Soudy musí posoudit přiměřenost výše náhrady za vyvlastněné nemovitosti dle konkrétních okolností - 24.03.2022 ESLP

Evropský soud pro lidská práva dnes zveřejnil rozsudek ve věci Pálka a ostatní proti České republice, která se týkala sporu o výši náhrady za pozemky vyvlastněné kvůli stavbě silnice. Štrasburský soud shledal porušení Evropské úmluvy o lidských právech, protože právní úprava k náhradě za pozemky ve výši úřední ceny nemovitostí stanovené právními předpisy neumožňovala soudům individuálně posoudit, jaká výše náhrady byla za daných okolností přiměřená.

Stěžovatelé byli vlastníky či dědici pozemků u Tlumačova na Moravě. Uvedené pozemky jim byly vyvlastněny rozhodnutím Městského úřadu v Otrokovicích z důvodu výstavby rychlostní silnice R55. Městský úřad postupoval při vyčíslení výše náhrady v souladu s tehdy platným stavebním zákonem a cenu vyčíslil jako tzv. cenu úřední, která je stanovena obecně závazným předpisem.

Stěžovatelé se následně neúspěšně před soudy domáhali přiznání vyšší náhrady odpovídající tržní hodnotě vyvlastněných pozemků. Teprve od 1. července 2006 nabyla účinnosti nová právní úprava, která umožnila přiznat za vyvlastněný pozemek náhradu ve výši obvyklé neboli tržní ceny. V roce 2015 Ústavní soud poukázal na přílišný formalismus při aplikaci stavebního zákona ve znění účinném do 30. června 2006 a dospěl k závěru, že náhradu za vyvlastnění pozemků ve výši úřední ceny nelze považovat za přiměřenou a že má odpovídat ceně obvyklé. Tento obrat v judikatuře již nemohl situaci stěžovatelů změnit, neboť konečné rozhodnutí v jejich případu bylo vydáno v roce 2012.

Stěžovatelé před soudem ve Štrasburku namítali, že náhrada za vyvlastněné pozemky, která jim byla vyplacena, byla nepřiměřená, neboť odpovídala pouze 13 % obvyklé ceny vyvlastněných nemovitostí. Spatřovali v tom porušení svých vlastnických práv.

Evropský soud pro lidská práva se podrobněji nezabýval ani tak samotnou přiměřeností výše poskytnuté náhrady, ale tehdejším právním rámcem a jeho uplatňováním ze strany českých soudů. Zdůraznil, že vnitrostátní právní úprava, která zakládá rigidní systém určování náhrad, jež neumožňuje vzít v úvahu jiné faktory než úředně stanovené ceny, brání ze své podstaty soudům, aby usilovaly o nalezení spravedlivé rovnováhy mezi v kolizi stojícími zájmy, což odporuje požadavkům Evropské úmluvy. Štrasburský soud vnitrostátním orgánům vytkl, že se striktně této právní úpravy držely a kalkulaci provedly na základě úředních cen, aniž by samy provedly individualizovaný přezkum a posoudily, jaká výše náhrady by byla vzhledem ke konkrétním okolnostem případu přiměřená a spravedlivá. Dle Evropského soudu tím došlo k porušení majetkových práv stěžovatelů chráněných článkem 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.

Jelikož stěžovatelé mohou podat k Ústavnímu soudu návrh na povolení obnovy řízení, štrasburský soud považoval za postačující spravedlivé zadostiučinění konstatování o porušení jejich práv. Stěžovatelům proto nepřiznal požadované odškodnění z titulu nemajetkové újmy, ale pouze náhradu nákladů řízení ve výši 790 eur.

Celý text rozsudku v anglickém jazyce je k dispozici zde. Překlad bude zhruba do měsíce k dispozici v české databázi judikatury Evropského soudu pro lidská práva.

Kancelář vládního zmocněnce, Ministerstvo spravedlnosti ČR

24. 3. 2022