Historie koupelnové kultury: Babyloňané vynalezli mýdlo, středověk mytí nefandil

Veřejné koupelny sloužily k hygieně i socializaci

V prehistorických dobách sloužily pro očistu těla řeky, moře, a především vodopády, které lze považovat za přírodního předchůdce sprchy. Tradici pravidelné péče o tělo vybudovali starověcí Egypťané, známí svou čistotností a používáním kosmetických prostředků. Mýdlo vzniklo v Babyloně 2 tisíce let před naším letopočtem a brzy se dostalo i do Egypta. Egypt dal život i koupelovým rituálům. Věřilo se, že čím čistší a naolejovanější člověk je, tím více se přiblíží k bohům. Egypťané se myli několikrát denně, například před jídlem a po něm.

I staří  Řekové a Římané věděli, že čistota je pro zdraví důležitá, a proto vynalezli první formu sprchy. Ta měla podobu veřejných prostor, do nichž byla voda přiváděna pomocí akvaduktů. Antické sprchy byly podobné těm, které známe dnes z šaten sportovišť či plováren, zahrnovaly i háčky pro zavěšení oblečení. Většina Řeků se však myla v misce na podstavci, koupelny byly výsadou bohatých. V Římě vznikaly veřejné umývárny, kam se lidé chodili nejen mýt, ale také navazovat společenské styky

Lidé věřili, že je špína ochrání před morem

Ačkoliv se o středověku hovoří jako o éře plné špíny a nemocí, většina měst byla vybavena koupelovými domy, kde se lidé mohli za poplatek umýt. Byly společenskými a relaxačními centry a lidé tu dokonce pořádali večírky s občerstvením a hudbou. Doma bylo zvykem umývat se v dřevěné vaně umístěné v ložnici. Na vrcholu středověku, kdy se ve 14. století Evropou šířila morová epidemie, se však začalo od koupelí upouštět. Lidé totiž věřili, že se otevřenými póry nemoc dostane snáze do těla. Veřejné koupelny navíc začala církev vykreslovat jako místo hříchu, což řadu lidí odrazovalo od návštěvy.

Koupelová kultura si v průběhu středověku vydobyla postavení také v Asii. Ve zdejších buddhistických klášterech se prováděly koupele z náboženských důvodů, aby se lidé očistili od tělesných a duševních nečistot. Rituál pak převzali i Židé a muslimové, kteří jej dále praktikovali stovky let. A zatímco v Evropě bylo trendem se koupelím vyhýbat, ve východních zemích se hygienické standardy udržovaly nadále.

Hygieně vrátily význam vynález mechanické sprchy a teorie bakterií

Špatné návyky se nezlepšily ani s příchodem 18. století, kdy hygiena mohla sloužit lékařských objevům a vést k lepšímu zdraví obyvatelstva. Teprve koncem století se situace mírně zlepšila. V roce 1767 Angličan William Feetham vytvořil první moderní mechanickou sprchu. „Zařízení zahrnovalo pumpu, která tlačila vodu do nádrže zavěšené nad hlavou. Stačilo jen zatáhnout za řetěz a uvolnit vodu na tělo. Tento vynález nahradila v průběhu století řada dokonalejších verzí. Přibyla například ruční pumpa na vodu, pak se do domů zavedla vodoinstalace, která umožnila samostatně stojící sprchy připojit ke zdroji vody,“ popisuje Radka Prokopová ze společnosti Alcaplast, která je největším výrobcem sanitární techniky ve střední a východní Evropě.

Plnohodnotný návrat k hygieně se uskutečnil až v 19. století, kdy Ignác Semmelweis přišel s teorií bakterií a stal se tak průkopníkem hygieny v medicíně i běžném životě. V této době získala popularitu také myšlenka hydroterapie, tedy že voda může sloužit terapeutickým účelům. Původní přenosné dřevěné vany se nahrazovaly kovovými. V roce 1829 zažily renesanci i veřejné koupele, když se v Liverpoolu otevřely moderní lázně. V průběhu 19. století se začaly instalovat moderní sprchy do domů francouzské armády a v druhé polovině století pak koupelny v domácnostech zaváděla i střední třída. Hygiena byla navíc ještě snazší poté, co v roce 1868 vynalezl Benjamin W. Maughan plynový ohřívač vody a v roce 1889 pak díky Edwinu Ruudovi vznikl elektrický ohřívač vody.

80. léta přinesla vyšší nároky na pohodlí a funkcionalitu

Zajímavý rozvoj koupelové kultury přineslo i 20. století. Od roku 1900 se začaly stavět dělnické domy se společnými koupelnami, vlastní koupelny byly luxusem až do 60. let. Ty získávaly nemovitosti až v druhé polovině století. Veřejné lázně ztratily tehdejší podobu a staly se z nich buď wellness centra, anebo prostory pro lékařské terapie a léčbu onemocnění. Od 80. let 20. století rostl požadavek na sprchy vybavené větším množstvím funkcí. To vedlo ke vzniku různých trysek, sprchových hlav a barevného osvětlení sprch.

V současnosti je součástí sprch stále více technologických prvků, které zvyšují pohodlí při sprchování, usnadňují život a kombinují design s praktickým využitím. „Dnešní nároky na vybavení koupelny splňuje například walk-in sprchový kout. Ten nevyžaduje tak velký prostor jako klasický kout, působí vzdušně, má nenáročnou údržbu a bezbariérový přístup. Komfortním a designovým řešením odtoku vody jsou podlahové žlaby s dokonale čistitelným sifonem či nízkým profilem nebo také nerezové vpusti, které zajistí odtok přímo uprostřed sprchového koutu,“ popisuje Radka Prokopová. Pozadu však nezůstávají ani vany. Ty je dnes možné doplnit například o vanový sifon s napouštěním přepadem, díky němuž nemusí nad vanou vyčnívat mohutná vanové baterie, ale pouze páka.