Bydlení – historie bydlení, baroko Čechy, Anglie a severní Evropa

Jiřina Kavková, 3.10.2011

Ve střední Evropě byl nástup baroka dobou ukončení třicetileté války. I pro Čechy skončily hrůzy válečných bitev, plenění měst a vesnic. Zůstalo rozvrácené hospodářství zemí a velká bída prostého obyvatelstva. Oproti tomu si katolická církev upevnila svoji neotřesitelnou pozici a baroko se stalo zejména jejím výtvarným slohem. Nástup baroka se stal především v Čechách nástrojem církevní propagandy.

Baroko Čechy – velkolepá reprezentace
Barokní architektura oslňovala majestátnou a okázalou výstavby chrámů a klášterů. Stejně tak honosnou stavbou sídel katolické šlechty, která zbohatla při konfiskacích majetku protestantů. V době baroka dochází k velké společenské proměně, kdy bohatnoucí česká i cizí šlechta měla potřebu velkolepé prezentace. Baroko v architektuře i ve vybavení vyznávalo monumentálnost. Příkladem takové stavby je mohutný komplex Valdštejnského paláce se zahradami. Mocný vévoda Albrechta z Valdštejna zde soustředil své nesmírné bohatství i veškerý dobový luxus. Palác měl svou velikostí, nádherou a vybavením zastínit všechny ostatní a soupeřit se samotným Pražským hradem. Také jeho vybavení bylo velkolepé, objekt byl zařízen orientálními koberci a koženými tapetami, mobiliářem z Itálie vykládaným slonovinou a dalším nábytkem, vyrobeným mistry truhláři v jižním Německu.

Barokní mobiliář – interiéry chrámů, knihoven
Z období českého baroka jsou známy a dochovány krásné kusy nábytku svědčící o vysoké úrovni návrhů i kvalitě řemeslné práce. Známé jsou návrhy chrámového mobiliáře pro klášterní baziliku v Kladrubech a pro oltář v kostele v Novém Hradci, které vypracoval známý architekt Jan Blažej Santini Aichel. Z návrhů dalšího velkého barokního tvůrce Františka Maxmiliána Kaňky jsou známy především realizace vybavení knihovny pražského Klementina, úpravy a vybavení interiérů Černínského paláce. Stejný umělec navrhl hlavní oltáře v kostele P. Marie ve Staré Boleslavi a v kostele sv. Václava na Zderaze. Další přední tvůrci českého baroka byli Kryštof a Kilián Ignác Dientzenhofer, otec a syn, kteří pracovali na stavbě i vybavení břevnovského kláštera. Zmínění architekti kromě své hlavní činnosti byli schopni navrhovat i nábytek. Realizace svých návrhů svěřovali předním truhlářským dílnám.

Významní truhláři českého baroka
V období baroka patřil k významným realizátorům truhlář Jan Drobner, splupracující se sochařem a řezbářem Matoušem Václavem Jäckelem. Truhlářská dynastie rodu Drobnerů byla v Praze založena již v 17. století. Po několik generací děděná truhlářská dílna byla pověřována řadou zakázek na výrobu chrámových lavic, kazatelen a oltářů. Vedle církevních zakázek realizovala vybavení šlechtických i měšťanských objektů. Dílem této dílny byly i dva oltáře v kostele Narození Páně na Loretě. Konkurentem Drobnerů byl truhlář Ignaz Unmuth, který přišel do Prahy v polovině 17. století z Essenska. Z roku 1708 je známé jeho větší dílo – hlavní oltář kostela sv. Voršily v Praze. Podle návrhu K. I. Dientzenhofera provedl další významný pražský truhlář Kristián Kovář hlavní oltář kostela sv. Tomáše na Malé Straně. Mistrovské dílo pozdně barokního oltáře bylo završené bohatou sochařskou stafáží Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa, Ignáce Müllera a J.A. Quittainera.

