"Stává se z tebe ženská!" Věta, která odstartovala MOU ANOREXII...

Šíří se jako epidemie a úplně se většinou vyhne jenom nejodolnějším jedincům. Může Vás dostihnout v jakémkoliv věku a životní situaci. Může mít mírnou formu a zdánlivě brzy odeznít, ale může udeřit také silně a člověka i zabít. Řeč není o koronaviru, jak by se mohlo možná zdát, ale o jiné velmi rozšířené nemoci - nemoci, na kterou dosud není žádné očkování a která se Vám neusadí na plicích, ale v duši. O mentální anorexii. Jedna z nejčastějších forem příjmů potravy má celou řadu spouštěčů a příčin - jednou z nich bývá mnohdy i nevědomý a skrytý strach z ženství a dospělosti. Stejně tak tomu bylo právě u Elišky...

1. Dobrý den, Eliško, děkuji, že jste si udělala čas na rozhovor s námi. Kdo někdy prodělal některou z forem PPP (poruchy příjmu potravy), většinou dělí svůj život na „předtím“ a „potom“ – protože ví, že „potom“ už nikdy nebude nic jako dřív. Také souhlasíte s tím, že něco takového zůstane v člověku navždy?

Rozhodně s tímto tvrzením souhlasím. Než jsem začala trpět PPP, byla jsem šťastná a bezstarostná holka, která neřešila, co a kdy si dá jídlu. Byla jsem naprosto svobodná a jídlo pro mě bylo pochoutka a palivo zároveň. Věnovala jsem se svým koníčkům a až na občasné hádky s rodiči, jsem se měla skvěle.

Ale můj život se jednou provždy změnil, když jsem ve třinácti letech byla poprvé hospitalizována v psychiatrické nemocnici. Když jsem se po třech měsících vrátila domů, už to nebylo nikdy jako dřív. Kontrola, strach z jídla a přibírání. Ztráta kamarádů a socializace celkově. Moje mysl najednou nedokázala uvažovat racionálně. I okolí změnilo své chování vůči mně. Bylo mi nepříjemné s někým mluvit, a tak jsem se raději zavírala v pokoji a jedinou mou prioritou se stala škola.

Dle mého názoru se z hlavy nikdy nedostane ten hlásek, který vám tvrdí opak toho, co je racionální neboli „normální“ myšlení. Vy se ale musíte naučit ten hlásek neposlechnout a říct si: „Je to, to, co chce mé nové já, a nebo je to ta stará nemocná Eliška?“ Pokud si to vždy rozumně a v klidu promyslíte, věřím že dostanete sami od sebe správnou odpověď.

2. Když se ohlédnete v čase zpátky, můžete mi doplnit větu: „Kéž bych byla zase normální jako v … letech“??? V kolika letech bylo u Vás ještě vše v pořádku – a kdy přišel ten zlom?

Určitě bych odpověděla v dětském a prepubertálním věku. Všechno bylo dobré, ale s nástupem na druhý stupeň základní školy a puberty se najednou vše začalo kazit. A již ve dvanácti letech jsem se rozhodla, že zhubnu pár kilo - abych byla hezčí a nikdo se mi neposmíval! A neuběhlo ani půl roku a byla jsem hospitalizována s anorexií na Motolské dětské psychiatrii.

3. „Ty máš ale velkou prdel!“ - spouštěčů anorexie je celá řada – od takovýchto nevhodných poznámek okolí, přes touhu zůstat dítětem, až po vrcholový sport a nutnost držet si extrémně nízkou váhu. Co ji spustilo konkrétně u Vás? Byla jste někdy opravdu „tlustá“?

Ve dvanácti letech, když jsem se rozhodla že bych chtěla trochu zhubnout, jsem měla 50 kg. Úplný tlouštík jsem nebyla, ale hubená také ne. Řekla bych, že jsem měla zdravou postavu, která se začínala pomalu měnit v ženskou. A to je asi ten důvod. Často jsem přemýšlela, proč se stalo to, co se stalo a až postupem času mi došlo, že já nechtěla být ještě ženou. Chtěla jsem být ještě dítě a nechtěla jsem dospět.

