Cantillonův efekt aneb kde vlastně končí nově vytisknuté peníze

Zdá se vám, že z ohromného bezprecedentního tištění peněz ve vyspělém světě profitují hlavně bohatí a tyto peníze končí primárně v akciích a nemovitostech? Toto zdání může být reálnější, než byste si mysleli. S možným vysvětlením tohoto fenoménu přišel již v 18. století irsko-francouzský bankéř a filozof Richard Cantillon.

Cantillon popsal princip fungování tištění peněz v ekonomice na základě institucionálního složení státu. V 18. století to znamenalo, že čím blíže jste byli panovníkovi a bohatství, tím více jste z toho těžili, zatímco čím jste byli od krále dále, tím větší škoda na vás dopadala. Nově vytisknuté peníze se totiž dostanou nejdříve do rukou těch nejbohatších lidí, což povede k disproporčnímu růstu cen aktiv, o které budou mít tito lidé zájem.

R. Cantillon ve svém jediném známém díle An Essay on Economic Theory popsal své zjištění, že tištění peněz má distribuční konsekvence, které se projevují pomocí cenového systému. Podle jeho teorie se zvýšená nabídka peněz v ekonomice vždy nakonec projeví v růstu cen, avšak růst cen nebude rovnoměrný a bude závislý na tom, ke kterým subjektům se dostanou peníze nejdřív. Ve svém díle Cantillon napsal:

„Ze své analýzy přicházím k závěru, že zdvojnásobení peněz v ekonomice nemusí vždy vést ke zdvojnásobení cen zboží a služeb. Řeka, která se víří a teče v korytě, nepoteče dvojnásobnou rychlostí poté, co v ní zdvojnásobíte množství vody. Změna relativních cen způsobená zdvojnásobením množství peněz v ekonomice bude záviset na tom, jak budou tyto peníze směrovány do spotřeby a oběhu. Bez ohledu na to, kdo obdrží nové peníze, přirozeně to povede k růstu spotřeby. Avšak růst této spotřeby bude záviset na několika okolnostech. Ve větší nebo menší míře se vyšší spotřeba promítne v určitém druhu komodit a zboží na základě preferencí těch, kteří se k těmto penězům dostanou.“

Převedeno do dnešní doby, k záplavě levných peněz se jako první dostávají ti, kteří umí nejlépe využívat instituce, což jsou zpravidla banky, bohatí investoři nebo hedge fondy. Tyto subjekty jsou zpravidla schopny dostat se jako první k nákupu nejzajímavějších aktiv a v konečném důsledku je obyčejná populace vystavena výrazně vyšším cenám aktiv, znehodnocení měny nebo obojího. Je dost možné, že tímto efektem vysvětluje Cantillon, proč v posledních letech sledujeme tak závratný růst cen akcií a nemovitostí.

Cantillonův efekt jinými slovy taky říká, že tištění peněz zvyšuje cenovou hladinu pro běžnou populaci, která ale na nově vytisknuté peníze nedosáhne vůbec nebo až mnohem později, což vede k neadekvátnímu snižování kupní síly obyčejných lidí. Ať už se na danou problematiku díváme jakkoliv, zdá se, že minimálně jedna paralela se zde nabízí i pro český trh. Mám na mysli náš realitní trh, kde si obyčejní lidé při současných cenách mohou už jen stěží dovolit koupit byt. Nikoho pak nepřekvapuje, když se dozvídáme, že 60 % prodaných bytů jsou vlastně byty investiční.

Kromě tohoto negativního efektu popsal Cantillon ještě jeden negativní vliv tištění peněz. Vzhledem ke své době využívá Cantillon místo tištění peněz příkladu otevření nového zlatého dolu. Z otevření zlatého dolu budou nejvíce profitovat bohatí lidé navázáni na tento důl, kteří budou navyšovat své výdaje za luxusní zboží a najímat si nové sluhy, což povede k obecnému růstu cen. Zvyšování cen a mezd však nikomu ve skutečnosti nepomůže.

Zatímco růst mezd zaměstnancům pouze pokryje růst nákladů, u řemeslníků růst jejich cen povede k tomu, že dovozci začnou dovážet levnější výrobky ze zahraničí, čím postupně zničí místní výrobu. Díky vyšším mzdám navíc mnoho zaměstnanců přijde o svou práci a budou nuceni ze země odejít. V konečnému důsledku pak dojde k zbídačení celé země, které ubyde pracovní síla, bude jí chybět funkční průmysl a bude závislá na zahraničních dodávkách zboží. Užitek ze zlatých dolů tak nakonec budou mít jen bohatí lidé navázáni na tyto doly a zahraniční dodavatelé.

Podle Cantillona podobný osud zasáhl Španělsko a Portugalsko poté, co objevily nové kolonie, ze kterých drancovaly místní zlaté rezervy. Zdá se, že tyto dvě země nedokázaly z těchto objevů skutečně profitovat a největšími příjemci tohoto užitku byli nakonec především zahraniční dodavatelé.