Válečné Vánoce, vánoční svátky v protektorátu v letech 1939 - 1944

Aleš Horák, 24.12.2019

První Vánoce obyvatel nového státního útvaru, který vznikl jako protektorát Čechy a Morava v březnu 1939, se poněkud odlišovaly od ostatních vánočních svátků v období nacistické okupace. Pro odbojovou činnost či "rasový původ" nebylo zatím ve věznicích příliš mnoho lidí, období hromadných poprav podle stanného práva bylo ještě v nedohlednu. Společnost žila určitou nadějí, že nebude dlouho trvat a nacistické Německo bude poraženo, válka že bude záležitostí několika měsíců. Zároveň již "spolehlivě" fungovala cenzura, která nedovolovala o stinných stránkách hitlerovského režimu informovat, a tak obraz prvních válečných Vánoc v českém oficiálním tisku vyznívá takřka idylicky.

"Praha počíná žít ve znamení Vánoc. Sta pražských obchodů upravilo již své výkladní skříně, v restauracích se objevují ozdoby z jehličnatého chvojí. Ti, na které zapomněl Mikuláš, se těší, že Ježíšek bude štědřejší. Se zvláštní pozorností bude letos sledován předvánoční trh, který ve svých pravých úsecích přináší dobré předpoklady," mohli se dozvědět 6. prosince čtenáři deníku Národní politika. Již na sklonku listopadu byl zahájen vánoční prodej v pražském obchodním domě Bílá Labuť. Reklamní kampaň lákala zákazníky mimo jiné na výstavu "krásných dárků", "tisíce překvapení a novinek", výstavu "skla, porculánu a vánočního prostírání", na dětskou střelnici, "roztomilá psaníčka Ježíškovi", telefon a poštu do nebe, "nebeského listonoše", živého anděla a čerta či na výstavu hraček "Království pohádek".

Tradiční charitativní rozměr vánočních svátků byl však nacisty potlačen. V rámci tažení proti republikánské tradici byly zakázány tzv. "Vánoční stromy republiky", spojené se sbíráním na vánoční nadílku pro chudé děti. Nepomohlo ani přejmenování charitativní akce ze "Stromů republiky" na "Stromy českých dětí". A to se ještě koncem listopadu sbírka připravovala. Akce však byla nakonec Úřadem říšského protektora zakázána. "Stromy tyto svou mravní podstatou příliš připomínaly republiku, a kromě toho se muselo Čechům dát najevo, že ani ve své domovině nesmí pod širým nebem docela nic veřejného pořádat. V četných městech bylo vše pro vztyčení těchto stromů připraveno, avšak, všude byl vydán přísný zákaz," komentoval německý příkaz ilegální časopis V boj. V Praze tak byl nakonec ve veřejném prostoru instalován jediný vánoční stromek, a to ve velkém sále na Slovanském ostrově. Média však o něm neinformovala a řada lidí o jeho existenci nevěděla.

Zdá se, jako by zákaz charitativních aktivit v roce 1939 s sebou nesl větší příklon ke konzumnímu pojetí vánočních svátků. Přispívala k tomu i skutečnost, že česká města již nebyla zaplavena tisícovkami bezprizorních uprchlíků z pohraničí jako v předchozím roce. Některé zprávy dokonce hovořily o "konsolidovanější situaci", což zejména pro obchodníky nebyla patrně fráze. Naznačuje to skutečnost, že v roce 1939 došlo k rozšíření prodejní doby nejen o tzv. zlaté neděli, ale i o samotném Štědrém dnu, který tento rok taktéž připadl na poslední den v týdnu. Nařízením zemského prezidenta bylo v českých městech, která měla více než deset tisíc obyvatel, povoleno o těchto svátcích provozovat obchody výjimečně od desáté do osmnácté hodiny.

