Historické Čechy 15. století: způsob bydlení

Způsob bydlení
Do konce 13. století byly nároky lidí na bydlení zcela minimální. To platilo o všech společenských vrstvách. Obydlí bylo místo, pod jehož střechu se lidé uchylovali jen na noc a jen v případě špatného počasí (zvláště v zimě) i ve dne. Většina denní prací se však prováděla mimo dům.

Tento způsob bydlení se začal na počátku 14. století měnit. Jedním z důvodů bylo postupné ochlazování klimatu a především jeho kolísání. I v létě přicházely dny, kdy nebylo příjemné pobývat venku. Obytné jizby domů se začaly vybavovat pecemi, v síni si hospodyně zřizovaly černé kuchyně, a nemusely vařit venku. V měšťanských domech se stavěly mázhauzy, kam se přesunul denní provoz dílny i domácnosti. Lidé si pomalu začínali zvykat žít i ve dne pod střechou.

I když 15. století z hlediska životního stylu dobou střídmosti, nároky vyšších vrstev na bydlení se neustále zvyšovaly. Důvodem byl růst stavovského  sebevědomí šlechty i měšťanů. Obydlí vyšších vrstev měla nejen reprezentační funkci, ale stávala se také místem, kde se odbývala nejrůznější obchodní, politická, náboženská i společenská jednání. Vztah lidí k bydlení se na konci 15. století oproti jejich předkům změnil. Mnohem větší důraz se kladl na pohodlí, zvláště v soukromých komnatách. Místnosti určené pro společenský život získávaly naproti tomu často trochu strnulý a formální vzhled.

Soukromí
S tím, jak lidé začali pobývat během dne více pod střechou svého domu, vznikaly i další nároky na bydlení, dříve opomíjené. Začala se vytvářet potřeba soukromí. Novou a převratnou ideou z hlediska bydlení, která se objevila na přelomu 14. a 15. století, bylo zřízení samostatných vstupů do jednotlivých místností (které se tím od sebe zcela oddělily). Do té domy neexistovaly v palácích chodby a místnosti byly navzájem průchozí. Chodby uvnitř budovy pozdní gotika neznala, ale stavitelé si vypomohli jednodušším řešením. Na vnější zdi paláce se začaly zřizovat pavlače, z nich vedly dveře do jednotlivých místností. Podobný princip, i když v jednodušší podobě, se objevuje u větších měšťanských domů, kde se nad schody z mázhauzu v prvním patře zřizovala malá síň (často bez oken), z níž vedly dveře do jednotlivých místností.

Komnaty reprezentační a rodinné
I když se nejednalo o pravidlo a neuplatňovalo se bez výjimky, obecně ve druhé polovině 15. století platilo, že existoval poměrně velký rozdíl ve vzhledu reprezentačních a soukromých prostor. Vzhled reprezentačních prostor vycházel z uměleckého kánonu pozdní gotiky.  Strop býval klenutý se sítí žeber. Stěny zdobily nástěnné malby a tapisérie. Často se na ně zavěšovaly zbraně, a to nejen v šlechtických palácích. Dochovalo se několik pavéz, které zdobily měšťanské doby. V reprezentačních prostorách se nacházely arkýře, dveře měly složitě profilovaná kamenná ostění. Celkově působily tyto prostory trochu chladně a uniformně. Základní vizuální dojem měla vytvářet především sama architektura a rozmanité stavební prvky

Zcela odlišně působily prostory soukromé. Vetšinou neměly nic ze strohé okázalosti rytířských sálů, hodovních síní či mázhauzů. Lidé si začali zvykat na to, že si mohou zkrášlit komnaty podle vlastních představ. Ve vzhledu soukromích místností převládala podstatně větší míra individuálního vkusu než u prostor reprezentačních.

