Dostupnost bydlení v ČR je jedna z nejhorších na světě. Češi přitom trpí fetišem vlastnického bydlení a také se v tuzemsku rozevírají nůžky mezi majiteli a nájemci

Dostupnost nového bydlení v Česku byla loni ve srovnání s vybranými evropskými zeměmi třetí rok po sobě nejhorší. Nový byt vyjde na 11,4 průměrného ročního platu, v roce 2018 to bylo 11,2 platu. Vyplývá to ze studie poradenské společnosti Deloitte.

Dostupnost bydlení snižuje zejména pomalá výstavba. Ta je způsobena neúnosně dlouhými povolovacími řízeními. Zatímco nabídka bydlení je tedy omezována nepružnou, neefektivní a zkostnatělou legislativou, poptávku posiluje rostoucí atraktivita České republiky v očích mezinárodních investorů a bohužel také intervenční režim České národní banky z let 2013 až 2017. Ten už je sice přes tři roky minulostí, ale koruna je kvůli němu nadále výrazně slabší, než by byla bez něj, což cizincům z titulu prostého kurzového přepočtu české nemovitosti zlevňuje. Jejich o to silnější poptávka pak vytváří znatelný tlak na jejich zdražování.

Češi samotní pak podléhají fetiši vlastnického bydlení, který umocňuje domácí poptávku po nemovitostech. V 90. letech se řada Čechů dostala k bytu „za hubičku“ a v následujících letech pak tito lidé pozorovali, jak jim vlastnictví bytu a jeho zhodnocování postupně zajišťuje bezpracné miliony korun výnosu. V české společnosti tak zakořenil dojem, že vlastnictví nemovitosti je zaručená cesta bezpracným milionům. Tento dojem by zřejmě byl mnohem slabší nebýt světové finanční krize a následné uvolněné měnově politiky centrálních bank posledních zhruba deseti let. Ta stlačuje úroky u běžných investičních nástrojů typu dluhopisů, čímž činí investice do nemovitosti atraktivnější.

Součástí poptávky po nemovitosti je právě to, že jde o „statusový symbol“. Není to však nejvýznamnější složka poptávky. Češi mají hlavně dojem, že vlastnictví nemovitosti se dlouhodobě vysoce vyplácí a důležitá je pro ně také představa, že jde o krok zvyšující úroveň jejich materiálního zabezpečení, tedy jakousi životní jistotu.

Rozdělení české společnosti na majitele a nájemce je i tak čím dál tím patrnější. Tím spíše, čím více se bude legislativně omezovat nová výstavba. Ale společnost takové rozdělení nemusí nutně polarizovat. Ve Švýcarsku je také poměrně úzká skupina vlastníků nemovitostí, zatímco většina Švýcarů bydlí v nájmu. A o politicky polarizované zemi příliš hovořit nelze, to spíše naopak.