Proč chodí Mikuláš o den dříve: česká historická rebélie proti času!

Fakt, že svátek svatého Mikuláše i počátek Vánoc oslavujeme o den dřív, je prastarým vyjádřením vzdoru našich předků, který nevědomky přebíráme od generací před námi už skoro pět století. Vzdoru proti čemu? Ani ne tak proti vrchnosti, jako spíše proti pokroku. Ale před půl tisíciletím to tak lidé nechápali a dodnes se jejich nevole promítá i v našich zvycích a kalendářích.

Za vším stojí přechod na jiný, "mechanický německý čas" v roce 1547. Byl to tehdy skutečně revoluční skok pro celou společnost a není divu, že se proti tomu zvedl odpor. Lidé totiž do té doby vnímali a počítali čas úplně jinak než my - i den pro ně začínal a končil úplně jindy, než jsme dnes zvyklí. Právě to stojí za posunem v oslavách dvou významných svátků, ale nejprve je třeba vysvětlit, jak tu lidé počítali čas až do šestnáctého století...

Tomu starému systému počítání se říká "pravý sluneční čas". Je logický, celkem jednoduchý a kdysi mohl vyhovovat. Dnes už by to ale rozhodně nešlo. V čem to spočívá? Pravý sluneční čas se stanovuje jednoduše - určuje ho úhel stínu od slunce. V dobách, kdy takřka nikdo nenosil ani neměl hodinky, se snadno podle stínu odhadlo, kolik je asi hodin. Když byl stín nejkratší, bylo poledne. Když vycházelo slunce, začínal den. Když slunce zapadalo, den končil.

Dnes by to pro nás byl naprostý nezvyk, ale datum se neměnilo úderem půlnoci. Nový den začínal východem slunce, takže se datum měnilo v tuto dobu. V poledne pak bylo šest hodin nového dne a večer při západu slunce dvanáct hodin dne. Pak začínal čas noční, který se měřil stejně.

Výhody jsou zřejmé. Čas se dal celkem snadno odhadovat a hlavně - ráno začínalo každý den celého roku pro každého stejně, rozedněním. Mělo to ale i podstatné nevýhody - protože se v průběhu roku různě mění délka dne a noci, nebylo denní ani noční období stejně dlouhé a když se pak rozdělilo na dvanáct hodin, byly různě dlouhé i jednotlivé hodiny podle toho, jaké bylo zrovna roční období.

Mechanický hodinový strojek, který je schopen měřit velmi přesně nejen hodiny, ale i minuty, není až tak složité zařízení. Má ovšem tu "vadu", že je schopen ukazovat jenom stejně dlouhé hodiny. V šestnáctém století se jevilo snazší přizpůsobit čas měření, než měření času.

Z praktických důvodů tedy císař Ferdinand I. Habsburský v roce 1547zavedl mechanický německý čas. Ale nebyl to přechod jednoduchý. Lidé se velmi bouřili : "Jak poznáme, kdy je ráno? To jako jeden den bude ráno v pět a jiný den bude ráno v půl sedmé?" Trvalo to padesát let, celé dvě generace, než lidé na mechanický německý čas jakžtakž přešli.

Naše generace už si na to, že je ráno každý den v jinou hodinu zvykla a to hlavně díky vynálezu osvětlení - prostě vstáváme podle hodinek a když je tma, tak blikneme a hned máme v místnosti den. Dokonce i na příchod Nového roku čekáme až do půlnoci.

Jen v těch nejtradičnějších chvílích jako je Štědrý večer a Mikuláš si stále neseme vzpupnost našich předků a stejně jako oni odmítali přejít na mechanický německý čas a podle slunce ráno vstávali, tak i my se alespoň v tyto dva dny, na Mikuláše a na Štědrý den, stále ještě řídíme staročeským pravým slunečním časem a slavíme příchod noci nového dne již západem slunce a nikoli až přehozením data na ciferníku hodinek.

A jen mimochodem - důkazem, že to tak všechno bylo, je pražský Staroměstský orloj. Ten měřil a dosud měří čas staročeský, ale je to za cenu velkého počtu složitých soukolí regulujících nestejné délky hodin v různých měsících.