Historie bydlení, Čechy 14. století: způsob bydlení

Způsob bydlení
V průběhu staletí se názory vládnoucích vrstev a prostého lidu na bydlení a vnitřní podobu bydlení stále rozcházely, ale ve středověku ještě ne tolik, jak by se na první pohled molo zdát.

Ve 14. století trávili muži většinu dne mimo dům, a to bez rozdílu postavení. Panovník se svou družinou byl neustále v pohybu (musel pravidelně navštěvovat své hrady a města, významné spojence, zajížděl do ciziny na diplomatická jednání či na vojenská tažení). Stejně na tom byla šlechta, která tvořila panovníkův doprovod. Šlechtici, kteří nepatřili ke královskému dvoru, se museli starat o vlastní panství (to vykonávali většinou osobně). Kromě toho museli hledat další zdroje výdělku (jako lupiči, opovědníci nebo nájemní rytíři.) Bohatí patricijové cestovali, aby ochránili své investice, ať již peníze uložili do dolování, obchodu či finančních půjček. Cestovat za výdělkem museli samozřejmě také kupci. Ti všichni trávili spoustu času všude jinde, jen ne doma.

Řemeslníci a rolníci cestovali podstatně méně, většinou tu a tam navštívili sousední město nebo vesnici. Ale ani oni netrávili čas v jizbě. Pracovní den se neřídil podle hodin, ale podle slunce, začínal rozedněním a končil soumrakem. Řemeslníci žili se svými tovaryši v dílně a rolníci na poli, na pastvinách, v lese anebo na dvoře, kde se věnovali svým povinnostem.

Poněkud jiné to bylo se ženami. Urozené někdy doprovázely svého manžela, ale častěji trávily čas v rodinném sídle. Stejné to bylo se ženami ve městech a na vesnicích. Staraly se o přípravu stravy (v tehdejších podmínkách to bylo časově nesmírně náročné), dohlížely na děti a čeleď, předly len a šily šaty, krmily dobytek a drůbež, uklízely. Většinu prací (včetně těch ručních) odbývaly na dvoře (venku bylo vidět podstatně lépe než v jizbě). Podobně vypadal den urozených žen, jen s tím rozdílem, že měly služebné. Rozsah prací v tak velké domácnosti, jako byl hrad, vyžadoval osobní přítomnost urozené paní domu, která musela služebné neustále pobízet, kontrolovat a vysvětlovat jim, co mají dělat. Zvláště dohled v kuchyni byl naprostou samozřejmostí.

Z tohoto výčtu je zřejmé, že od bydlení lidé ve středověku příliš neočekávali. Tak tomu bylo po staletí. To se však začalo ve 14. století pomalu měnit. Na bydlení se začalo nahlížet nejen jako na přístřeší, ale současně i jako na prostor pro společenský život.

Společnost bohatla, i když křesťanskou Evropu zachvátila krize. Tato krize však nebyla krizí vysloveně hospodářskou, jako jsou moderní krize. Její podstatou byly hladomory, morové epidemie, kacířská hnutí a sociální problémy. S klimatickými změnami docházelo k velkým výkyvům počasí. Na rozdíl od předchozích staletí se stávalo, že počasí bylo několik dní tak špatné, že lidé museli i mimo zimní období trávit celý den doma pod střechou. Zatímco dříve se komunikace v rámci rodiny a se sousedy odbývala venku, nyní se částečně přesouvala do obydlí. 

V prostředí šlechty se oblíbenou stala dvorská zábava, urození muži se začali podstatně více společensky stýkat s urozenými dámami. Měšťané doma jednali se svými sousedy o záležitostech obce, ale také o obchodu. Podstatné bylo, že se církvi podařilo prosadit svěcení neděle jako dne odpočinku, kdy se lidé věnovali své rodině a byli většinou doma.

S tím, jak se z původní "noclehárny" stávalo obydlí (tedy prostora, v níž se žije i během dne), začínali mít lidé vyšší nároky na vzhled interiéru. Klíčovým problémem bylo vyřešit vytápění, aby kouř z otevřeného ohniště či z dýmné pece neobtěžoval obyvatele v jizbě. Společenskou funkce bydlení vyžadovala jinak konstruovaný nábytek (rostl důraz na pohodlí sedacího nábytku). Lidé toužili zkrášlit vzhled svého interiéru. Není náhoda, že právě počátkem 14. století se významně zdokonalovaly truhlářské techniky a začal se vyrábět mnohem náročnější nábytek.