Kamenné stavby byly vždycky od podstaty chladné. Zámožní lidé si však nemohli dovolit z nejrůznějších důvodů stavět domy ze dřeva. S ochlazením klimatu proto přišli na způsob, jak výhod dřeva využít a přitom si udržet prestiž a bezpečí zděného paláce či domu. Od poloviny 14. století se rozšířila móda obkládat místnosti uvnitř zděných domů dřevem. V praxi vypadaly některé soukromé komnaty jako roubená místnost vestavěná do zděného domu. Často sloužily fraucimoru (tedy ženské části rodiny a dětem). V komnatách panovníka se od 14. století objevil dokonalejší způsob obkládání dřevem, zvaný táflování. Jeho základem bylo upevnění různě zdobených čtvercových desek na stěny pomocí dřevěných lišt. Nejstarší táflování se dochovalo na Karlštejně. V15. století se oblíbenou konstrukcí dřevěných stropů staly stropy záklopkové. Mezi trámy byly upevněny desky, které byly často stejně jako trámy zdobené malbou.

Osvětlení
Významným prvkem proměny stylu bydlení se stala změna osvětlení místností. Bez této změny by totiž nebylo možno trávit ve dne tolik času doma. Už nebylo třeba používat tolik voskovic a lamp, protože interiéry začalo osvětlovat denní světlo. Začala se zřizovat větší okna než dříve, a co je podstatné, v 15. století se stalo zcela běžným, že nejen okna šlechtických paláců, ale i většiny měšťanských domů byla zasklena terčíky vsazenými do olova. Použití skleněných okenní terčíků je vzácně doloženo i na venkově. Zasklení oken nejen zlepšilo osvětlení místnosti, ale současně zabránilo úniku tepla.

Vytápění
koncem 14. století byla prakticky ve většině obydlí dovršena změna vytápění. Původní způsob byl od raného středověku založen na využití tepla otevřeného  ohniště. Později se otevřené ohniště zakrylo kupolí pece, která však neměla komínový odtah a dým nadále unikla otvorem na přikládání do jizby. V jizbě se kvůli kouři nedalo pobývat příliš dlouho a usazoval se prach a popel V dýmné jizbě se nedal umístit lepší nábytek ani textil.

Ve 14. století se s ohledem na nepříznivé počasí stal aktuálním jiný způsob vytápění. V té době se v hradních interiérech objevují vysoce účinná kachlová kamna a ve venkovských usedlostech mohutné kamenné pece. Oba typy topeniště stávaly u stěny tak, aby se do nich dalo přikládat z vedlejší místnosti. Tam unikal dým, který pak byl odváděn komínem z obydlí. Místnost, v níž stálo těleso pece, se tak dala vyhřívat, aniž ji znečistil dým a prach. S tím souvisí etymologická změna, protože jizba (dýmná prostora) se začala nazývat světlice, později světnic (od toho, že v ní nebyl dým, byla světlá). Tento termín je v českých zemích doložen již koncem 15. století.

V prostoru za stěnou, kam bylo obráceno ústí pece, se na venkově zřizovala kuchyně (říkalo se jí "černá kuchyně"). Bývala v zadní části vstupní síně (později se od zbytku síně oddělovala stavební příčkou). V hradních palácích a měšťanských domech ústila kamna do širokých komínových šachet, odkud se přikládalo.

Proces otočení topeniště výhřevnou částí do obytné místnosti a otvorem na přikládání do sousední oddělené prostory byl v hrubých rysech dokončen v českých zemí už před husitskými válkami. Dýmné jizby se udržely jen v okrajových oblastech a v domech chudších hospodářů, ale jejich podíl byl na konci 15. století v zemském průměru malý. Výjimečně jsou dýmné jizby doloženy ještě v 19. století, nicméně v té době šlo spíše o raritu.

