Historie bydlení, Čechy 14. století: královská města i městečka

Město
Na přelomu 13. a 14. století byla základní síť královských měst dokončena. V té době existovalo v českých zemích asi 200 královských, církevních a poddanských měst a městeček. Oba typy lokalit se však v latinských pramenech označují stejně (nejčastěji výrazem oppidum). Určit proto, která lokalita byla ve skutečnosti považována za město a která jen za městečko, je prakticky nemožné, neboť hranice mezi nimi nebyla dána privilegii či velikostí, ale šlo o tradiční a značně subjektivní název.

Podle dikce písemných pramenů vzrostla do konce 14. století v Čechách počet měst a městeček na zhruba 500, na Moravě jich bylo téměř 200. Z toho počtu však byla jen asi čtvrtina skutečných měst s plnými právy, ostatní byly jen nevýznamné tržní osady.

Vývoj královských měst se ve 14. století nevyznačoval růstem počtu měst, ale posilováním hospodářské moci. Současně se posiloval vliv měšťanů na chod královských měst. V rámci královských měst existovaly dvě zvláštní kategorie. Tou první byla horní města, kde se těžilo stříbro či se z něho razily mince (Jihlava, Kutná Hora) . Druhou zvláštní kategorií byla města věnná. Podle dobové nomenklatury to sice byla stále města královská, ale správu nad nimi svěřil panovník královně-vdově, které tato města zaručovala příjmy.

Zatímco počet královských měst ve 14. století stagnoval, rostl tlak šlechty na to, aby panovník povyšoval poddanské vesnice na města či městečka. Přiznáním statutu poddanského města získala vrchnost právo trhu a případně si nárokovala další hospodářské výhody, které původně náležely pouze královským městům. V průběhu 14. století stoupl počet poddanských městeček v Čechách z původních 95 (v roce 1300) na 262 (v roce 1400). Ve 14.století se zformoval vzhled středověkých měst, tak jak ho známe dnes. 

Velikost města
Stejně jako v předešlém století, nepřesahoval ani ve 14. století areál většiny středověkých měst, ohraničený hradbami, plochu 20 hektarů. Větší byla jen královská města České Budějovice, Hradec Králové a Plzeň v Čechách a na Moravě Brno, Olomouc a Opava. Skutečnými velkoměsty s rozlohou nad 50 hektarů byly v té době jen tři aglomerace - Praha, Kutná Hora a Vratislav. Před městskými hradbami se většinou rozkládala předměstí, která tak zvyšovala velikost dané městské aglomerace (ovšem městská práva měli jen ti, kteří sídlili před hradbami). Kromě toho tu stály samostatné hospodářské objekty (mlýny, valchy) a někdy také hospodářské dvorce zámožných patricijů.

V běžném královském městě 14. století stávalo více než sto  kamenných (případně cihlových) městských domů. Zhruba 300 domů se uvádělo ve velkých městech (České Budějovice, Plzeň a Hradec Králové). Větší byla jen některá moravská města, především Olomouc a Brno (to mělo 500 domů uvnitř hradeb a 500 na předměstí). Ve městech pražských stálo v téže době podle odhadu 3800 domů a žilo zde kolem 40 000 obyvatel.

Městský rynek
Hospodářským a společenským srdcem každého středověkého města bylo náměstí či rynek. Pokud se město stavělo "na zeleném drnu", nejprve se vyměřilo náměstí. Jím se řídila orientace kolmo se rozbíhajících ulic a k nim přiléhajících domů. Proto má většina středověkých měst pravidelný šachovnicový půdorys parcel. Zvláště ve větších městech, vybudovaných na starších základech, se vzácněji zřídilo více náměstí - dvě (Brno, Uherské Hradiště), tři (Most), či dokonce čtyři (Olomouc, Opava).

Většina náměstí měla čtyřúhelníkový tvar, jen výjimečně se ve středověkých městech objevovala náměstí ulicová, trojúhelníková či nepravidelná (obvykle tam, kde město vzniklo na základech staršího hradiště nebo kde jiné řešení nedovoloval terén).