Nákupní horečku podle všeho neochromilo ani zavedení lístkového systému na textilní výrobky a obuv, ke kterému došlo v protektorátu v polovině prosince 1939. Reklamní inzerát propagující nákup v Bílé labuti například doporučoval, aby zákazníci přicházeli spíše dopoledne, kdy "nejsou takové návaly". Jako výhodný tip na vánoční dárky byla v roce 1939 propagována široká paleta výrobků, počínaje moderními technickými vymoženostmi, jako byly fotoaparáty, rádia, gramofony či horská sluníčka, přes tradiční knihy, studijní pomůcky a klenoty až po různé poživatiny, zejména likéry. Tabáková režie doporučovala jako vhodný dárek "lepší" cigarety a doutníky, redakce některých časopisů zase celoroční předplatné. Listování inzertními přílohami českých novin nikterak nepůsobí, jako by právě probíhal největší válečný konflikt ve světových dějinách. Naznačují to pouze občasné inzeráty typu "Nemocenská a životní pojišťovna hledí prvotřídního árijského zástupce."

Nákladnější výrobky ovšem na odbyt příliš nešly. V atmosféře prvních nesvobodných Vánoc se žádaným zbožím stávaly dárky s vlasteneckou tematikou, jako byly knihy o české historii. Jako "skvostný dar" k Vánocům bylo propagováno šestisvazkové vydání Palackého Dějin národa českého v celoplátěné vazbě, zájem byl též o první díl Obrazů z ději národa českého Vladislava Vančury. Hojně kupována byla díla "vlasteneckých" autorů typu Aloise Jiráska či Jindřicha Šimona Baara. Z moderní prózy byl zájem o Největšího z pierotů, biografický román o slavném francouzském mimovi českého původu z pera Františka Kožíka. Poměrně zajímavý je pohled do vánoční nabídky knížek pro děti, zveřejněné v oficiálních tiskovinách. Jdou zde nabízeny nejen knížky před rokem tak proskribovaného Karla Čapka (Devatero pohádek a Dášenka), ale dokonce i dílo jeho bratra Josefa (Povídání o pejskovi a kočičce), který v té době již několik měsíců pobýval v nacistickém koncentračním táboře Buchenwald.

Prodávaly se též gramofonové desky se skladbami Bedřicha smetany a Antonína Dvořáka. Celkově však vánoční tržby oproti roku 1938 prokazatelně stouply, což dokázali někteří obchodníci ocenit na dnešní dobu nepříliš obvyklým způsobem. Obchodní dům Bílá Labuť si na Štědrý den zaplatil velký inzerát v novinách, ve kterém vedle přání šťastných Vánoc děkoval zákazníkům na nákupy.

Vedle stálých obchodů a obchodní domů fungovaly v prvních letech protektorátu i vánoční trhy. Budeme-li věřit dochovaným popisům, příliš se nelišily od dnešní podoby. Jen v Praze, kde bylo jejich centrum Karlovo náměstí, mělo před Vánocemi roku 1939 licenci na pět set vánočních trhovců. Prodávali především ozdoby na vánoční stromky, ale i figurky do lidových betlémů nebo zboží vydávající vánoční vůni - purpuru a "františky". Nechyběly ani stánky s občerstvením, třeba s teplými párky, vuřty pečenými na dřevěném uhlí nebo pražené oříšky. Trhy však nemohly fungovat příliš dlouho, a to kvůli zatemnění. V roce 1939 nebylo ještě striktně vyžadováno, i když první instrukce pro jeho provádění již byly vydány. Zatím se jednalo o víceméně pohotovostní režim - počítalo se s tím, že v případě potřeby bude veřejné osvětlení vypnuto. Ulice a veřejná prostranství tak nadále zůstávaly osvětleny, a to včetně neonových reklam, jak je patrné z některých fotografií. O následujících Vánocích již za nedodržování předpisů o zatemnění hrozily tresty. Vánoční stromečky se tak mohly v Praze na ulicích nabízet pouze od 9 do 16 hodin, za prodej mimo vymezené hodiny hrozila polita až pět tisíc korun nebo čtrnáctidenní vězení.

