Bylinky a koření: do kuchyně i pro zdraví

Byliny se sbíraly ve všech starých kulturách, co paměť lidstva sahá a zřejmě ještě dál. Od pradávna člověk hledal příčinu nemocí, nejprve spíše náhodně, později opakováním a zkušenostmi začal objevovat rostliny, které zmenšovali obtíže.

Léčivé účinky bylinek jsou využívány po tisíciletí a lidé, kteří znali dobře jejich účinky a vlastnosti byli ve svých komunitách ceněni a váženi. Z bylin vyráběli proti neduhům a nemocem tinktury, masti, horké odvary, i výluhy, které vznikaly louhováním za studena. Sušili a drtili léčivé kořeny i kůru.

V Asii, Africe, Indii, Jižní Americe, Číně i na Dálném východě se kořeny, kůra i byliny k léčení používaly již před 3000 – 4000 lety. Zřejmě úplně nejranější dochované písemné údaje o léčivých rostlinách pochází z čínského herbáře z roku 2700 př.n.l. Také arabští učenci měli nemalé znalosti používání léčivých rostlin.

Knihu materia medica o používání rostlin k léčení a možnostech jejich použití sestavil slavný řecký lékař Hippokrates, bylo v ní více než 400 léčivých rostlin. Dalším Řekem, který významně přispěl k poznávání rostlin a botaniky byl filozof Aristoteles, se svým obsáhlým desetisvazkovým dílem Historie rostlin.

Na evropském kontinentu se bylinkářství zhruba od 8. století věnovali mniši v klášterech, léčivé byliny pěstovali a ošetřovali s nimi zraněné a nemocné. O získané zkušenosti a znalosti se mezi sebou dělili a starší je předávali těm mladým. Klášterní zahrady s bylinami se rozrůstaly a byly živými zásobárnami bylinných léků. Zároveň rostly i poznatky o účinku bylin a jejich využití.

Dalším krokem k rozšíření léčení pomocí bylin bylo zakládání světských lékáren od 13. století. Větší rozmach lékárnictví přišel ale o dost později, až v 16. a 17. století.

Lidové léčitelství bylo často spojeno s tajemnem, kouzly, nadpřirozenými silami a zázraky. Nemuselo se jednat pouze o léčení, ale i přivolávání štěstí, lásky a bohatství. Schopnosti léčitele, nebo léčitelky rozpoznat, čím nemocného léčit však musely být opravdové. Tradice léčitelství se většinou předávala v rámci rodiny.

Dá se říci, že u nás po roce 1989 došlo k určité renesanci a znovuobjevování možnosti léčení i chronických obtíží bylinami. Byla napsána řada publikací, existuje nespočet bylinných lékáren a léčitelů, kteří pomáhají pouze pomocí bylin.

O koření

Již v archeologických nálezech neolitu byl objevený kmín. A staří Egypťané před 4000 – 5000 lety používali cibuli, česnek, kmín i jalovec. Záznamy hovoří o koření v Mezopotámii i staré Číně.

O použití koření se také prokazatelně dozvídáme z 3000 let starých destiček Sumerské říše. V dochovaném seznamu je zde zmíněný sezam, kopr, fenykl, kmín, koriandr, tymián a šafrán. Hodně druhů se pěstovalo i používalo právě v Egyptě. Kromě toho, že sloužily jako dochucovadlo pokrmů, či léčivý prostředek, využívali se v tehdejší kosmetice, parfémech, ale i jako kadidlo nebo pro balzamování.

S kořením obchodovali také Féničané, důležitou zemí, která své koření vyvážela, byla Indie. Ve staré Indii jistě znali i skořici, kardamom, hřebíček, kurkumu, zázvor, pepř i muškátový oříšek. Dávní Indiáni zase používali papriku, vanilku a nové koření.

Obchod s kořením tvořily cesty karavan, které putovaly z Číny, Indonésie, Cejlonu a Indie do Východního středomoří. Některá koření byla vzácná a cenila se zlatem, patřily k nim šafrán, vanilka a muškátový oříšek. O ovládnutí trhu s kořením se vedly války.

Ve středověku ochod s kořením kontrolovala i spravovala Osmanská říše. Po vzniku kolonií bylo koření velkým zdrojem bohatství koloniálních mocností.

Dnes si můžeme v obchodech vybrat z nepřeberného množství různých druhů exotického koření z celého světa za přijatelné ceny. Při vaření se totiž v dnešní době bez koření vůbec neobejdeme. A protože díky internetu i kuchařkám můžeme kdykoli uvařit jídlo, které se připravuje v indické, čínské, japonské, thajské, italské, francouzské a dalších světových kuchyních, můžeme s kořením i experimentovat.