Bydlení – historie bydlení, francouzské baroko Ludvíka XIV.

Jiřina Kavková, 16.9.2011

Francouzské království díky uzavřenému vestfálskému a pyrenejskému míru dosáhlo silného mocenského postavení v Evropě. Absolutní panovnickou moc a rozhodování o všem ve Francii prosadil a podřídil své vůli král Ludvík XIV. Francouzské baroko Ludvíka XIV. se vyznačovalo přepychem, okázalostí a panovníkovou mocí.

Král slunce - okázalý absolutistický monarcha
Král Ludvík XIV. zůstal na trůnu celých sedmdesátdva let a záhy nabyl přesvědčení, že zastupuje boha na zemi. Architektura, umění a to i nábytkové, byly poplatné a zcela ve službách absolutistického panovníka. Francouzské baroko, to je v nadsázce odraz Krále slunce.

Okázalost, honosnost a přepych měly vyjadřovat panovníkovu moc. Malý zámek nedaleko Paříže, vybudovaný pro Ludvíka XIII., nechal Král slunce rozšířit o nekonečné budovy, do kterých se v roce 1681 z Paříže přestěhoval celý panovníkův dvůr. Pro členy této bezpočetné a uzavřené společnosti platil řád dvorského ceremoniálu. Ve versailleském zámku, který byl magnetem pro francouzskou šlechtu, vytvořil Ludvík XIV. jakési noblesní a přitom nucené vězení francouzských šlechticů.

Kdo chtěl být v centru dění, musel ze svého panství přesídlit a žít u panovníkova dvora. Dvořané se chovali a oblékali zcela jinak než ostatní obyvatelé země. Zámecké prostory zářily honosným vybavením a k versailleskému zámku vzhlížela celá Evropa.

Jean-Baptiste Colbert – průkopník manufaktur
Generální stavy, které měly s panovníkem vládnout, se nescházely a z ministrů se stali pouze královi příručí. Přesto jeden z nich, průbojný a podnikavý ministr Jean-Baptiste Colbert, dokázal využít nově se přetvářející barokní sloh jako módu a současně jako mocenský nástroj i prostředek politické a ekonomické expanze.

Colbertovým úsilím bylo zavedení nových odvětví výroby – rozšiřování a zařizování nových manufaktur. V nich pak byla soustředěna výroba přepychových výrobků, ke kterým patřil i umělecký nábytek.

V královských manufakturách bylo možné docílit dělbou práce vysokou kvalitu. Snahou bylo docílení do té doby nevídané prosperity nejen při výrobě gobelínů, hedvábí, fajánse, porcelánu, ale i skla a nábytkových předmětů.

Dvorský nábytek
J.B.Clobert v sedmdesátých letech 17. století zřídil manufakturu specializovanou na výrobu dvorského nábytku. Působili zde velcí mistři nábytkového umění, mistři barokních intarzií, řezbáři a kovolitci, podporovaní na tehdejší dobu vysokým finančními prostředky. Ve velké míře se rozšířilo dýhování a dovoz cizokrajných dřevin. Byl to počátek období výroby výhradně dvorského nábytku.

Dvorský nábytek byl svojí uměleckou zdobností, okázalostí a bohatostí zcela odlišný od předmětů používaných v domácnostech třetího stavu. Mobiliář, který vycházel z královských dílen Ludvíka XIV., měl jediný základní účel – reprezentaci. Byl to nábytek, který měl oslňovat.

Královské manufaktury vybavovaly nejen francouzský panovnický dvůr, ale dodávaly své skvostné předměty předním dvorům Evropy. Mnohé návrhy připravoval Charles Le Brun /1619-1690/ , který se stal vedoucí osobností královských dílen. Jako nejvyšší správce panovníkových sbírek a rektor Akademie byl i hlavním dekoratérem královských zámků a paláců. Stal se jakýmsi zákonodárcem vkusu. Ve jménu panovníka spravoval všechny obory umění.