V roce 1940 již předvánoční horečka znatelně polevila. Ačkoliv stránky protektorátního tisku byly i nadále plné reklam na nákladné dárky typu drahých kožichů či horských sluníček, ve skutečnosti bylo stále těžší sehnat i základní potraviny, které podléhaly přídělovému systému. V polovině prosince 1939 byl zaveden teto systém i v restauracích, host při placení musel vytáhnout spolu s penězi také svůj aršík s potravinovými lístky a hostinský odstřihl ty, které "projedl". Regulováno bylo i čepování piva. Na příděl začalo být rovněž mýdlo a prací prášky. Hospodyňky tak před svátky většinou řešily, jak ze stále se tenčích přídělů napéci vánočky a cukroví. Většina si neuměla představit, že na první válečné Vánoce budou v pozdějších letech vzpomínat jako na dobu relativního blahobytu, neboť mnoho zboží bude k sehnání pouze na černém trhu (a s rizikem trestu), některé nebude vůbec a ceny všeho astronomicky vzrostou.

Kilogram hrubé mouky se na černém trhu v roce 1941 za 60 korun, na konci války za 150 korun. Za kilogram vepřového sádla se v roce 1941 na černém trhu platilo 200 korun, na sklonku války 1800 korun. Nejvíce šly nahoru ceny kávy. V roce 1941 se za kilogram zrnkové kávy platilo na černém trhu 700 korun, o dva roky později již 3000 korun a na konci války neuvěřitelných 10 000 korun. V posledních měsících okupace byly ceny na černém trhu většinou 10 - 40 krát vyšší než ceny úřední. Na to samozřejmě většina lidí neměla, vždyť průměrná čistá mzda byla tehdy asi 1600 korun.

Lidé začali používat nejrůznější náhražky. V novinách se objevovaly rady, jak uvařit z dostupných surovin a omezených přídělů, jako například recept na koláč z bramborových drobků, nebo návody, jak lze připravovat vánoční pečivo s pouhými 35 gramy tuku a jedním vejcem. O Vánocích 1942 zase vyšel v novinách recept na "levné a výborné vánočky", na které bylo potřeba 20 dkg vařených nastrouhaných brambor, 60 dkg mouky, 10 dkg cukru, 5 dkg margarínu, 2,5 dkg kvasnic a trocha mléka. I přes tyto rady zůstaly v protektorátu Vánoce v posledních letech protektorátu v některých rodinách hladové.

Oblíbeným vánočním dárkem tak zůstávaly knihy, především českých autorů, s postupem doby jich však vycházelo stále méně a byly vydávány horší kvality. V posledních letech války se stávalo, že v některých rodinách se dárky nedávaly vůbec, a to z jednoho prostého důvodu - nebyly k sehnání nebo byly příliš drahé."Zejména v nižších sociálních vrstvách se projevuje zahořklost z toho, že se za těchto několik málo a nepříliš kvalitních hraček, které se ještě dnes dají koupit, musí zaplatit příliš vysoké ceny, takže prakticky jenom ti lépe situovaní mohou svým dětem něco na Vánoce darovat," hlásila v předvečer Štědrého dne roku 1943 pražská Sicherheitsdienst, zpravodajská služba říšského vedoucího SS, která měla mimo jiné monitorovat nálady a smýšlení obyvatelstva protektorátu.

Nedostatkovým zbožím se v průběhu války stával i tradiční vánoční kapr - o Vánocích roku 1940 se na něj v Praze stály šestihodinové fronty. V následujícím roce již dosáhla nouze o kapry takových rozměrů, že redakce jednoho jihočeského týdeníku byla německými cenzory vyplísněna za to, že vyzývala před Vánocemi k jejich konzumaci. O dva roky později zase bylo redakcím doporučeno, aby se vyvarovaly "chvalozpěvům na vánočního kapra". "Ryby nebyly, ledaže bychom si je sami někde chytli, ale to bylo moc trestné tenkrát!" napsal při vzpomínce na Vánoce roku 1943 spisovatel Ludvík Vaculík. Přesto na rybí maso nebyly po celou dobu války zavedeny potravinové lístky. Pamětníci vzpomínají, že občas nastala kuriózní situace. K rybám totiž bylo někdy potřeba koupit si želvy, které byly do protektorátu dováženy.Jenže lidé neměli to srdce hodit je do hrnce nebo se jich štítili, a tak se z některých stali domácí mazlíčci, jiné byly odloženy a zmateně se pohybovaly po veřejných prostranstvích.