Samozřejmě narážky byly také. Nikdy jsem neměla ploché břicho a sestra si že mě často dělala legraci že „mám větší břicho než prsa“. Tatínek mé velmi dobré kamarádky mi jednou z legrace řekl, že vypadám jako buřtík. Měla jsem kvůli svému břichu velké komplexy - nechtěla jsem nosit upnutá trička a plavková sezóna v létě pro mě byla za trest. O Vánocích mi pak ještě děda řekl, že se ze mě konečně stává „ženská“ - a to myslím, že byla ta poslední kapka.

4. Kdy si všimlo okolí, že výrazně hubnete a co následovalo? Máte za sebou kolotoč hospitalizací, můžete nám přiblížit, jak probíhala Vaše léčba? Předchozí slečny, s kterými jsem dělala rozhovor, popisovaly nepříjemné výkrmy a podobně – setkala jste se také s něčím takovým?

Mé okolí si všimlo změn, když jsem zhubla cca 5 kg. Bylo to na jaře a celé léto jsem pak strávila v nemocnici. Dle mého názoru všechny psychiatrické nemocnice praktikují jeden a ten samý způsob, který je za mé velmi nesprávný. Moc se nezajímají o vaši psychiku, ale hlavní zájem jeví o vaši váhu. Anoo! Jednoznačně jsou to výkrmny. Máslo (kravské – poznámka :D ) skoro ke každému jídlu, žádný pohyb, nutričně nevyvážená jídla plná tuku a v podstatě pořád se střídají jedna a ta samá. Porce jako pro mamuty, časy na jídlo, klid po jídle. Zápisy za nesnědené jídlo, které mnohdy znamenaly zákaz návštěvy, odebrání mobilního telefonu či zavedení sondy do žaludku. Dalo by se o tom vyprávět opravdu hodně dlouho. Vykrmí vás na určitou Vám přidělenou váhu, ale jak se s nově nabytými kily cítíte a jak jste se sebou celkově spokojeni, to už neřeší. Když Vám je psychicky špatně, vyřeší to antidepresivy či prášky na uklidnění. Proto se mnoho děvčat po propuštění brzy dostane do stejného stavu jako před hospitalizací. Potkala jsem spoustu děvčat, která se v podstatě těšila jen na to, že až z nemocnice vyjdou, budou zase hubnout a ano, já byla jednou z nich! Prostě a jednoduše vše souvisí se vším. Pokud jste na tom fyzicky dobře, ale psychicky ne, nikdy to nebude mít dobrý konec. Psychická i fyzická stránka musí být v souladu.

5. Povedlo se Vám v nějakém období zklidnit psychiku, přibrat na normální váhu a žít relativně šťastný a normální život? Co Vám nejvíc prospělo – a co Vás naopak srazilo zpátky na zem?