Tvorba dvorského nábytku byla považována za velmi vážený obor. Stalo se tak především zrovnoprávněním truhlářských mistrů s ostatními umělci. Ebenisté, jak byli oficiálně tvůrci nábytku nazývání, směli na svých dílech realizovat nejen náročné úpravy povrchů nábytku, ale i navrhovat a realizovat všechny druhy sochařských prací.

André Charles Boulle – novátor v kombinování materiálů a mistr marketerie
Na přední místo hlavního truhláře královského domu se záhy vypracoval André Charles Boulle /1642-1732/. Pro panovníkův dvůr vytvářel zpracování nábytkových unikátů nejvyšší úrovně, které se vymykaly zvyklostem své doby. Plastické řezby nahradil jemnou intarzií. Zdokonalil povrchové úpravy nábytku a dokázal předčít své předchůdce. Práce, které odevzdával Boulle, byly nedosažitelné.

Základní tvary nábytkových předmětů, které ve stylu Ludvíka XIV. tvořil, byly sice tvarově jednoduché, ale charakteristické pro sloh Ludvíka XIV. Vycházely z rovných linií úsporně propojovaných malým počtem křivek. Zato zpracování povrchů hýřilo bohatostí, barevností a především nezvyklostí ornamentů. Tektonické členění bylo zvýrazněno ozdobami. Nábytek byl zdoben sochařsky tvarovanými zámky, zděřemi, úchytkami, římsami a bohatě ztvárňovanými nárožími. Na nárožích komod, skříní a skříněk, kabinetů, stolků a stolů byly umisťovány těžké bronzové plastiky. Do základních ploch skříňového nábytku a na plochy stolů byly zasazovány ornamenty ze slonové kosti, mramoru, drahých kovů, cizokrajných dřevin a želvoviny.

Byly to v podstatě intarzie z různorodých materiálů, vytvářející oslnivé kontrasty. Boulle použil ke své práci i zcela nezvyklé materiály, které byly považovány do té doby za neslučitelné. Pro svoji práci používal cín, mosaz, probarvovanou želvovinu a vybrané vzácné dřeviny. Protože byl i talentovaným grafikem, zvýrazňoval ornamenty rytinou. Na černém podkladě z ebenového dřeva vynikaly stříbrné a kovové pozlacené ornamenty, Ptáci, motýli, papoušci spolu s akantovými listy podrobně a přepečlivě ryté dotvářely bohatou výzdobu.

Oproti běžné intarzii, kdy základním materiálem bylo dřevo a ostatní materiály byly v menšině, tomu u této techniky bylo opačně. Nejdražší byla prima versa, kde základem byla želvovina, do které byly vkládány cínové a mosazné ornamenty. Seconda versa stála o stupeň níže. Při této technice byl základním materiálem cín a vlastní ornament byl vytvářen z mosazi a želvoviny. Při uplatnění techniky tercia versa byly na mosazném základě ornamenty vytvářeny z želvoviny.

Doménou André Charlese Boulla se staly marketerie, cizelérsky prováděné z kovových plíšků, želvoviny, kovu, perleti a vzácných cizokrajných dřevin. Dřevěná část pak byla potlačena na minimum. Boulle výzdobu marketerií se svými pětadvaceti spolupracovníky uplatňoval skoro na všech druzích nábytku.

Byl také nadaným sochařem a nábytkové předměty opatřoval překrásnými detaily z litého bronzu. Jako ebenista byl hlavním autorem a organizátorem každého díla, které vycházelo pod jeho vedením z královské manufaktury vyrábějící nábytek.

Velká oblíbenost této techniky ovlivnila díla jeho následovníků. Při výzdobě nábytku se mnoho nábytkářů pokoušelo zvládnout techniku marketerie De Boulle. Přímí pokračovatelé byli Boulleho synové, ale ani ti se umění svého otce nevyrovnali.

Tvorba A. Ch. Boulla ovlivnila díla nábytkářů na mnoha místech Evropy. Technika byla ale stále více ochuzována a tak vznikaly pouze nedokonalé nápodoby. Znovu, až v polovině 18. století byli důstojnými nástupci této techniky nizozemští nábytkáři.