Denní a noční prostor
Z hlediska využívání místností v obydlí existovaly od raného středověku obecně dva základní prostory - denní a noční. Toto chápání prostoru se zachovalo ještě ve 14.  století. Technická změna způsobu vytápění (která byla dovršena až v renesanci) nezměnila totiž návyky lidí spojené s bydlení hned. Denním prostorem byla jizba s vytápěním, v níž se lidé mohli  během dne ohřát. Druhým byla nevytápěná komora, v niž spali (v létě ovšem spávali i v senících, ve stodole a jinde, ale vždy v prostorách bez vytápění). Jen v největších mrazech spali lidé ve vytápěné jizbě. Přenocování v jizbě s topeništěm nebylo ve středověku každodenním návykem, ale jen nouzovým opatřením.

Vytápění
Je starou a v odborné literatuře mnohokráte opakovanou pravdou, že způsob vytápění interiéru byl klíčem k tomu, jak lidé bydleli. Ve středoevropských klimatických podmínkách bylo zajištění tepla v zimních měsících základním předpokladem existence.

Podle archeologických nálezů byla i ve 14. století většina pecí v jizbách venkovských domů dýmných, to znamená, že pece nebyly napojené na komín, ale dým z nich unikal otvorem pro přikládání do jizby. Jednodušší a starší způsob odvodu kouře byl možný v jizbách bez stropu, ve kterých kouř stoupal vzhůru a procházel střešní krytinou pletenou z rákosu či slámy. Ve 14. století však byl obvyklejší vylepšený způsob odvodu dýmu v jizbách, které už měly strop z kuláčů omazaných pro lepší tepelnou izolaci jíle, a tedy neprodyšný. V takovém případě se nad otvorem pece zřizoval otevřený odtah (kónický dýmník ze dřeva vsazený do stropu, často omazaný pro bezpečí před požárem hlínou). Dýmník odváděl kouř nad strop (a tam unikal skrze střešní krytinu anebo dýmník vedl až nad střechu na způsob komína.)

Aby se co nejvíce využilo všech možností odtahu dýmu, stavěla se pec často vedle dveří, kterými se dalo větrat, zatímco lidé zůstávali na opačné straně jizby, kde byli v teple ochránění před průvanem.

Již ve 14. století se začaly objevovat náznaky pozdějších změn, kdy se otvor na přikládání do pece obrátil ústím do síně, odkud se přikládalo a kam unikla kouř, zatímco vlastní těleso pece zůstalo v jizbě. Jizba přestala být v důsledku této změny zamořená unikajícím kouřem (s tím souvisí etymologie pojmenování, neboť místo šeré dýmné jizby vzniká místnost světlá - tedy světnic). S obrácením otvoru na přikládání do síně souvisel přesun prostoru na vaření z jizby do síně.

Vývoj vytápění městských domů směřoval poněkud jiným směrem. Domy románské mívaly topeniště podobná těm, které známe z vesnických domů, stávaly zde pece a doložena jsou i otevřená ohniště, případně malé krby. Pro vytápění gotického domu (jehož hmota byla rozložena na výšku) se dýmná pec nehodila, neboť aby byla funkční, musela by stát v posledním poschodí. V měšťanských domech 14. století se proto velice záhy objevují komíny, často nacházíme v jednom domě i dva či dokonce tři, které ústí vysoko nad špičatou střechou domu.

Díky komínům bylo možno změnit způsob vytápění obytných prostor. Středověk neznal jiný způsob, jak vařit potravu, než za použití otevřeného ohně. V kuchyni se proto udržela menší dýmná pec s dýmníkem, který ústil do komína. V obytných místnostech se však lidé snažili eliminovat dým a saze. Nejprve se objevila pec, která byla otočená ústím do vedlejší místnosti, odkud se do ní přikládalo a kam unikal dým (ten pak dýmník odváděl do komína)

Záhy se místo pece začala v domech patricijů stavět podle vzoru hradních paláců kachlová kamna. V měšťanských domech se také záhy objevují malé krbečky, mnohé z nich však nesloužily k vytápění, ale k osvětlování.

Původní vytápění hradních paláců obstarávaly krby, běžné v kamenných stavbách už v předchozích staletích. Krb s komínovým odvodem sice nezamořil dýmem místnost, ale současně ji nedokázal dostatečně ohřát, protože přímý odtah do komína znamenal obrovské tepelné ztráty. Proto se začala v reprezentačních prostorách hradních paláců objevovat kachlová kamna. Podle odtahů se při topení v krbu ztrácelo asi 85 % veškerého tepla, zatímco ztráty u kachlových kamen byly nejvýše 30 až 40%.

Kamna byla navíc díky povrchové výzdobě kamnových kachlů reprezentačním kusem vybavení interiéru. Krb se umísťoval do hmoty zdi, zatímco kamna stála volně v prostoru a lépe ohřívala vzduch, který mohl cirkulovat. Těleso kamen nesrovnatelně lépe akumulovalo teplo a kamna navíc hřála ještě určitou dobu po vyhasnutí ohně. A ještě jednu přednost měla kamna v očích lidí ve středověku - protože oheň hořel v uzavřeném prostoru, snižovalo se podstatně nebezpečí požáru.

