Tetanus: nemoc známá více než dva tisíce let, kterou zdolalo očkování

Jana Brožková, 21.8.2019

Tetanus je vážné onemocnění známé již od starověku._1a Není a pravděpodobně ani nemůže být celosvětově vymýcen._4a Původcem nemoci je bakterie, která vyvolává onemocnění zvané tetanus čili strnutí šíje. Bakteriální spory se běžně vyskytují v prostředí, zejména v půdě, kde dlouhodobě přežívají._1b Přesto se díky očkování daří v evropských zemích držet nemoc pod kontrolou, a i u nás se dnes tetanus vyskytuje jen sporadicky._4b Účinek vakcinace byl prokázán v průběhu druhé světové války – zatímco před objevem vakcíny v průběhu první světové války onemocnělo tetanem 70 vojáků z půlmilionu zraněných, během druhé světové války to bylo pouze 12 vojáků z celkového počtu 2,73 milionu zraněných.₈

Tetanus je infekční onemocnění, které způsobují toxiny bakterie Clostridium tetani. Tato bakterie se vyskytuje nejčastěji v zažívacím traktu koní ale i dalších zvířat, a dokonce i lidí. Bakterie se následně s exkrementy dostávají do běžného prostředí, zejména do půdy a prachu, kde přežívají ve formě odolných spor i desítky let. Onemocnění není přenosné z člověka na člověka. K nakažení člověka dochází při poranění a zanesení nečistoty do rány. Zvláště rizikové jsou drobné, uzavřené nebo hluboké rány – například bodné nebo střelné. Branou vstupu mohou být i bércové vředy, popáleniny, pahýl pupečníku u novorozenců, operační rány nebo nesterilní vpichy u narkomanů. Bakterie se dostane do hlubokých částí rány, kde v prostředí bez přístupu kyslíku začne tvořit toxin, který vyvolá klinické příznaky. Inkubační doba je 3 dny až 3 týdny. K významnému snížení vzniku tetanu dochází po řádném, nejlépe chirurgickém ošetření všech poranění._1b,2a,3a

Nebezpečný toxin

Pokud se spory bakterie dostaly hluboko do rány bez přístupu kyslíku, vznikají pro ně příznivé podmínky, aby se mohly opět změnit v aktivní bakterii. Ta je sama o sobě téměř neinvazivní, produkuje ovšem velmi účinný neurotoxin. Toxin se vstřebá do krve a lymfy a touto cestou se dostane na povrch nervových buněk. Zde působí na nervová spojení tak, že blokuje uvolňování svalového stahu. „Nemoc se pak projevuje velmi bolestivými svalovými křečemi, zvláště žvýkacích a šíjových svalů a svalů břišní stěny, horečkou, bolestí hlavy a pocením. Postižený má problémy s polykáním, trpí změnami krevního tlaku a srdeční frekvence. Generalizované křeče zad, šíje a břicha poté vedou k typickému propnutí těla do oblouku, tzv. opistotonu, zlomeninám obratlů nebo natržení svalů,“ popisuje MUDr. Kateřina Fabiánová, PhD. ze Státního zdravotního ústavu. Nemocný je celou dobu při vědomí, takže všechny bolestivé projevy nemoci vnímá. Tetanus je nebezpečné onemocnění, které může končit smrtí, nejčastěji v důsledku postižení dýchacích svalů a následného zadušení, nebo kvůli selhání srdce._1b,2a,3a

Historie a současnost

První zmínky o tetanu jsou staré více než dva tisíce let._1a Vzájemný vztah mezi poraněním a vznikem křečí pozorovali již ve starém Egyptě v 5. století před n.l., projevy onemocnění velmi přesně popsal také Hippokrates. Ještě v 19. století se tetanus považoval za určitou formu epilepsie, nicméně byla známa spojitost mezi poraněním a smrtí v křečích. V roce 1884 německý lékař Arthur Nicolaier vyslovil hypotézu, že toxiny produkované v ráně mohou způsobit neurologické příznaky. Pasivní imunizace tetanickým sérem se používala k léčbě a prevenci nemoci během první světové války. V roce 1924 byla připravena první očkovací látka proti tetanu, kterou o pár let později využívali pro imunizaci francouzských vojáků. V širším měřítku začala být vakcína proti tetanu používána až od roku 1940 při preventivním očkování vojáků během druhé světové války._4c