Nacistický režim se snažil využívat Vánoce i k vlastní propagandě. Noviny tak v tomto období pravidelně informovaly o porušování německou armádou údajně nabízeného "vánočního příměří", a to jak ze strany Angličanů a Američanů, tak i Sovětů. Před Vánocemi roku 1940 pak přišly okupační úřady se zajímavou propagandistickou akcí - na základě nařízení říšského protektora měla být zaměstnancům za vánoční svátky vyplacena mzda. Lidé tedy měli dostat peníze i za dny, kdy se nepracovalo.

Již zmiňované potlačování charitativního rozměru vánočních svátků, spojeného s republikánskou tradicí, pokračovalo i v roce 1940. Sbírka na chudé a opuštěné děti byla sice organizována pod hlavičkou Národní pomoci, v protektorátním tisku jí však nebyl věnován dostatečný prostor. Přesto se jednotlivé sociální organizace jako Katolická charita či Ústředí péče o mládež, chystaly údajně obdarovat děti potravinami či ošacením v hodnotě několika milionů korun. Tradiční pouliční sbírka do kasiček se pak uskutečnila pouze v jediný den, 26.prosince, její ohlas však byl o to větší.

V následujícím roce se již nacisté pokusili vánoční charitativní tradici zneužít ve svůj prospěch. Na jejich nátlak se 27.prosince 1941 obrátil prezident Hácha na české obyvatelstvo protektorátu s výzvou, aby přispělo na sbírku zimních potřeb pro německé vojáky, tedy proslulou Winterhilfe. Výzva k dobrovolné sbírce byla ale zároveň doprovázena direktivním nařízením - téhož dne jako Háchovo provolání byla v protektorátním tisku publikována vyhláška zplnomocněnce Wehrmachtu při Úřadu říšského protektora generála Rudolfa Toussainta z 24.prosince 1941, kterou se pro válečné potřeby zabavovaly všechny provozuschopné lyže v protektorátu. Jelikož byly lyže za první republiky poměrně oblíbeným vánočním dárkem, nelze vyloučit, že Toussaint nařízením zkonfiskoval právě některé vánoční dárky.

Není tudíž překvapivé, že reakce českého obyvatelstva na obě výzvy byly dosti negativní. Sbírku přivítala pouze kolaborantská seskupení a též někteří skeptikové, kteří prohlašovali, že je lepší odevzdat zimní obleční nežli být sám odeslán na frontu. Záhy se také začaly objevovat fámy, že obdobným způsobem budou při náhodných pouličních raziích zabavovány další předměty, například dámské kozačky. Byly také zaznamenány případy, že někteří lidé svoje zimní vybavení skutečně zničili.