Ano, takové období nastalo s nástupem na střední školu. Nikdo mě tam neznal a já to brala jako nový začátek. Chtěla jsem, aby neznali mou minulost, ale poznali holku, kterou jsem momentálně byla. Světě div se, fungovalo to a já se po dlouhé době začínala cítit lépe. Našla jsem si přítelkyně, začala jsem chodit na atletiku a znovu jsem se vrátila do sboru dobrovolných hasičů. Vše šlo jako po másle a mou prioritou se místo jídla stala škola, sport a kamarádi. Vše se ale změnilo ve čtvrtém ročníku. Maturita se rovná velký stres a jelikož já jsem veliký perfekcionista a puntičkář, chtěla jsem mít vše dokonalé. Učila jsem se dlouho do noci, vypracovávala otázky. Začaly se u mě projevovat zažívací potíže a váha šla pomalu dolů aniž bych na jídle nějak ubrala. Potíže s trávením se stále zhoršovaly, a nakonec z toho vylezla laktózová intolerance. Odmaturovala jsem a za maturitní období jsem zhubla 4 kilogramy. S nástupem na vysokou školu se vše rapidně zhoršilo. Bydlela jsem sama, hodně jsem se učila a cvičila a jídlo jsem prostě odbývala.  Trávicí potíže navíc přetrvávaly, i když jsem laktózu vyřadila – po dalších testech mi na gastroenterologii zjistili totiž ještě alergii na sóju a lepek. I po vyřazení těchto potravin mi bylo stále špatně, trpěla jsem průjmy, nadýmáním a bolestmi hlavy – to vše mě nesmírně vysilovalo. Kvůli svému zdravotnímu stavu jsem byla nucena studium ukončit a následně jsem skončila v pražské nemocnici na kapačkách, odkud mě převezli do Bohnic. Mé tělo už nechtělo přijímat žádnou stravu. Cokoliv jsem snědla ze mě šlo okamžitě pryč! V této době jsem se dostala na svoji dosud nejnižší váhu (28 kg) a nakonec mi byla zavedena sonda do žaludku, abych v sobě alespoň nějaké jídlo udržela. Bylo to hrozné a já měla pocit, že už nikdy nemůže být hůř. Z Bohnic jsem byla převezena do psychiatrické nemocnice specializující se na PPP. Ale jak jsem již psala. Spravili pouze mou fyzickou stránku, ale ta psychická byla stále hodně rozbitá.

Roky plynuly a já se v tom pořád nějakým způsobem plácala. Někdy bylo lépe, někdy naopak hrozně. Ale v podstatě jsem se tak nějak držela.

Asi ten opravdu největší zlom nastal v té době, kdy mi náhle zemřel tatínek. Od té doby jsem začala svůj život měnit a přehodnotila jsem své priority a životní cíle. Tatínkova smrt mi otevřela oči. Přiznala jsem si, že opravdu mám problém a začala jsem bojovat, jak jen to šlo. Krůček po krůčku se uzdravuji a je mi lépe a lépe. Nejdůležitější věcí je dle mého názoru přiznat si sama sobě, že mám problém a začít s tím něco dělat. Ne pro druhé, ale primárně pro sebe, abych prožila život, za který se nemusím stydět a na který budu ráda vzpomínat.  

6. Většina z nás jídlo miluje a užívá si ho. Jak jste na tom byla Vy – a jak jste nyní? Z Vašeho IG je vidět, že ráda vaříte, chutnají Vám naše másla, ráda vymýšlíte nové recepty,… Myslíte si, že jste svůj strach z jídla už překonala?

Upřímně já byla asi hodně atypická anorektička :) Zatímco všechny holky v nemocnici se děsily dalšího jídla, které dostanou, já si to naopak užívala a těšila se. Jídlo jsem se snažila si vždycky užívat, a to mi zůstalo do dnes. Překonala jsem spoustu strachů a dříve pro mě zakázaných potravin. A teď po dlouhé době už si dopřávám to, na co mám chuť a čemu jsem se dříve kvůli vysokým kaloriím či vysokého procentu tuku a cukru vyhýbala.

Přiznávám, že stále mám potraviny, kterých se bojím, ale momentálně dělám kroky, díky kterým snad jednou prohlásím: jsem vyléčená, šťastná a užívám si života.

7. Ořechová másla Nutspread – neodolatelná chuť – a zároveň očima „nemocného“ miliony kalorií :-) Jak jste naše másla objevila a překonala fobii z tuků? Dokážete říct, které máte nejraději a na co je vše používáte?

