Trochu o umění (a hodně o řemesle)

Na otázku, zda je lepší projekt typový, nebo individuálně vytvořený, neexistuje jednoznačná odpověď. Odpovědět lze jen se znalostí dalších skutečností a souvislostí. Nezbytné pochopitelně je, aby dům byl funkční a byl příkladem dobré architektury.

Poslání naznačené v úvodu tohoto článku však lze naplnit pomocí projektu individuálního i typového. Zrovna tak snadno může naopak nastat jev, kdy individuální projekt nesplní očekávání a ve zcela jednoznačně daných podmínkách nakonec neobstojí ani proti případnému nesrovnatelně lacinějšímu projektu typovému. 

Za socialismu bylo v podstatě lhostejné, jak bude vyhlížet novostavba rodinného domu. Jen nesměla vyznít příliš individualisticky, což v duchu obecně prosazovaného průměru znamenalo, že domek bude skromný a ošklivý. Bohužel se takto po celá desetiletí formoval obecný vkus několika generací. Takže se nedivme, že laciná líbivost později v něčí mysli i nadále přebíjí dobrou architekturu.

Ovšem obecný vkus se s vkusem tvůrců a zastánců nejhodnotnější architektury nemůže nikdy úplně srovnat. Ale pro to, aby se alespoň tyto dvě veličiny poněkud přiblížily, musejí něco dělat zejména odborníci stojící na straně domnělého, nebo snad i skutečného, pokroku. Od teorií nevybavených zastánců údajné pokleslosti takový krok nečekejme. Zatím se však kromě ironie tito úctyhodní lidé – jimiž nepochybně ti, co dokáží dneska za poctivé peníze postavit jakýkoli rodinný dům, jsou – ničeho jiného nedočkali.

Někdy až vyhroceně opovržlivý vztah architektů působících v oboru individuálního projektování k typovým řešením rodinných domů působí vysloveně kontraproduktivně a v důsledcích jen pomáhá k jejich dalšímu rozšíření. Zastánci individuálního projektování totiž všechny typové projekty břitce odsuzují a za žádnou cenu nechtějí přiznat, že mezi nimi dnes už je vedle podbízivých zmetků také spousta domů velmi kvalitní architektury. To, že v prodejnosti stále ještě vedou zmetky, je věc jiná. A není to vůbec vina prodejců typových projektů. Ti jen nabízejí co nejširší škálu možností, volba je na stavebníkovi. A tomu chybí inteligentní osvěta.

Naprosto kontraproduktivní efekt totiž například nastává, když uznávaný historik architektury ve vlastním pravidelném sloupku masově čteného deníku říká čtenáři, často velmi uznávanému odborníkovi v docela jiném oboru, jen trochu jinými slovy, že podle toho, v čem a kde bydlí, bude nejspíš úplný idiot. Stavebníka nelze vychovávat tím, že budu urážet jeho samého i jeho vkus…

Stejné zboží za velké peníze

V případě individuálně projektovaných domů se obvykle vyskytuje množství komplikací v praktickém řešení detailů, které je na rozdíl od typového domu zvládáno premiérově a tedy s rizikem omylu. Projektant domu by měl také znát pro každý kus práce firmu nebo člověka, kteří ji bezvadně zvládnou, a měl by umět volit optimální materiály, komponenty a zařizovací předměty. Vše v zájmu toho, kdo platí nejen všechny tyto věci, ale i jeho samotného. Zdánlivá samozřejmost, ovšem v praxi tomu tak velmi často není, což dokazují propracované motivační programy každého silnějšího výrobce určené architektům a projektantům vůbec. Nezřídka se na stavbě pracuje nikoli s tím, co by chtěl investor a budoucí obyvatel domu, ale spíše s tím, o čem ho dokázal přesvědčit provizně zainteresovaný architekt.    

Architekt také v rámci argumentace, proč by měl stavebník využít jeho služeb, obvykle uvádí, že zhotoví originál a s ním paralelně nabídne způsob, jak ušetřit při vlastní realizaci. Věřme, že vzácně to může být dokonce i pravda. Většinou ovšem klient dostane za velké peníze stejné zboží, byť opatřené značkou, jaké lze koupit jen kousek vedle pouze za zlomek vynaložené ceny. Je to jako s kterýmkoli jiným značkovým obchodem… Na rozdíl od člověka, který volí mezi tričkem za tři tisíce a stejným tričkem za tři sta, má ale stavebník rodinného domu hledající vhodný projekt buď za stovky, nebo za desítky tisíc korun, stále ještě jeden stupeň jakési mezivolby.