Truhlářské díly v českých zemích
Vše, co se odehrávalo v tehdejší tvorbě předních tvůrců barokní architektury v Čechách, mělo svůj ohlas nejen ve vybavení chrámů, ale i interiérů vytvářených v barokně přestavovaných nebo nově budovaných palácích a zámcích. V českých zemích byly v 18. století desítky truhlářských dílen, rozsetých po celém království koruny České. Jejich jména dodnes nebyla v archivech objevena a autorství se u zachovalého nábytku nedá určit.

Musíme se tak spokojit pouze s několika jmény z mnoha těch, kteří realizovali v Českých zemích velmi kvalitní barokní nábytek. Přední místo v barokních Čechám patřilo řezbářské dynastii rodiny Jelínků. Další významnou osobností mezi pražskými truhlářskými mistry byl bezesporu Marek Nonnenmacher. Zapsal se do historie nábytkového umění jako autor knihy předloh pro řezbářské práce Pragerisches seulenbuch – der architektonische Tischlet z roku 1710.

Lokace truhlářských dílen
Je pozoruhodné, že mnohé truhlářské dílny byly soustředěné v jedné lokalitě. Bylo tomu tak v Lednicích a v Lišově u Českých Budějovic, kde vznikla již v roce 1717 jakási kolektivní výroba, která si vyžádala i ustavení prvního truhlářského společenstva. Truhlářští mistři v Lednicích a Lišově dokázali vyrábět velice kvalitní nábytek, se kterým se můžeme setkat v mnohých zámeckých a palácových expozicích na celém území Čech, Moravy a Slezska. Svoje zákazníky nacházel i v Rakousku a Prusku. Baroko hluboko poznamenalo české nábytkářství stejně tak, jako architekturu mnohých měst a vesnic. Barokní je v českých zemích nejen většina dvorských a sakrálních staveb a jejich interiérů, ale barokní je svým způsobem i celá lidová kultura.

Spolupráce uměleckých řemeslníků
Truhlářské řemeslo stále více splývalo se sochařskými a řezbářskými pracemi v jedno ucelené dílo. Tato spolupráce se stala běžnou nejen u kostelních zakázek. Při tvorbě nábytku našla své uplatnění i práce soustružníků. Když pak zvládli náročnou práci soustruhování vřetenových sloupků, začali spolupracovat s truhláři jako rovnocenní partneři. Na náročných dílech byli součástí spolupracovníků i nesčetní štafíři. Jejich účast spočívala na zlacení polychromování kostelních interiérů a samozřejmě i truhlářských i řezbářských prací. Nezůstávalo ale jen u povrchových úprav chrámového mobiliáře. Štafíři v období baroka pozlacovali a lakovali nábytek palácových a zámeckých interiérů. Docilovali tak nádherného vzhledu celých interiérů kombinací zlacených detailů a barevně lakovaných ploch. Ovládali fládrování, kterým imitovali nejen mramor, ale i náročnější dřeviny. Výzdoba, realizovaná štafíři, povyšovala díla truhlářů na mistrovská díla.

Reprezentativní český barokní nábytek
V průběhu času se barokní nábytkové předměty vymaňovaly z těžkopádnosti, které navodilo rané baroko. Nábytkové předměty jsou vypracovány stále náročněji a stávají se okázalými reprezentativními předměty. U všech druhů nábytku se vedle intarzie uplatňují především řezbářské práce. Začíná se formovat osobitě český barokní mobiliář, který nabývá v polovině 18. století svou specifickou podobu.