Kachlová kamna
V západní Evropě jsou nejstarší kamna doložena již v 9. a 10. století (stavěla se v klášterech v alpských zemích). V zemích na sever od Alp se začala šířit až ve 13. století. Z té doby pocházejí nejstarší doložená v českých zemích (hrad Český Krumlov). Ve větší míře se začala v českých zemích šířit až ve 14. století. Základní konstrukce vycházela z vylepšené původní dýmné pece. Oba typy topeniště měly masivní zděný podstavec, na kterém stálo těleso s kouřovým odvodem. Zatímco prostor, v něm hořel oheň, zakrývala v případě pece zděná klenba, u kamen to byl nástavec sestavený z komorových kachlů. Kachlový nástavec byl samonosný a přikládalo se do něj zadem ze sousední místnosti pomocí topného kanálku.

Klíčovými pro funkci kamen se staly kachle. Kamenovým kachlům říkáme komorové, protože byly zhotovovány na stejném principu, jako by šlo o menší nádobu s plochým dnem (tím byly obrácené ven do místnosti) a s vnitřním prostorem, ohraničeným stěnami podobně jako keramický hrnec, který tvořil onu charakteristickou malou komoru.

Starším typem byly nádobkové (též hrncové nebo pohárovité) kachle, které měly ústí komory kruhové (podobně jako pohár) a stěn poměrně vysoké. Mladším typem byly kachle miskovité, které měly ústí tvarováno do čtvercové podoby a sněny bývaly nižší. U obou typů byly stěny komory nalepeny k plochému dnu, které tvořilo vnější stěnu kamen. Nejstarší komorové kachle měly velikost čelní stěny zhruba 13,5 x 13,5 cm (v renesanci se hrana čtverce zvětšila na 20 až 22 cm), bok komoroy měl původně výšku až 20 cm, později se snížil na 10 až 15 cm.

Komorové kachle ve 14. století měly čelní stěnu zdobenou reliéfně a bývaly polévány hnědou engobou. Podle velikosti otopného zařízení jich bylo třeba na postavení několik set. Kachle byly uměleckým artefaktem a významně přispívaly k výzdobě interiéru. Někdy nesly všechny kachle kamen stejný reliéf, ale častěji na nich bývaly reliéfy různé.

Reliéfy se na čelní stěně kachlů zhotovovaly tak, že se vlhká hlína před výpalem vtlačila do dřevěné formy (v níž byl reliéf vyrytý negativně), pak se vyklopila a přilepila se k ní stěna komory. Komorové kachle ve 14. století zdobily tři hlavní okruhy motivů. Prvním byla heraldická zobrazení, druhým biblické výjevy ze života Ježíše Krista a výjevy starozákonní a třetím byly výjevy ze života rytířů.

Interiér šlechtického paláce
Vrcholná gotika vtiskla palácům panovníka a šlechty reprezentační vzhled už jen použitím stavebních prvků (žebra, sloupy, ostění). Prostor samozřejmě dotvořil mobiliář a rozmanité interiérové doplňky. Nový způsob vytápění sálů a komnat přinesl proměnu v tom, že se obytné prostory staly čistější, byly současně teplejší a přímo vybízely k tomu, aby zde urození lidé trávili více času než dříve.

Hradní paláce bývaly obvykle patrové. Okna v přízemí si nadále podržela vzhled střílen (byla kvůli obraně úzká a vedla většinou jen na nádvoří). Přízemí paláce se nehodilo k bydlení urozeného majitele a jeho rodiny, nejčastěji tu bývaly skladovací komory a případně ložnice osobních služebníků. Obytný prostor se nacházel v patře paláce. Tam bývala okna široká (obvykle v duchu dobové módy s ostěním tvaru lomeného oblouku), opatřovaná okenicemi na zavírání, v palácích královských hradů a nejbohatších šlechticů dokonce již zasklená kruhovými terčíky vsazenými do olova.

Do patra paláce se vystupovalo po schodech z některé místnosti v přízemí, ale schodiště mohlo být také vedeno v síle zdi. Bývalo obvykle točité, aby se v případě dobytí hradu dalo dobře bránit. Někdy také bývalo schodiště vedené venkem po vnější zdi paláce. V takovém případě bylo dřevěné, aby se dalo v případě boje strhnout.