Cestou studie

Může si u architekta objednat pouhou studii. Jen ta ho v individuálním pojetí sice přijde na obnos rovnající se ceně dvou až tří kompletních typových projektů, ale až zjistí, že nic výjimečného neobdržel a že podobných řešení jsou plné katalogy, pořád ještě při koupi nějakého takového projektu významně uspořit dokáže.       

Typové projekty rodinných domů patří v rámci České republiky k velmi žádanému zboží. Část architektonické obce asi bude popuzovat už pouhé užití pojmu zboží v souvislosti s projektem rodinného domu, ale praxe ukazuje, že přílišný sentiment na místě není. Každý stavebník rodinného domu pochopitelně touží prožívat intenzivně chvíle jeho zrodu, ale zároveň je okolnostmi nucen chovat se nanejvýš prakticky. Bývá limitován prostředky, které může na stavbu a související operace věnovat, a protože velmi často jde o jedince silně tvořivého (ti méně tvořiví většinou otázku bydlení neřeší stavbou rodinného domu), má dotyčný také málo času. Navíc každému, kdo dokáže poctivě vydělat na rodinný dům, náleží nejvyšší právo na hodně silné ego. A sebevědomí jedinci v řadě i poměrně složitých životních otázek konzultanty nepotřebují a rozhodují se zcela samostatně i za cenu z toho plynoucích rizik.

Přehledně řešený katalog s desítkami a často i stovkami možností řešení rodinného domu je v současném světě mnohem jistější cestou k úspěchu než pachtění se za v podstatě stejným výsledkem za pomoci projektanta předstírajícího, že momentálně nemá v hlavě nic jiného než ten klientův domek. Často to ale bývá přesně opačně. Šéf ateliéru má v hlavě věci úplně jiné a na projektu “dělá“ student-brigádník, jen v lepších případech za občasných konzultací s nadřízeným.

Typové projekty rodinných domů jsou u nás stále populárnější. Jejich dodavatelé hlásí každoročně vyšší a vyšší počet prodaných souborů a nepochybně se zvyšuje kvalita staveb, které jsou v jejich rámci zpracovány. Co je hlavní příčinou tohoto zájmu? Typové projekty jsou snadno dostupné a především jejich cena představuje jen zlomek obnosu, který by stavebník musel vydat za projekt domu individuálně zpracovaný. Je pochopitelné, že pro svoje často stovky nabízených projektů, z nichž ty nejúspěšnější se ročně prodávají v mnoha desítkách exemplářů, má prodejce perfektně zpracovanou nabídkovou dokumentaci. Díky vizualizacím je možné dům detailně prohlédnout dávno předtím, než bude postaven. Multimediální formy prezentace – trojrozměrné zobrazení a animace – umožňují prozkoumat dům z každého úhlu a strany, doslova ho obejít, vyzkoušet různé barevné kombinace fasády, střechy a konstrukčních prvků, často se projít také interiérem domu a posoudit funkčnost jeho dispozičního řešení. To pochopitelně tvůrce individuálně řešeného projektu nenabídne. A pokud ano, jen zase pronikavě zvýší propast mezi cenou obou způsobů přístupu k problému…

Užaslí dobráci a opísklí borci

Postavení architektů ve společnosti není dnes příliš radostné. Je jich moc! Zejména těch, kteří by se rádi živili individuálním projektováním rodinných domů. Erudovaní odborníci stojí ve frontě na zákazníka až takřka nedůstojně a spřádají své sny o klientovi, v němž by se snoubila kombinace dostatku peněz nejen s vytříbeným vkusem, ale také s bezmeznou ochotou užasle naslouchat radám odborníka. Ale takových dobráků je povážlivě málo! Spíše se vyskytují opísklí a hluboce zadlužení  borci, kteří se “svým“ architektem zacházejí jako se svoji uklízečkou. V obavě ze ztráty zákazníka však přesto architekt dává bedlivý pozor, aby svého chlebodárce pokud možno nezranil a tvoří zcela pod jeho diktátem.