Velikost náměstí nově založených měst byla většinou předimenzovaná ve srovnání s hospodářskými potřebami a počtem měšťanů. Rozlohou bývala někdy mnohem větší než u srovnatelných středověkých měst italských a německých. Na druhé straně náměstí vě městech založených na starších základech bývala často příliš malá a stěží postačovala hospodářským potřebám.

Největším náměstím v českých zemích se ve 14. století stal Dobytčí trh (dnes Karlovo náměstí) na Novém Městě pražském s rozlohou 80 550 metrů čtverečných. Druhým největším byl novoměstský Koňský trh (dnes Václavské náměstí) s rozlohou 41 700 metrů čtverečných. Středověká náměstí nebyla původně dlážděná a podle toho vypadala kvalita povrchu, kam se sjížděly povozy trhovců na týdenní trhy a zvláště na výroční jarmarky. V malých městech si náměstí dokonce podržela ráz větší návsi. Jan Lucemburský udělil řadě měst právo použít část mýta vybraného od přijíždějících trhovců a kupců na dlažbu (někde se dokonce vybíral speciální poplatek "dlažebné"). Stejně podporoval města i Karel IV. a tak se začala v druhé polovině 14. století městská náměstí pokrývat dlažbou.

Městské ulice
Literární obraz křivolakých a těsných uliček platil pro vzhled měst v 18. a 19. století, ale nikoli pro středověk. Ona křivolakost a těsnost byla totiž výsledkem dalšího rozrůstání středověkého města -  budováním dodatečných vestaveb, nových domů, přístaveb a zřizováním průchodů. Šlo tedy o výsledek stavební činnosti v renesanci a baroku. Je třeba mít na paměti, že většina českých středověkých měst byla v době kolonizace zakládána velkoryse na poměrně velké ploše, která byla zcela prázdná. V obvodu středověkého města se v době jeho založení nacházela spousta volných parcel, které se zastavovaly často velice pomalu teprve v průběhu 14. století a někdy ještě později. Ani města, která vznikala na místě staršího hradiště a jejichž plocha byla již do určité míry zastavěná, nepokrývala zpočátku souvislá řada domů. Přechod od románského typu zástavby ke gotické neproběhl ihned, šlo o proces, který trval celá desetiletí. Románské domy mívaly rozlehlé hospodářské dvory a teprve se zaplněním plochy uvnitř městských hradeb začalo postupně docházet k zahušťování zástavby. Výjimkou nebylo zřejmě ani Staré Město pražské, které bylo samozřejmě relativně hustě osídleno ještě dříve, než bylo obehnáno hradbami, ale i tam ještě ve 13. století existovaly volné proluk, jako třeba oblast kolem Havelského trhu, kde se rozrůstala osada pražských Němců.

Většina kolonizačních měst byla ve středověku budována podle přesného plánu. Od náměstí byly vyměřeny rovné ulice a podél nich parcely pro domy. Šachovnicový půdorys středověkých měst je dobře patrný i dnes. Většina ulic byla rovných, pouze tam, kde to vyžadoval terén, byly ulice zakřivené. Za hlavní ulice byly považovány ty, které vedly od brány na náměstí (branské). Tyto ulice bývaly nejširší (a nejdříve dlážděné, v Praze snad již koncem 13. století). Kolem nich a kolem náměstí se soustřeďovaly domy nejbohatších patricijů a tyto parcely byly nejdražší. Z hlediska prestiže stály na delším místě ulice vedoucí také od náměstí, ale nikoliv k bráně, nýbrž k hradbám. Za ulice třetího řádu se považovaly kolmé spojnice hlavních ulic (právě parcely u těchto ulic bývaly velice dlouho nezastavěné). Kromě sítě pravidelně se křížících ulic mělo každé město ještě ulice nejpodřadnější, které lemovaly městské hradby. Říkalo  s jim hradební uličky a zřizovaly se proto, aby se v případě obrany zajistil přístup na kterékoliv místo pásu opevnění. Hradební uličky bývaly často opravdu křivolaké (záviselo na podobě hradby) a stávaly zde domy nejchudších obyvatel, často nevzhledné chatrče chudiny.