Občané protektorátu se mohli o vánočních svátcích z oficiálních sdělovacích prostředků pravidelně dozvědět, jak trávil válečné Vánoce říšskoněmecký kancléř Adolf Hitler. Reportáž pracovníka Německé zpravodajské kanceláře, přetištěná v Lidových novinách v prosinci 1939, tak kupříkladu barvitě líčila, jak "vůdce" navštívil v tyto dny německé vojáky na frontě. Pod nánosem oslavných tirád na Hitlerovu "lidovost" a sounáležitost s prostými vojáky, kteří údajně dopředu o jeho návštěvě nevěděli, však mohl bdělý čtenář vyčíst jasný odklon od křesťanského charakteru Vánoc a jejich mírového poselství a někdy až křečovitou snahu o návaznost na starogermánské pohanské "slavnosti slunovratu". Vánoce jsou jakoby odepřeny ostatním národům a jsou označovány za "svatý svátek Němců". Je to patrné zejména v pasáži, která popisuje Hitlerovu návštěvu u elitní jednotky SS, pojmenované po samotném vůdci: "Jako hrom burácí jejich volání "Heil!", jímž s jásotem pozdravují svého Vůdce. Také zde září jedle a se svými svítícími svícemi jsou symbolem světla a vítězství spravedlivé věci nad nocí a smrtí. Bude to pravá německá slavnost slunovratu, již připravuje osobní standarta Adolfa Hitlera svému Vůdci. Hudební kapela hraje staré krásné pochody, bojové písně, jež se zrodily ze zážitků této války, a pak opět písně, jež vznikly za tohoto polního tažení. Za všechno mluví mocně přiznání se k boji a radostná jistota vítězství. Všechny hlásají prastarou germánskou moudrost, že víra je zárukou vítězství."

Hitler na západní frontě navštívil ještě další jednotky. U baterie protileteckého dělostřelectva poobědval s vojáky čočkovou polévku a rozdal jim vánoční nadílku, kterou prý tvořily malé jedlové stromky ozdobené svíčkami, pečivo, čokoláda, perník a blíže nespecifikované nápoje. Speciální dárek byl připraven pro několik vybraných příslušníků pěšího pluku: "Zvláštní radost je tohoto večera způsobena osmi svobodníkům pluku, jež velitel zavolá ke stolu Vůdcovu, aby jim sdělil, že Ježíšek má pro ně překvapení: povýšení na poddůstojníky, pro jejich statečnost a zdatnost." Zvrácenost této dezinterpretace vánočního poselství není třeba dále rozvádět...

"Vánoce v době války mi připadaly neslučitelné s tím, co představovaly. Lidé houfně umírali na frontách, ve věznicích a koncentračních táborech. Vánoce ani tiché, ani svaté, ani pokoj na zemi," napsal ve svých vzpomínkách český policista Václav Václavík. Někteří vězni, vyvinuli neuvěřitelnou aktivitu, aby místa, kde žili a otrocky pracovali pro německý válečný průmysl, zkrášlili o vánočních svátcích alespoň torzem vánoční snítky či aby na Štědrý den zasedli se svými spoluvězni ke skromné sváteční večeři, která se lišila od každodenní podprůměrné stravy. Jako by tím chtěli dokázat, že stále ještě patří do onoho "světa žijících", který i uprostřed válečného běsnění a hromadného vyvražďování celých evropských národů každoročně o 24.prosinci zasedá s nejbližšími příbuznými k slavnostní tabuli a pod vánočním stromkem si naděluje dárky.

Není zcela bez zajímavosti, že řada vězňů v tomto nehostinném prostředí prožívala Vánoce velice nábožensky, přestože se naopak právě zde mohli cítit "Bohem opuštěni". Někteří dokonce dospěli k přesvědčení, že teprve ve vězení pochopili pravý význam vánočního příběhu o narození Ježíše Krista v chudém příbytku v Betlémě navzdory nenávistnému a mocnému králi Herodesovi.

Protektorátní příslušníci (jak byli občané české národnosti nacistickými úřady nazýváni), kteří byli německou tajnou státní policií zatčení pro odbojovou činnost, putovali nejprve do tzv. věznic gestapa na území protektorátu, jako byla pankrácká věznice, Malá pevnost Terezín či brněnské Kounicovy koleje. Po ukončení vyšetřovacího procesu byli odeslání k příslušným osudům na území "říše" (Berlín, Drážďany, Vratislav a další místa). Zatímco lidé u kterých gestapo předpokládalo účast v odboji či protinacistické smýšlení na základě jejich dřívějších světonázorových či politických postojů, putovali bez řádného soudu do koncentračních táborů, usvědčení odbojáři byli postaveni před soud a po vynesení rozsudku si odpykávali svůj trest v německých věznicích či káznicích.