Jiní architekti zase tak dlouho čekali na klienta, že když přišel, zahrnuli jeho budoucí dům takovou mírou vlastních dosud nerealizovaných myšlenek, že se dotyčný polekal a také si nakonec koupil raději projekt typový.

A ještě jeden typický jev. Architekt je sice povinen zákazníkovi naslouchat, ale pokud v rámci hned prvního setkání pojme spolupráci tak, že vůbec nic není problém, zpozorněme. Pokud se vším souhlasí a každý klientův názor přijme bez diskuze, je mu nejspíš také úplně ukradeno, jakého výsledku se společně dopracují. Možná, že nakonec v rámci hladkého průběhu celé akce opráší něco, co už jednou dělal, nebo se dokonce nechá inspirovat tolik odsuzovaným projektem typovým.

Ne, nepohoršujme se. Jen v málokterém jiném oboru lidské činnosti platí tak zjevně, že všechno už tady bylo, jako právě v oboru rodinný dům a jeho projektování. Jak vlastně v případě rodinného domu určit hranici mezi zcela původní prací a plagiátem? Až někdo přijde s jednoznačnou definicí této situace, tak možná pojmy jako “individuální“ či “originální“ z diskuzí na téma projektování rodinných domů úplně zmizí!

Plus minus 95 procent   

Volný trh si však zvolna reguluje i tyto excesy. Mohutná vlna současného zájmu o typový projekt je toho nejzřetelnějším projevem. Potřeby, představy a objektivní podmínky 95 procent stavebníků jsou zhruba stejné, tak proč by měli k projektu svého domu přistupovat individuálně? Tedy především úplně zbytečně vynakládat finance. Drobná specifika každého z nich jsou hravě řešitelná v rámci nabídky dnes už mnoha stovek typových rodinných domů rozpracovaných v tisících variant. Nemylme se a nezaměňujme typový projekt rodinného domu s druhořadou kvalitou nebo dokonce s pokleslým vkusem či nedostatkem invence. Úplně naopak. Volba typového projektu je znakem praktičnosti a sázkou na jistotu!

Individuální projektování však nezatracujme. Zbylých plus minus pět procent stavěných rodinných domů opravdu ponechejme tomuto tvůrčímu procesu. Pro individuální projekt existuje plné opodstatnění všude tam, kde vládnou zcela specifické podmínky. Ty může například limitovat tvar a profil parcely nebo okolní zástavba. A zejména pak vysloveně speciální požadavky investora.

Jako první ze všech podmínek však pro takový dům velmi kriticky posuzujme pozemek, na němž by měl stát – ve smyslu jeho ducha i rozlohy. Žádat individuální projekt pro tuctovou parcelu na ještě loňském poli mezi dvěma výpadovkami z města ven je nejen plýtvání penězi, ale i projevem neúcty k práci onoho projektanta, byť jsme ochotni za ni draze zaplatit… Běžným parcelám náleží běžné domy za běžné peníze. To není projev rezignace, jen objektivní hodnocení situace. I ono někdejší pole se záplavou typových domků získá za nějaký čas kouzlo příjemné příměstské čtvrti, ale skutečnost, že si sem na svůj kousíček půdy někdo nechal za těžké peníze vyprojektovat něco úplně individuálního a domněle neopakovatelného, tento velmi dlouhodobý proces rozhodně nijak neurychlí.

Pozemkům, nad nimiž se krátí dech a které svým charakterem k individuálnímu uchopení projektu doslova vybízejí, se pak tento luxus opravdu pokusme dopřát. Občas se skutečně projektantovi povede, že výsledek případné uplatnění typového řešení v rámci daného místa dokonce předčí! Pak onen dům do omrzení prohánějme časopisy o bydlení a stavění, formujme jeho pomocí vkus národa a kromě dodavatele stavby velebme rovněž autory projektu. Dělejme z nich bez jakýchkoli rozpaků architekty-umělce, dopřejme jim, aby se tak také tvářili a promlouvali v onom duchu, a zahrňme je v neposlední řadě rovněž patřičnými honoráři!

Honoráři mimochodem nárokovanými Komorou architektů i v případě děl úplně průměrných s typovými řešeními často sotva srovnatelných, jejichž autory jsou v lepším případě dobří architekti-řemeslníci.