V bývalém Československu se od r. 1952 proti tetanu očkovaly nejdříve jen děti v kolektivech, od roku 1956 povinně všechny děti, což sice vedlo k poklesu v počtu onemocnění tetanem, ale pouze u dětí. Vybrané skupiny obyvatelstva, zejména policie, vojáci nebo zemědělci se začaly očkovat v průběhu 60. let minulého století. Významným mezníkem bylo zavedené celonárodního očkování všech dospělých v letech 1974–1975 a jejich následné přeočkování po deseti letech. Právě to přispělo k tomu, že se počet nemocných tetanem dramaticky snížil._4cZatímco před zahájením očkování zemřelo v Československu na tetanus 140 lidí ročně, po jeho zavedení se u nás tato nemoc téměř nevyskytuje._2b V současnosti je tetanus problémem zejména rozvojových zemí s nízkou proočkovaností, horšími hygienickými podmínkami a méně dostupnou lékařskou péčí._1cNejvyšší výskyt tetanu je hlášen právě z lokalit, kde je nejnižší proočkovanost třemi dávkami vakcíny – z Afriky (75 %) a Jihovýchodní Asie (77 %)._4d

Očkování proti tetanu

„Očkování je nejdůležitějším preventivním opatřením nemoci. V České republice je vakcinace proti tetanu povinná._3b Očkování se provádí u dětí od 9. týdne věku kombinovanou očkovací látkou proti tetanu, záškrtu, černému kašli, dětské obrně, žloutence typu B a onemocnění vyvolanému Haemophilus influenzae typu b,“ zdůrazňuje MUDr. Fabiánová. Druhá dávka vakcíny se podává po dvou měsících, třetí v 11. až 13. měsíci života dítěte._2c V 5. – 6. roku věku dítěte se očkuje kombinovanou látkou proti tetanu, spolu se záškrtem a černým kašlem₆, v 10. – 11. roku věku další dávkou rozšířenou ještě o očkovací látku proti dětské obrně._2c

Očkování v dospělosti a po úrazech

K zajištění dostatečné ochrany získané vakcinací v dětství se proti tetanu očkuje také v dospělosti. Přeočkování se doporučuje provádět aplikací vakcíny u dospělých do 60 let po 10-15 letech, u osob starších 60 let po 10letech od poslední dávky._7aKaždé poranění znamená potenciální riziko vzniku tetanu. Očkování se proto provádí rovněž po úrazech, při poraněních, nehojících se ranách nebo před některými operacemi či léčebnými výkony (zejména v oblasti konečníku a tlustého střeva)._7b

Zdroje:

1. Smíšková, D., Marešová, V.: Současnost očkování proti tetanu. Medicína pro praxi 2014;11(4):147–148. Dostupné z: https://www.medicinapropraxi.cz/pdfs/med/2014/04/03.pdf

2. Oddělení epidemiologie infekčních nemocí, CEM, SZÚ: Tetanus. Praha, červen 2019. Dostupné z: http://www.szu.cz/uploads/Epidemiologie/Infekce_zakladni_informace/Tetanus_zakladni_informace.pdf

3. Zedníková, L.: Tetanus. Dostupné z: http://old.lf.upol.cz/fileadmin/user_upload/LF-kliniky/hippokrat/InfekcniNemoci/Tetanus.pdf

4. Vlčková, J., Matoušková, I., Azeem, K., Holý, O.: Onemocnění tetanem není minulost. Ústav preventivního lékařství LF UP v Olomouci, ročník XXVI, 2/2017, 59–62. Dostupné z: https://www.researchgate.net/publication/320254235_Onemocneni_tetanem_neni_minulost/download

5. SPC přípravku Hexacima, datum revize: neuveden

6. SPC přípravku ADACEL, datum revize 20. 2. 2019

7. Doporučení Národní imunizační komise k očkování proti tetanu v dospělosti. 2. 5. 2013. Dostupné z:

https://www.mzcr.cz/Verejne/dokumenty/doporuceni-niko-k-ockovani-proti-tetanu-v-dospelosti2-52013-_7786_1985_5.html

8. Petráš, M.: Očkování proti záškrtu, tetanu a dávivému kašli. Manuál očkování. 3. vydání. Praha: H.R.G Litomyšl, 2010. ISBN987-80-254-5419-0