Podmínky českých vězňů ve vězeňských zařízení na území Německa byly velice zlé. Češi byli podle výnosu říšského vedoucího SS Heinricha Himmlera z prosince 1942 zařazeni do nejnižší vězeňské kategorie, za niž se vztahovala nejpřísnější opatření. Museli vykonávat manuální práce, ať již ve vězeňských dílnách či venkovních komandech, a to často i 10 - 11 hodin denně. Porušování předpisů bylo krutě trestáno. Personál často tvořili přesvědčení nacisté či frontoví invalidé, kteří pociťovali vůči politický odpůrcům nacismu osobní nenávist. V některých případech byl přístup vězeňského personálu o něco lepší nežli na území protektorátu, neboť v Čechách a na Moravě nezřídka působili ve strážních profesích místní Němci, kteří české obyvatelstvo (a zejména jejich "odbojovou" elitu) až fanaticky nenáviděli. Ve věznicích na území Německa se však mohlo stát, že čeští političtí vězni svým dozorců o Vánocích dokonce nadělovali dárky, což bylo třeba na Pankráci, V Terezíně či v koncentračních táborech nemyslitelné.

Ve věznicích stále platily nacistické zákony a předpisy, které neumožňovaly svévolné vraždění, jako tomu bylo v koncentračních táborech, kde panoval místo zákona "řád teroru". Na druhou stranu kvůli omezení osobní svobody a pobytu v uzamčených celách nedocházelo ve věznicích k projevům takové solidarity a podpory ze strany spoluvězňů, jaké jsou známé právě z koncentračních táborů. Atmosféra osamění dýchá z autentického pramene, deníkového záznamu, který si 24.prosince 1939 zapsal ve věznici gestapa na Pankráci advokát Ladislav Rašín, syn prvního československého ministra financí, který byl pouhých jedenáct dní předtím zatčen pro odbojovou činnost. Rašín tak starosti se sháněním vánočních dárků pro své děti vyměnil za starosti zcela jiného druhu. Den před Štědrým dnem byl surově zbit německým dozorcem, neboť nerozuměl pokynu k nástupu na společné sprchování. O Vánocích si vyrobil z chleba vánoční stromeček a figurky do betléma, a jelikož mu nebylo povoleno napsat domů dopis, alespoň si psal deník: "Štědrý den. K obědu měli jsme brambory na kyselo a kousek šlachovitého hovězího masa. Hned po obědě přinesli večeři - kousek salámu. A tak ani nevíme, že jsou Vánoce...Večer z chodby je slyšet sbor mužských hlasů. Stráž zpívá O Tannenbaum a jiné vánoční písně..."

Vánoce obyvatel německých věznic a káznic se nesly ve znamení neuvěřitelného hladu a tíživého osamění. Zdejším vězňům totiž nebylo povoleno přijímat balíčky s potravinami. Díky značné vzdálenosti od domova a omezení svobodného cestování mezi protektorátem a "říší" byly návštěvy rodinných příslušníků redukovány na minimum. Jediným prostředkem komunikace s nejbližšími tak zůstávala cenzurovaná korespondence. Její frekvence byla ale postupně v průběhu války snižována - zpočátku mohli vězňové psát domů každých 14 dní, v závěru roku 1944 měli již povolený pouze jeden dopis za čtyři měsíce.

Snad v každé německé věznici či káznici bylo o Vánocích možné najít nejrozšířenější evropský vánoční symbol - stromek. Stával většinou v centrální vězeňské hale nebo na chodbě a vězňové jej mohli spatřit při cestě na vycházku či za jinými administrativními či hygienickými záležitostmi, kvůli kterým opouštěli svoji celu. Vánoční stromek byl dokonce někdy ozdoben i elektrickými svíčkami. V některých případech byla vězňům dodána vánoční výzdoba i přímo do cel. Jednalo se povětšinou o jedlovou či smrkovou větvičku, která byla výjimečně ozdobena staniolem. Pokud se tak nestalo, vězňové si imitaci vánoční snítky vyráběli sami, a to z čehokoliv, co bylo pro ruce - z papíru či třeba z chlebové střídky.