V patře paláce se nacházel velký sál, který sousedil s několika menšími místnostmi. Tyto místnosti byly navzájem průchozí. V průběhu 14. století se na vnějších zdech větších paláců začaly zřizovat dlouhé dřevěné pavlače (se schody z nádvoří), kryté dřevěnou stříškou na způsob chodby. Z pavlačí se dalo vcházet do jednotlivých místností, které tím pádem již nebyly propojené mezi sebou. Teprve se poprvé začal vytvářet soukromý prostor pro rodinu majitele hradu. U některých královských hradů pavlač nahradil zděný arkádový ochoz (Kadaň, Křivoklát, Písek).

Velký sál byl místností, kde se odehrával společenský život šlechtice. Hosti zde nejen urozené sousedy, ale pobýval tu také s předními členy své družiny. Sál měl nejen svědčit o zámožnosti majitele hradu, ale měl také demonstrovat jeho rytířské ctnosti a urozený původ. Zdi hradních sálů bývaly ve 14. století malířsky zdobené. V královských palácích se někdy dokonce zřizovaly speciální sály pro diplomatická jednání.

Poněkud jinak vypadal úprava obytných komnat v paláci. Ty většinou nebyly vytápěné, a proto se izolovaly dřevem. Uvnitř komnat zděného paláce se budovaly roubené komory na způsob srubu. Tyto místnosti obývaly především urozené ženy. Z této primitivní izolace se vyvinulo náročné obkládání zdí dřevem technikou táflování (na lišty ve zdech se upevňovaly stejně veliké dřevěné  desky). Unikátní táflování ze 14. století se dochovalo na Karlštejně.

Interiér vesnického domu
Ve 14.století byl dokončen proces spojování původně samostatných jednoprostorových staveb v jedinou, překrytou společnou střechou. Dům stál na protáhlém obdélníkovém půdorysu a dělil se na tři prostory (jizba - síň - komora). Pokud stál vedle domu ještě chlév, míval obvykle samostatný vchod ze dvora a šlo většinou o přístavbu. V blízkosti domu pak stály další hospodářské stavby.

Na vesnici převládaly domy roubené ze dřeva, většina však měla kamenné podezdívky. Kamenné domy na venkově jsou ve 14. století doložené ojediněle jen ve středních Čechách. Většinou šlo o dvorce chudších rytířů, výjimečně byla z kamene postaven celá ves. Kromě roubených domů se nadále jako obydlí užívaly i zemnice, přičemž stejně jako dříve ani ve 14. století nelze schematicky tvrdit, že v zemnicích bydleli pouze lidé chudší.

Venkovské domy mívaly střechy z rákosu či slámy. Užití dřevěných šindelů, typických pro pozdější venkovskou architekturu, bylo ve středověku vesnici výjimečně (na upevnění šindelů je třeba veliké množství hřebíků a železo bylo příliš drahé).

Síň byla vstupní prostorou ze dvora. V jizbě se nacházely pec a lavice, podle potřeby někdy i stůl. V komoře se ukládaly zásoby, či tam lidé také spávali, mohlo tam být jednoduché lůžko nebo široká lavice na spaní. Nábytek byl jednoduchý, zhotovený spíš tesařskými než truhlářskými technikami, většinou bez zdobení.

Jizba a někdy i komora mívaly povalové stropy z kuláčů, spáry mezi nimi byly vyplněné mazanicí. Podlaha se omazala hlínou nebo se dělala z hrubých prken. Někdy se v podlaze jizby nebo komory zhotovoval malý sklípek, doloženy jsou i tajné skrýše, kam obyvatelé ukládali své cennosti.

Dveře bývaly nízké, vcházet se dalo jen se sehnutou hlavou (v případě nízkého vstupního otvoru byl menší únik tepla). Vchod (zvláště ze dvora do síně) měl vysoký práh (obvykle ho tvořil široký trám nebo hrubě opracovaný kus kamene), který se musel překračovat s vysoko zvednutýma nohama. Vysoký práh bránil do jisté míry tomu, aby se do domu dostala nečistota. Dveře domu se téměř pravidelně opatřovaly kovovými zámky.

Okna byla podélná, malá (na šířku 410 až 70 cm, na výšku 30 až 40 cm). V létě se vůbec nezakrývala, při špatném počasí se někdy zakryla sušenou blánou a v zimě se okna uzavírala dřevěnými okenicemi. Spáry mezi trámy se omazávaly hlínou, do níž se přimíchaly plevy a zbytky slámy, zevnitř se pak ještě na stěny zavěšovaly kůže a případně látka, aby se dosáhlo co nejlepší izolace.

Zdroj: Vlastimil Vondruška - Život ve staletích
Středověké bydlení v Čechách ve 13. století
Historie středověké kuchyně a stolování v Čechách 13. století
Čechy 13. století: nároky na bydlení, životní návyky