Ulice bývaly koncipovány tak, aby po nich pohodlně projely proti sobě dva povozy tažené koňmi nebo voly, nebo aby se alespoň mohly navzájem vyhnout. To platilo zvláště o branských ulicích, kudy jezdívali trhovci na náměstí. Průměrná šířka ulic českých středověkých měst se ve 14. století pohybovala kolem 10 metrů, v případě branských dosahovala až 15 metrů, pouze uličky u hradeb bývaly užší. Nové Město pražské, založené po všech stránkách velkoryse, mělo ve 14. století hlavní ulice široké až 20 metrů.

Již ve 14. století existoval pro provoz na ulicích středověkých měst jednoduchý dopravní řád. Podle městských předpisů měl vždy prázdný vůz dát přednost naloženému a byly rovněž stanoveny zásady pro jízdu přes most (ty byly úzké a z hlediska dopravy střídavě jednosměrně průjezdné). Ulice středověkých měst neznaly chodníky zvýšené nad vozovkou.

Středověká ulice byla plná nečistot, obvykle po ní stékala dešťová voda i splašky. Ještě v renesanci se zakazovalo vylévat na ulici z oken noční nádoby s exkrementy. Již ve 14. století městské rady pravidelně najímaly služebníky na úklid ulic. Sami měšťané začali zařizovat v prominentních částech města (u domů kolem náměstí) ochranné zóny pro pěší kryté loubím. Loubí vznikala nejspíše podle vzoru italské městské architektury. Podloubí bývalo zřizováno přímo při výstavbě nového domu nebo se loubí představovalo před průčelí již existujícího staršího domu. Podloubí bylo víceúčelovým prostorem - majitel domu zde mohl vystavovat zboží či výrobky na prodej, v létě zde pracovali řemeslníci a lidé se tu ukrývali pře nepříznivým počasím. 

Měšťanské domy
Obvyklá základna půdorysu gotického domu ve středověkém městě 14. století měla na průčelní straně (obrácené do ulice) šířku 8  až 10 metrů a v podélné ose délku 20 až 30 metrů. Zámožní měšťané si stavěli v převážné míře kamenné nebo cihlové domy, ale souběžně s nimi se na jiných místech středověkého města objevovaly i domy dřevěné.

Základním stavební proměnou gotického domu ve 14. století bylo překlenutí průjezdu. Zatímco dříve se vedle domu nechával vjezd na zadní dvůr, kde se nacházelo hospodářské zázemí domácnosti, nyní byl tento průjezd překlenut.

Tuto proměnu si vynutilo zahušťování městské zástavby zvláště na atraktivních místech, kde prudce stoupala cena pozemků a poptávka po nich. Překlenutí průjezdu  mělo dvě vývojové fáze. Tou první se stal průjezdný dům. Podél jeho boční zdi vedl úzký zaklenutý průjezd do zadního dvora. Záhy se ukázalo, že i toto řešení vyžaduje zbytečně mnoho místa, proto se na konci 14. století rozšířil typ síňového domu, kde byla v celé přední části domu (obrácené do ulice) široká síň (mázhauz) a teprve z ní vedl v zadní části vjezd do dvora (v takovém případě projížděl vůz síní). Překlenutím průjezdu bylo umožněno vystavět nad ním další obytné prostory. Právě to podstatně rozšířilo obytnou plochu gotického domu a současně umožnilo spojit domovní průčelí v souvislou ulicovou řadu. 

Městské opevnění
Opevněna města se od svého vzniku ve 13. století stala spolu s královskými hrady středisky panovníkovy správy a vojenské moci. Ve 14. století získala práva ohradit se hradbami další města (Slaný, Prachatice, Vodňany aj.) Nové hradby stavěla i starší města, která se ve 14. století rozšiřovala, neboť původní areál již nevyhovoval nebo nevyhovovaly staré hradby. Unikátním dokladem je nápis z roku 1322, podle něho Jan Lucemburský založil hradby v Sušici. Vlastní stavební řešení hradeb, příkopu a městských bran nedoznalo ve 14. století podstatnějších změn.