Pokud to situace dovolovala, předávali si vězňové o Vánocích i malé dárky. Většinou se jednalo o předměty vyrobené z materiálu, se kterým odsouzení přicházeli do styku v rámci pracovní povinnosti ve vězeňských dílnách. Jednalo se o ryze nefunkční věci, které měly udělat druhému radost (např. nůž vyrobený ze dřeva, chlebový panáček), ale také o poměrně praktické předměty, jako byla pouzdra na hřebeny či dopisy nebo šátek vyrobený z kousku látky. Potěšily i nedostatkové hygienické potřeby typu mýdla nebo pasty na zuby.

Vězňové též většinou dostávali o Štědrém dnu lepší stravu či nějaké přilepšení. Mohlo se jednat o výživnou masovou specialitu, vánoční pečivo, bramborový koláč či třeba pouze o jablko navíc. Při běžné stravě, k níž patřily takové "pochoutky" jako polévka z tuřínu či ovesná kaše, bylo jakékoliv přilepšení velice vítáno.

V některých nacistických zařízeních se vězňové či vězenkyně mohli o Vánocích dokonce sejít v jedné místnosti a prožít zde Štědrý večer společně. Setkání mohlo mít podobu náboženské pobožnosti se zpěvem koled či veselého setkání s humornými scénkami. Mohlo se ale jednat též o zcela "nemírovou" výzvu k usilovnější práci pro hitlerovskou válečnou mašinerii.

Krutě prožívali vánoční svátky vězňové a vězeňkyně nacistických koncentračních táborů. I když nebyli sice formálně odsouzení k smrti, nemohli si přesto být jisti svým životem, neboť zde neplatily žádné psané zákony, natož etické. I proto zde zakoušeli vězňové pocit, že se do pekla slavení vánočních svátků vlastně nehodí, ba co víc - jako by se z vánočního poselství mohli radovat pouze jejich věznitelé.

Novinář Jan Hajšman vzpomíná na své Vánoce strávené v koncentračním táboře Buchenwald: "Byly (Vánoce) bez půlnoční a bez zvonů - do Buchenwaldu nikdy nezalétl ani z největší dálky hlahol zvonů. Byly bez radosti a kouzlo svátku rodin je ozařovalo jen ze vzpomínek. Tak hluboká byla poroba, že lidé cítili, že jsou Vánoce, ale že to nejsou svátky naše, že jsou to svátky "jejich", všecko nám vzali a upírají námi i nejprimitivnější lidská práva. Člověku se ani nechtělo věřit, že se zase všecko obrátí a že se vrátí na svět vláda spravedlnosti."

Ve většině koncentračních táborů se skutečně Vánoce, alespoň nějakým způsobem slavily, v jednom z nejhorších, v Mauthausenu, jako by k tomu vězňům ani nezbývalo sil. Tento tábor, skládající se z komplexu takřka šedesáti pobočných táborů a komand, byl z příkazu velitele Hlavního říšského bezpečnostního úřadu Reinharda Heydricha zařazen do III. stupně lágrového komplexu, tedy nejhorší kategorie. Do tábora měli být posláni především "nepolepšitelní" a "nepřevychovatelní" vězni, kteří zde měli být postupně likvidováni. Přestože Vánoce patřily k jednomu ze tří svátků, které (vedle Nového roku a Velikonoc) byly v táboře oficiálně slaveny, mauthausenským dozorcům jejich mírové poselství nic neříkalo. O Vánocích tak v táboře stával vánoční stromek hned vedle šibenice, přímo na Štědrý den 1942 dozorci neváhali zastřelit vězně, který se pokusil o útěk. Vězňové většinou trávili Štědrý večer v lágrových barácích. Po veselých scénkách, divadelních vystoupeních či náboženských pobožnostech zde však nebylo ani stopy. Vrcholem zábavy se stalo nanejvýš pěvecké vystoupení, někdy přehrané do komické roviny, jako byla například kasařská parafráze Stille Nacht, kterou předváděl sbor pěvců zkomolenou němčinou. Zpěváci, kteří takto obveselili své spoluvězně v čele s blokovým vedoucím, dostali za odměnu porci chleba a kousek margarínu navíc.

