku a vody možná dostávají poslední šanci ještě při realizaci menších staveb svépomocí. Produktivita práce je totiž při tomto postupu velmi malá, navíc zaručit kvalitu výsledného produktu nelze nikdy na sto procent. V případě suché maltové nebo omítkové směsi stačí pouze k připravenému prášku přidat vodu a zamíchat v míchačce nebo míchačem. Kdo má při stavbě hodně naspěch nebo prostě jen podmínky na staveništi neumožňují umíchání směsi na místě, může si nechat dovést již smíchanou směs, která se pak na stavbě rovnou aplikuje. Některé typy malt, respektive omítek se pak dodávají výhradně v tekuté podobě.

Teplo až na prvním místě

Základními surovinami pro výrobu malt jsou drobné kamenivo, anorganické pojivo a další přísady pro specifické vlastnosti malty. U zdících malt se v současnosti sledují, jak jinak, především tepelně technické parametry, neboť právě maltová spára v obvodovém zdivu může představovat nežádoucí tepelný most. K jeho potlačení se využívají především lehčená plniva (expandovaný perlit, keramzit, pěnový polystyren…). Malty s vylepšenými tepelně technickými parametry dělíme na malty tepelně izolační (součinitel tepelné vodivosti maximálně 0,4 W/mK), vysoce tepelně izolační (součinitel tepelné vodivosti maximálně 0,25 W/mK) a malty mimořádně tepelně izolační (součinitel tepelné vodivosti maximálně 0,14 W/mK). Zdicí malty (bez ohledu na tepelně technické parametry) pro zdění z kusových staviv jsou řešeny jako tenkovrstvé s konzistencí připomínající lepidlo šedé barvy. Zpracovatelnost se pohybuje okolo dvou až čtyř hodin, malty nanáší se na pevný, prachu a uvolněných částic zbavený podklad, většinou jen do ložné spáry (styčné spáry se nemaltují – kusové zdící prvky se spojují na pero a drážku). Teplota by při zdění neměla klesat pod 5 °C. Pevnost zdicích malt v tlaku se pohybuje od 1 do 20 N/mm², běžně pak kolem 5 N/mm².

Tenký šat pro zdiva

Podobná situace jako u zdících malt panuje i u omítek - příprava přímo na staveništi je pasé. Stejně jako u zdících malt se používají především suché omítkové směsi, které se na stavbě pouze smíchají s vodou. Vlastnosti omítek ovlivňují především vlastnosti malty, sloužící jako pojivo. Rozlišujeme malty obyčejné, lehké, zabarvené, tepelně izolační a sanační. Omítky se pak dělí na jedno, dvou a třívrstvé, přičemž tradiční omítky spadají do třetí skupiny. U nich se jako první nanáší adhezní (podkladní) vrstva zdrsňující podklad a zlepšující přilnavost, na ni pak jádrová omítka vyrovnávající nerovnosti zdiva a nakonec finální pohledová vrstvu – štuk. Jádrová omítka je levnější než štuk, proto se pomocí ní vyrovnávají nerovnosti ve zdivu. Moderní zdící systémy ovšem díky přesným tvarům zdících prvků a eliminovaným nerovnostem umožňují použití tenkovrstvých omítek, které snižují spotřebu, ale především výrazně zvyšují produktivitu práce a eliminují tak náklady na drahou práci. Další zefektivnění představuje strojní aplikace omítky. Pro ruční i strojní nanášení platí, že podklad musí být očištěný a bez prachu.

Pojivo rozhoduje

Nejběžnějším typem omítek jsou minerální vápenocementové z vápenného hydrátu, cementu, omítkového písku a přísad. Aplikovat je lze na pórobeton nebo keramické tvárnice jako hydrofobizovanou vrstvu na tepelně izolační omítku nebo v interiéru přímo na zdivo. Po zavadnutí se omítka vyhlazuje houbovým nebo polystyrénovým hladítkem. Asi po týdnu je pak možné provést finální barevnou úpravu omítky nástřikem barvy nebo nanesením tenké vrstvy probarvené omítky. Minimální tloušťka vápocementové omítky je 5-10 mm, přičemž nanášení probíhá po vrstvách silných maximálně 10mm.

Pro použití v interiéru jsou určeny sádrové omítky, charakterizované vysoce reprezentativním vzhledem. Nutná je ale aplikace v místnostech s minimální vlhkostí.

Kromě minerálních a sádrových omítek existují i omítky akrylátové, jejichž pojivo funguje na bázi vodou ředitelné akrylátové nebo styrenakrylátové disperze. Výhodou je odolnost proti oděru a povětrnosti, barevná stálost a paropropustnost. Uplatnění nachází především na fasádách a dekoračních prvcích exteriéru. Podklad, na který jsou nanášeny ale musí být dokonale očištěn a zbaven předchozích nátěrů.

Další skupinu tvoří silikonové omítky, dodávané v tekuté formě, které pronikají do podkladu a vykazují hydrofobní vlastnosti. Po vyschnutí jsou omyvatelné vodou, takže se používají hlavně jako finální vrstva u zateplovacích systémů.

Boj s vlhkem

Při výčtu omítek nesmíme zapomenou ani na skupinu omítek sanačních. Ne všechny domy totiž září novotou a chlubí se nejmodernějšími stavebními technologiemi. Naopak, na některých domech se podepsal zub času značně a to mimo jiné z důvodu zastaralé nebo zcela chybějící  hydroizolace. Spolu se vzlínající vlhkostí totiž do zdiva vnikají soli, které krystalizují a rozrušují omítku. Sanační omítky ale obsahují póry, takže nedochází k tak velké povrchové degradaci jako u klasických vápenných nebo vápenocementových omítek. Pojivo omítek je vždy hydraulické (cement, hydraulické vápno), v některých případech je přidáváno pórovité plnivo přírodního původu. Sanační omítkové systémy se dělí na jedno nebo dvouvrstvé, přičemž první z nich se nanášejí na homogenní, méně zasažené zdivo, dvouvrstvé systémy jsou pak určeny pro značně zasažené zdivo. Je třeba ale říci, že sanační omítka není úplným řešeným vlhkého zdiva, navíc je její životnost omezena (většinou deset až patnáct let).

Více se dočtete v časopise Dům a zahrada č. 11/2008.