Nedostatek vody: podle 73 % lidí největší ekologický problémem

Sérii konferencí zaměřených na šetrné přístupy ve výstavbě Rethink Architecture pořádá Česká rada pro šetrné budovy spolu s Centrem architektury a městského plánování. Po první přednášce zaměřené na udržitelné koncepty se tento týden odborníci zamýšleli nad úlohou vody v krajině a ve městech. S ohledem na opatření proti šíření koronaviru akce proběhla on-line na facebooku CAMP a je možné si ji pustit ze záznamu.

Průměrný člověk denně spotřebuje 110 l vody. Z toho 40 procent na osobní hygienu, 25 procent na splachování, 16 procent na úklid, 10 procent na mytí nádobí a jen 5 procent na pití. Česká republika leží na rozvodí, a tak jen dvě procenta vody do ČR přitečou odjinud. Jsme tak na druhém místě od konce Evropy v množství vody, která se na naše území dostane z jiných zemí. Přitom je ale voda v Česku extrémně levná. „Je dokonce tak levná, že skoro nikdo neví, kolik stojí. Je to zhruba čtyři haléře za litr,“ poznamenal urbanista z ateliéru Jakub Cigler Architekti Peter Bednár. Jsme tak jednou z mála rozvinutých zemí v Evropě, kde se pitnou vodou splachují toalety. To je velký paradox v zemi, kde jsou lidé ekologii nakloněni. Na jedné straně řešíme náhradu plastových brček na pití a na druhou stranu splachujeme toalety cennou pitnou vodou.

Lidé v ČR přitom mají snahu šetřit vodou, a to hlavně z finančních důvodů. Především pak na venkově, kde je snáz možné využívat například dešťovou vodu. Až 25 procent z denní spotřeby vody přitom podle Neudertové mohou uspořit šetrné armatury – duální splachovače toalet, omezovače průtoku v umyvadlech a sprchách apod.

Profesionálním řešením v nově budovaných stavbách pak je systém využití tzv. šedé vody, kdy se málo znečištěná voda z umyvadel, sprch a van svede do nádrží a po přečištění a stabilizaci se s ní splachuje. Povolování těchto systémů však ale naráží na neexistující legislativu a povolování výstavby šedé vody je tak extrémně složité. Česká legislativa přitom nepočítá ani s principy tzv. low-impact developmentu – tedy výstavby s malým dopadem na prostředí. Podle urbanisty Bednára přitom ale změna legislativy ani není možná, protože dvě hlavní témata, která umožní postavit kvalitní kompaktní město, které zároveň zadržuje dešťovou vodu, tedy vyšší hustota zástavby a méně aut, jsou shodou okolností témata, která veřejnost ve volbách vždycky odmítne. Systémy pro lepší hospodaření s dešťovou vodou a pro její udržení v městské krajině se totiž vždy musí řešit prostorově na úkor něčeho jiného, a tím je obvykle parkování.

Jak se dá současná technologie využívat k ozelenění města, ukázal na příkladu zelených fasád na experimentálních stavbách společnosti LIKO-S architekt Zdeněk Fránek. Projekty Liko-Noe a Liko-Vo jsou doslova obrostlé zelení a řeší hospodaření s vodou na všech úrovních přirozeně. V návaznosti na svou Výzvu českým architektům, kterou prezentoval na konci roku v časopise INTRO, se ve své přednášce věnoval i roli architekta na projektech právě v návaznosti na návrh zeleň a hospodaření s vodou. "Poznávejme přírodu a vychovávejme k tomuto naše klienty i celé naše okolí. Říkejme jim, jaký typ staveb je přirozený a nejméně škodí tomuto světu," dodal architekt.

Zdůraznil význam především statných stromů. Výkon v čištění vzduchu jednoho stromu o průměru kmene 1 m totiž nahradí tisíc stromů o průměru 3 cm. Přitom v případě, kdy se pokácí statný strom, obvykle se nahradí jen jednou vzrostlejší sazenicí. V centrech měst je přitom sázení stromů poměrně nákladné. Odhaduje se, že cena zasazení a údržby stromu v centru měst s ohledem na podzemní infrastrukturu stojí až půl milionu korun. Pokud bychom měli tedy nahradit výkon pokáceného vzrostlého stromu a nahradit ho tisícovkou stromů, vyšlo by nás to ve městech na půl miliardy korun. „To je důvod, proč je třeba dbát na každý jednotlivý strom ve městech,“ vysvětlil architekt.

Dalším tématem konferencí Rethink Architecture bude Energie, přesný datum akce ještě není i s ohledem na současná opatření známý.