O Vánocích roku 1939 se nacházelo v "reichu", jak se tehdy lidově říkalo velkoněmecké říši, okolo 90 000 českých dělníků. Když do Německa odcházeli (zatím dobrovolně či jako nezaměstnaní, kteří neměli jinou možnost), patrně netušili, že vánoční svátky zde doznaly v posledních letech po vládou Hitlerovy NSDAP zásadních změn. V rámi tažení proti církvím a křesťanskému světovému názoru vůbec se nacisté snažili nahradit tradiční náboženské svátky, včetně Vánoc, novými rituály, které odkazovaly na starogermánské a pohanské tradice. Na konci roku 1938 tak bylo v německých školách zakázáno slavit narození Ježíše Krista a nadále se nesměly zpívat vánoční koledy s náboženským obsahem. Nacističtí ideologové si však dobře uvědomovali, že nelze jednoduše tyto starobylé lidové písně se dne na den zakázat. Některé vánoční zvyky tak byly prozatím zachovány, jako například známá píseň Stille nacht. Byl k ní však složen nový text, který oslavoval nikoliv příchod Božího syna na svět, ale Adolfa Hitlera: "Tichá noc, svatá noc/všude klid, všude je jas/jen kancléř pevně k boji odhodlán/nocí a dnem nad Německem bdí sám/stále jen myslí na nás/stále jen myslí na nás."

Stejně tak se nacisté neodvážili zrušit Vánoce, respektive Boží hod vánoční, ale přidali k němu "konkurenční" pohanský svátek - zimní slunovrat, který se slavil 21. prosince. K vytěsnění křesťanského rozměru vánočních svátků bylo využito i tradičních vánočních svící. Nacisté vyzývali k jejich rozsvěcování v rodinném kruhu, aby se jimi připomínali padlí rodinní příslušníci. Pokojné vánoční poselství se tak mělo proměnit ve faktickou oslavu válečných hrdinů, kteří obětovali své životy pro zájmy hitlerovy politiky.

Nelze se tedy divit, že velká většina nuceně nasazených dělníků z Čech a Moravy nevzpomíná na Vánoce v "reichu" v dobrém - často je označují na jedny z nejhorších ve svém životě. Pocity úzkosti a osamění mimo jiné umocňovala skutečnost, že kvůli náletům spojeneckých bombardérů zůstávaly ulice německých měst bez osvětlení, což působilo o zimních večerech značně depresivně.

Nuceně nasazení z protektorátu byli ubytováni většinou hromadně v dřevěných ubytovnách, kterým se říkalo lágry. Osazenstvo světnice si však zpravidla nemohli vybírat, a tak jej nezřídka tvořili lidé nejrůznějších národností, především ze západní Evropy, neboť Poláci, Ukrajinci a Rusové podléhali daleko přísnějšímu dozoru a byli soustředěni ve zvláštních ubytovacích zařízeních, které svým režimem i hygienickými poměry připomínaly koncentrační tábory. Čeští dělníci se většinou snažili prožívat Vánoce společně na jedné místnosti. Za tímto účelem ji často vyzdobili nejen vánočním stromkem, ale i národními symboly, jako byl státní znak nebo protektorátní vlajka.

Zdroj: Petr a Pavlína Kourovi - České Vánoce

Vánoční svátky, jak je neznáme - Vánoce prvorepublikové
Válečné Vánoce, vánoční svátky v protektorátu v letech 1939 - 1944
Poválečné Vánoce roku 1945 byly ve znamení svobody i nouze
Vánoce v padesátých letech popíraly Ježíška i Mikuláše
Vánoce šedesátých let - doba tání, dostatku potravin a povoleného Ježíška