Je to přesně tak. Neznám nikoho, který by trpěl PPP a tuků, či kalorií by se nebál. A ořechová másla? I pro mě byla samozřejmě zakázaným jídlem, ale když jsem je poprvé ochutnala, vysloveně jsem se do nich zamilovala! Navíc Vy máte takových příchutí, že se nikdy jedné nepřejím a vždy objednám jinou. Takže vlastně i díky vám jsem překonala svůj strach z tuků a teď si bez nich nedovedu představit den :-)

Objevila jsem je, když jsem se rozhodla pro celkovou změnu – chtěla jsem přidat na jídle a kaloriích a hledala něco, co má malý objem, skvělé složení a zároveň i skvělou chuť. A tohle všechno Vaše ořechová másla splňovala.

Kdybych měla vyzdvihnout tři, tak by to asi bylo Někdo to rád slané, Oříšková čokoláda a 50% kešu a 50% lískové ořechy. Ale je to neskutečně těžké vybrat si. Všechna másla od vás jsou originální a výjimečná.

Nejraději je mám jen tak namazané na nějaký sladký chlebík či buchtu, kterou si upeču. Na ovesné kaši jsou také naprosto geniální. Někdy je přidám i do těsta, když peču, a i ve slané kuchyni, je dokážu využít. Moc mě baví přidávat je do jídel asijského typu. Díky máslu dostane jídlo nový rozměr a báječnou chuť.

8. Máte nějaký cíl ve svém stravování, kterého chcete dosáhnout – např. jíst více tuků, nehladovět až do padnutí, netrestat se jídlem a podobně?

Rozhodně bych chtěla jíst ve stylu 80\20. Myslím si, že tento styl stravování je nejlépe udržitelný. Člověk má nárok si někdy dát něco, co není 100% zdravé, ale prostě mu to chutná. Zkrátka a dobře chci jíst vyváženě, chci si povolovat i ne extra zdravé potraviny, ale jak se říká „všeho s mírou“. Žádné extrémy, ale mít všeho dostatek.

9. Anorexie a další poruchy příjmu potravy člověku hodně vezmou. Můžete říct, že Vám nemoc i něco dala?

Určitě mi dala spoustu zážitků a vzpomínek. Díky ní jsem si uvědomila, co v životě chci a nechci, poznala jsem, kdo jsou praví přátelé a jakou má podpora a láska rodiny velký vliv na cestu ke zdraví. Díky svým zkušenostem a zážitkům jsem schopná jakýmkoliv způsobem pomoct lidem, kteří si něčím podobným prochází a chtěli by se někomu svěřit, poradit se či postěžovat si. Sama dobře vím, jak velmi důležité je, vypustit všechno naše trápení zevnitř a nedusit vše v sobě. Komunikace a podpora je velmi důležitá.

10. Na závěr – co byste tedy vzkázala někomu, kdo se potýká s PPP? Máte nějakou radu pro všechny slečny, které jsou nešťastné z jídla a své postavy a neví kudy kam?

V první řadě si musí přiznat, že mají nějaký problém, teprve potom budou schopné s ním opravdu bojovat. Představte si sami sebe za několik let a řekněte si, čeho byste chtěli dosáhnout, jak byste se chtěli cítit a co pro Vás bude znamenat šťastný život.

Pak začněte dělat postupné krůčky vpřed - někomu to půjde lépe, někomu hůře, může to trvat měsíce, ale i roky. Nejdůležitější je vytrvat, i když se nám něco nevydaří. Věřit, že vše zlé je pro něco dobré a ze všeho si brát ponaučení.

A nezapomeňte na jedno - nejste na to sami! Nebojte si říct o pomoc. Každý je jedinečný a každému vyhovuje něco jiného, ale dusit své emoce v sobě je to nejhorší, co můžete udělat. Pokud si budete chtít popovídat, poradit, postěžovat si, napište mi - vše má nějaké řešení.

Mějte se všichni krásně.

Děkuji za rozhovor a přeji hodně sil :)

Také mockrát děkuji. Vážím si toho, co děláte.

Elišku a její cestu z anorexie můžete sledovat zde: https://www.instagram.com/elllifestyle_/