Nové techniky
V Čechách vzniká v tuto dobu ornamentální a figurální řezba a stává se velmi oblíbenou.Krajovou zvláštností je vykládání ploch, především skříní, barevným dřevem.Tato tzv. Chebská technika, kterou uplatňovali chebští nábytkáři jako krajovou specialitu, našla své zákazníky i daleko za hranicemi. Zajímavá technika, jejíž podstatou se stalo vykládání dřeva s řezbou, našla své uplatnění i mezi pražskými truhláři. V baroku se sortimentu mnohých truhlářských dílen v Čechách objevila i řada nábytkových předmětů, které bychom mohli nazvat zcela novými funkčními typy. Byly to především stolky, ale i nově pojímané úložné prostory a další typy náročně čalouněného sedacího nábytku.

Anglické baroko
Anglické baroko našlo uplatnění po znovunastolení Stuartovců (1660) do čela ostrovního království. Stuartovci se snažili uvést na svůj královský dvůr onen lesk a nádheru, kterou mohli obdivovat při vynuceném pobytu ve Francii. Angličtí nábytkáři vytvářeli oproti francouzským nábytek méně honosný. Nábytek anglických truhlářů byl jednodušší a především pohodlnější. Dekor na nábytkových předmětech byl spíše klasicistní nežli barokní. I dezény potahových látek, používaných na sedací nábytek, byl decentní a střízlivý, odpovídající konzervativnímu vkusu Angličanů. A to i přesto, že dezény navrhovali francouzští a vlámští umělci. Potahové látky byly od počátku 17. století vyráběné v Mortlake.

Baroko v severní Evropě
V severní Evropě se sloh baroka rozvíjel ve zcela osobité a značně zjednodušené podobě. Holandská varianta tohoto nového slohu zde našla své uplatnění až po roce 1640. Přesto se stala inspirací pro nábytkáře v Anglii, tak následně i v sousední části Německa. Holandské baroko bylo svými charakteristickými rysy svébytným projevem měšťanského slohu. V Holandsku, ve Skandinávii i v severní části Německa, tedy v protestantské Evropě, byl vliv feudálního baroka a jeho francouzské varianty daleko menší. V protestantském rajonu, včetně Anglie, se baroko prosazovalo pomalu a omezovalo se zpočátku jen na ornamentiku. Pojetí baroka v protestantismem oddělené Evropě prošlo oproti katolickým zemím zcela odlišným vývojem. Bylo to dáno tím, že barokní sloh do těchto částí Evropy přicházel z uměleckých středisek se značným zpožděním.

Barokní nábytek v severní Evropě
V Holandsku, Anglii i v severním Německu byl nábytek produktem solidní účelovosti. V těchto zemích se totiž směrodatným ukazatelem pro charakter tohoto nového slohu stalo především měšťanstvo, které si udrželo své postavení a prestiž, a svým vkusem ovlivnilo tvorbu barokního nábytku. Typickým prvkem zde bylo uplatňování soustruhovaného dřeva. Dubový nábytek z masivního dřeva byl teprve ve vyzrálém baroku nahrazován výrobky z ořechových dýh. Ořech se stal oblíbeným materiálem především v Anglii. Zde byl za tímto účelem na celém ostrově vysazován.

V hansovních městech na březích baltického moře byly z ořechového dřeva vyráběny mohutné skříně, které svým objemem a náročným barokním členěním vévodily prostorám měšťanských domů. Severozápadní Německo, od Hamburgu až po území kolem Gdaňska, vytvořilo v 17. století při tvorbě nábytku pozoruhodnou jednotu. Byl to pak především Hamburg, který se proslavil v letech 1660-1680 svými typickými čtyřdveřovými skříněmi, které předcházely ještě oblíbenější skříně dvoudveřové.

V období baroka byla mezi měšťanský nábytek z dvorského mobiliáře přijata také psací skříň. Vyšla ze spojení komody, která se již stala běžným kusem v příbytcích měšťanů, dále psací části a z kabinetu. Spodní část byla řešena jako stůl a měla část pod stolní deskou, horní část měla podobu kabinetu. Tento typ se v drobných obměnách udržel až do počátku dvacátého století.

Zdroj:
Stanislav Dlabal, Nábytkové umění - vybrané kapitoly z historie