Hradby královských měst bývaly podle charakteru terénu vysoké 2 až 6 metrů a dosahovaly tloušťky 1 až 2 metry. Jejich základy bývaly založeny do hloubky zhruba dvou metrů. Městské hradby byly z větší části kamenné nebo cihlové, ale i v případě významných měst se můžeme setkat s částí městského opevnění, které bylo jen dřevěné nebo budované jako hliněný val. Před hradbami býval obvykle ještě příkop o šířce zhruba 5 až 20 metrů a hloubce od 5 do 10 metrů. Kde to bylo možné, býval příkop napuštěn vodou, buď stabilně, nebo se vodou naplnil z přilehlého rybníka jen v čase nebezpečí. I když se již ve 13. století nařizovalo, aby byly stěny příkopu obezděné, v praxi to bývalo ojedinělé.

Před příkopem býval někdy ještě navršen val z hlíny o výšce 2 až 3 metry s nízkým dřevěném ohrazením a vzácněji byl před tímto valem ještě jeden menší příkop. Někdy bývala před vlastní hradbou postaven ještě jedna kamenná nižší parkánová hradba.

Na vnitřní straně hradeb bývaly jednoduché dřevěné ochozy s žebříky, kudy se na ně dalo rychle vstoupit. Někdy bývalo na hradbách podsebití (předsunutý dřevěný krytý ochoz, u něhož bylo možno zvednout část podlahy a tudy střílet přímo pod sebe před hradby).

Typickým fortifikačním znakem městského opevnění se staly věže, ať již sloužily jako bašty, nebo brány. Právě množstvím věží se městské opevnění odlišovalo do hradního. Ve 13. století bývaly městské věže po vzoru hradů většinou válcové, ale na konci první třetiny 14. století přišly do obliby vysoké hranolovité věže s bránami. Většina středověkých měst měla dvě až čtyři brány, k branám směřovaly široké cesty upravené pro vozy. Kromě toho mohly být v městském opevnění  menší branky pro pěší (fortny). Takovými se chodilo s putnami k řece pro vodu, zvláštní branku směl do města vstupovat kat apod.

Radnice
Budova radnice se stala nejvýznamnější symbolem práv měšťanů. Proto město nelitovalo při její výstavbě peněz. Radnice stávaly na rynku a byly většinou výstavné a nádherně zdobené. Členové městské rady se původně scházeli v domech svých členů. Od počátku 14. století městská rada přebírala od královských rychtářů některé záležitosti městské samosprávy (výběr mýta, řešení sousedských sporů, záležitosti řemeslníků apod.)  Městská rada vedla také písemnou agendu, s tím souvisí vznik městských pečetí, nejstarší je dochována z Brna (1274), následuje Malá strana a Staré Město pražské. 

Nové město pražské
Mnoho nových královských měst v českých zemích ve 14, století založeno nebylo, ale to, které začal budovat Karel IV., stálo za to. Svůj ctižádostivý projekt zahájil panovník roku 1348. Pro Nové Město pražské byla vyměřena plocha 360  hektarů, mělo mít tři tržiště, čtyři hlavní brány, ulice bezprostředně navazovaly na Staré Město pražské a zbytek byl ohraničen hradbami v délce 3 kilometrů.

Problém byl, že Karel IV. chtěl vybudovat jedno veliké město a v roce 1367 spojil Staré a Nové Město pražské pod jedinou správu. Ta ale kvůli neshodám trvala jen do roku 1377, kdy byla města znovu rozdělena a každé dostalo svou vlastní radnici. Ani to však nezastavilo neustálé spory o hospodářská práva mezi měšťany obou měst.

Zdroj: Vlastimil Vondruška - Život ve staletích
Středověké bydlení v Čechách ve 13. století
Historie středověké kuchyně a stolování v Čechách 13. století
Čechy 13. století: nároky na bydlení, životní návyky