Městské nájemní bydlení v Praze: hledání nových příležitostí

Již dříve jsem nastínil svou představu hlavního města Prahy jakožto aktivního účastníka místního realitního trhu, který svým působením přispívá k dostupnějšímu bydlení. Váha jeho hlasu poroste s časem a zkušenostmi, ale také s rozšiřováním bytového fondu v jeho správě. Zatímco v minulém díle jsem se věnoval problematice výstavby městských nájemních bytů, v dnešním pokračování se budu krátce zamýšlet nad dalšími způsoby navyšování jejich podílu. Především se ale společně podíváme na možnosti, kde novou výstavbu realizovat.

Dát starým budovám novou tvář

Před několika týdny avizovalo vedení Prahy svůj záměr odkoupit několik bytových domů, hotelů, hostelů a dalších ubytovacích zařízení, které budou po rekonstrukci či stavebních úpravách sloužit k nájemnímu bydlení. A právě odkup celých nemovitostí hraje při rozšiřování obecního či městského bytového fondu nezastupitelnou, byť okrajovou roli.

Oproti výstavbě totiž představuje významné urychlení cesty od záměru k realizaci bydlení. To ostatně ilustruje příklad ubytovny Sandra, jedné z donedávna nechvalně známých dominant Jižního Města.

Budova o jednadvaceti podlažích byla až do roku 2014 v rukou soukromého vlastníka, který prostory pronajímal především osobám se značně problematickým chováním. Výrazný vzestup kriminality v bezprostředním okolí byl jedním z impulsů pro odkup této stavby městskou částí, s ambicí ji v budoucnu revitalizovat. V roce 2018 padlo rozhodnutí zahájit rekonstrukci, v říjnu 2019 jsme pro tyto účely schválili dotaci v celkové výši 200 milionů Kč. Předpokládáme, že první nájemníci by se do nově uzpůsobených bytových jednotek mohli začít stěhovat na podzim roku 2021. Část bytů bude rezervována pro učitele, hasiče, zdravotníky a pracovníky dalších profesí nezbytných pro chod městské části. Na financování nákladné rekonstrukce se významně podílí také hlavní město Praha. Několik desítek bytů proto bude vyhrazeno pro zaměstnance celopražských úřadů a útvarů.

Některá bývalá ubytovací zařízení, případně i nevyužívané kancelářské budovy pro atypičnost svých prostor navíc přinášejí finančně relativně nenáročnou možnost experimentovat s alternativními modely, které se osvědčily v zahraničí.

Jedním z nich je variace na takzvaný cohousing, kdy dům, který je ve společném vlastnictví obyvatel, poskytuje – většinou výměnou za bydlení v jednotkách o menší výměře – výhodu nadstandardně zařízených společných prostor, jako jsou společenská místnost, prádelna či dětská herna. Obdoba tohoto fenoménu, který se před půlstoletím zrodil v Dánsku, by v gesci města mohla představovat zajímavou možnost pro studenty, mladé rodiny s dětmi, ale také seniory či osoby se zdravotním postižením. Umím si proto představit, že bychom podobné projekty, oblíbené například v Paříži, Amsterdamu nebo Londýně, mohli v případě zájmu začít opatrně a v malé míře uskutečňovat také v rámci městského nájemního bydlení.

Za úvahu stojí i varianta, že by město svou pozici na pražském realitním trhu posilovalo skrze investice do odkupu nejen nemovitostí, ale také pozemků vhodných pro výstavbu. Tím se dostávám k dalšímu palčivému tématu – k otázce, kde v Praze stavět.

Slepá ulička

Porevoluční období se v oblasti výstavby neslo ve znamení satelitních městeček, tedy uměle vytvořených obcí lemujících okraje velkých měst. K nešvarům, které s sebou tento typ rozvoje nesl, patří zábor kvalitní zemědělské půdy, zvýšená dopravní zátěž i chybějící občanská vybavenost, která nadále zvyšovala závislost obyvatel na metropoli. Z těchto a mnoha dalších důvodů se od podobných projektů v současné době upouští ve prospěch budování tzv. města krátkých vzdáleností. Hlavní myšlenkou konceptu je poskytnout jeho obyvatelům veškerou infrastrukturu a služby tak, aby své každodenní potřeby mohli obstarávat bez časově náročného cestování.

Z tohoto pohledu se pro budoucí zástavbu jeví jako nejvhodnější například proluky v okolí stanic metra nebo podél tepen povrchové městské hromadné dopravy, a to nejen kvůli dobré dostupnosti, ale také vzhledem k již existujícímu inženýrskému zasíťování, které představuje významnou úsporu investic.

Trnitá cesta, která se vyplatí

Svébytnou kategorií nevyužitých lokalit jsou brownfieldy – objekty či areály bývalých průmyslových a dalších podniků, které v současné době nemají efektivní využití. Jejich velkou výhodou je opět dobrá dopravní dostupnost a přítomnost inženýrských sítí, realizace nicméně často naráží na mnoho překážek, které se ve výsledku promítají do konečné výše investic. K těm patří problematické vlastnické vztahy, ale také špatně zmapovaná ekologická zátěž a nutnost sanace či dekontaminace území. Developerské společnosti uvádějí, že výstavba na brownfieldech se ve srovnání s ostatní výstavbou prodraží průměrně až o 17 %.

Oproti zemím, jako je Německo nebo Rakousko, prozatím zaostává podpora ze strany státu. Je proto skvělá zpráva, že se iniciativy ujalo samotné město. Projekty uskutečněné na území 11 pražských brownfieldy, jejichž rozvoj do budoucna chystá Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy, by měly dát bydlení až 154 tisícům lidí a přinést až 212 tisíc pracovních míst.

Pevně věřím, že v nastíněných trendech budeme pokračovat. Moc bych si totiž přál, aby naše děti jednou mohly Prahu vnímat jako město pestrých možností a forem důstojného bydlení za dostupné ceny. Bylo by nešťastné, kdyby z důvodu neuspokojivé bytové situace byly nuceny naši krásnou metropoli opustit.

Ing. Ondřej Prokop/ Úřad městské části Praha 11

místostarosta pro majetek, investice a podporu podnikání a zastupitel hl.m.Prahy