Kachlová kamna se stala typickým topným médiem pozdního středověku. Podstatné pro jejich mimořádnou oblibu bylo hned několik důvodů. Jejich účinek byl ve srovnání s jinými zdroji  tepla nejvyšší (únik tepla v krbu se pohyboval kolem 85%, u kachlových kamen byl nejvýše 30 - 40%). Kachle byly na vnější straně zdobené a kamna tak představovala jeden z nejreprezentativnějších kusů v místnosti. Dala se celkem snadno postavit a zabírala mnohem méně plochy než staré kupolovité pece.  Kachle se objevily i v interiérech zámožnějších obyvatel venkova. Ještě na počátku 15. století se používaly k postavení kamen starší nádobkovité kachle, které byly malým ústím obrácené do místnosti. V jejich případě byla rovná plocha na vnitřní straně kamen a měla význam výhradně funkční. Místnost se ohřívala poměrně rychle prostřednictvím horkého vzduchu, který vycházel z duté části kachlů. Od počátku 14. století se však používaly i kachle komorové. Při stavbě kamen převládly až v 15. století. Komorové kachle se kladly obráceně než starší nádobkovité - vydutou částí dovnitř kamen a rovnou plochou ven do místnosti. Tato konstrukce dávala kamnům jiné tepelné parametry. Vlastní těleso kamen se sice ohřívalo déle, ale stejně tak déle po vyhasnutí ohně vyzařovalo naakumulované teplo.

Nábytek
Již v druhé polovině 14.století se v českých zemích poměrně ve velkém zhotovoval kvalitní nábytek, k čemuž přispělo jak rychlé šíření katrů - pil na vodní pohon (které zhotovovaly prkna), tak nárůst počtu řemeslníků, kteří se výrobou nábytku zabývali. Starší, masivní a na pohled rustikální románský a raně gotický nábytek začal nahrazovat nábytek vrcholné gotiky,  jemný v provedení a technicky nesrovnatelně dokonalejší. Protože se nábytek nového stylu stal módou, rostl počet těch, kteří ho vyráběli. Truhláři původně působili v cechu s jinými výrobci, nejstarší samostatný cech založili v roce 1441 na Starém Městě pražském. V roce 1481 se je samostatný truhlářský cech doložen v Kutné Hoře. Na výrobě luxusního nábytku s podíleli také sochaři a řezbáři. Nábytek vrcholné a pozdní gotiky se začal zdobit náročnou plochou řezbou, typické je použití této techniky zvláště v druhé polovině 15. století.

Jak se měnily nároky na bydlení, rostl zájem šlechty i měšťanů o kvalitní nábytek. Kromě striktně funkčního nábytku, jako byla postel a truhlice, objevují se i různé menší kusy (stolek, klekátko s domácím oltářem, křeslo, šperkovnice) , které sloužily kromě jiného "pro radost". Právě drobnější kusy byly zdobené nejnákladněji, kromě řezby se koncem 15. století uplatňuje i šperkovnic intarzie slonovou kostí.

V 15. století se setkáváme se stejnými typy nábytku jako ve století předchozím. Běžné byly rozkládací stoly (koncem 15. století se však objevují i pevné stabilní konstrukce stolů s trnoží). Jako sedací nábytek sloužila rozmanitá křesla, židle a lavice. Na sezení sloužily také lavice vestavěné do zdi (sedille u okna či lavice ve výklencích zdí v rytířském sálu nebo mázhauzu).

Na ukládání oděvů sloužily téměř výlučně truhlice, gotické skříně patřily spíše k vybavení zákristií chrámů, řemeslnických dílen, úřadů a také kuchyní. Nejnáročněji zdobené skříně stávaly v hodovním sále a byly určené na vystavení luxusního nádobí ze stříbra, cínu a drahých číší ze skla. Právě v 15. století se začalo rodit speciální typ skříně (příborník). V oblibě byly stále postele s nebesy. Z nebes většinou splývaly závěsy, které při zatažení tepelně izolovaly. Starší teorie o tom, že závěsy sloužili jako ochrana před pavouky či měly vytvářet intimní prostor pro spáče, jsou romantickými představami.

Nástěnné malby
Nástěnné malby se ve světských prostorách z 15. století dochovaly jen výjimečně. Z písemných zpráv či pozdějších vyobrazení víme, že na hradech předních velmožů byly běžné. Podle fragmentů víme, že zdobily obytné prostory i jiných paláců a také tvrzí.

Zdroj: Vlastimil Vondruška - Život ve staletích
Středověké bydlení v Čechách ve 13. století
Historie středověké kuchyně a stolování v Čechách 13. století
Čechy 13. století: nároky na bydlení, životní návyky