Mistři židličkáři – tvůrci dvorského sedacího nábytku
Vedle mistrů ebenistů pracovali na výrobě dvorského nábytku specializovaní řemeslníci vyrábějící sedací nábytek. Židličkáři, nazývaní chaires, nebyli tehdy tak váženými umělci jako „ebenisté“. Přitom i oni odevzdávali výtvarně dokonalá díla, odpovídající plně dvorskému způsobu života.

Tak, jako ostatní mobiliář byly židle a křesla vytvářeny tak, aby navozovaly majestátnost a vznešenost. Přepychový sedací nábytek byl čalouněn a potahován náročně vyráběnými potahovými látkami, tkanými v královské textilní manufaktuře.

Vyšívané hedvábí, benátská brokatela a samet dotvářely honosný vzhled sedacího nábytku, který byl sestavován do salónních souprav. Soupravy se sestávaly z pohovky, židlí, křesel i taburetu. Taburetky bývaly zpravidla s ceremoniálními skládacími sedačkami stavěny ve větším množství podél stěn.

Tvary a rozměry sedadel předurčovaly použití jednotlivým osobám podle přísně dodržovaných řádů. Výška opěradel zad charakterizovala důstojnost osoby, která při dvorských ceremoniálech mohla usednut jen na vyhrazené místo a na vyhrazený typ sedadla. Čím vyšší bylo zádové opěradlo, tím bylo sedadlo pokládáno za vznešenější.

Novinkou oproti sedacímu nábytku z předcházející renesance bylo čalounění. Nahradilo volné polštáře, které byly pokládány ještě po celé období renesance na tvrdé plochy sedadel. Přepychový sedací nábytek byl potahován sametovými látkami, benátskými brokately, hedvábím i náročnými výšivkami.

V období druhé poloviny 17. století se začaly plochy zádových opěradel a sedáků vyplétat ratanem. Materiál nazývaný španělský rákos byl dovážen holandskými a anglickými východoindickými společnostmi.

Psací stoly, postele, zásady při zařizování interiéru
Dvorský mobiliář byl rozmnožen nově koncipovaným stolovým nábytkem. Především psací stůl nabyl na důležitosti, která se odrazila i v jeho vzhledu. Typickým příkladem se stal přepychový psací stůl , který zhotovil A.C.Boulle pro bavorského kurfiřta Maxe Emanuela.

V období slohu Ludvíka XIV. byla vytvořena řada konzolových stolů, které byly opatřeny jen předními nohami a které se opíraly o stěnu.

Lůžko v barokních palácích se stalo místem zcela nového významu. Každý den se v panovníkově ložnici odehrávaly obřady vstávání a uléhání. Ležení bylo považováno za vznešenou polohu. Důkazem vznešenosti bylo již vlastní situování královské ložnice ve Versailleském zámku. Král slunce uléhal na loži, kterému byla podřízena celá koncepce výstavby areálů, včetně rozsáhlých budov a parků. Ložnice byla situována v základní ose celého komplexu, se všemi zahradami a přilehlými křídly zámku.

Postel ve svém vývoji nabývala v panských sídlech v období baroka stále větší důležitost. V barokních zámeckých interiérech byla lůžka situována na čestném místě. V ložnicích býval mimo postele umisťován nábytek, který sloužil k servírování pokrmů, nezbytný byl úložný prostor pro ukládání nočníků.

Hlavní zásadou tvorby barokního interiéru stylu Ludvíka XIV. se stala ještě přísnější svázanost nábytkových předmětů s prostorem. Každý nábytkový předmět měl své přesně určené místo a vytvářel tak architektonickou vyváženost celého prostoru.

Století vlády Ludvíka XIV. bylo ve Francii dobou mistrovských děl a vrcholem nábytkářského umění. Celá tato doba jakoby představovala jedno rozsáhlé umělecké dílo, rozvržené kolem jediného centra – kolem panovníka, který si nechal říkat Král slunce.

Zdroj:
Stanislav Dlabal, Nábytkové umění - vybrané kapitoly z historie