Úsporný energetický tarif neřeší podstatu problému, pouze plošně na dluh maskuje jeho příznaky. Fialova vláda musí začít řešit podstatu problému – mohla si i vytáhnout více na dividendě ČEZ (14.7.2022)

Úsporný energetický tarif lidem pomůže jen nepatrně. Nejběžněji přibližně v rozsahu maximálně kolem patnácti procent. Například vytápění a ohřev vody běžného rodinného domku plynem vyjde společně s platbou za napájení elektrických spotřebičů na zhruba 95 tisíc korun ročně. Pokud je zdrojem energie elektřina, a k vytápění slouží třeba přímotop, pak je třeba počítat s náklady až kolem 115 tisíc korun ročně. Tyto náklady navíc v nadcházející topné sezóně dále vzrostou.

Energetický tarif má přitom podle aktuálních informací přinést domácnosti úsporu maximálně zhruba 16000 korun. Tarif má platit v nadcházející topné sezóně, od 1. října 2022 do 1. října 2023.

Tarif by tedy pokrýval nejběžněji právě maximálně patnáct celkových výdajů dané domácnosti za energie. Má totiž motivovat k úspornějšímu jednání, takže je třeba počítat s tím, že by se spotřeba domácnosti vskutku o něco snížila. Domácnosti k úspornějšímu jednání přiměje také samotná vysoká cena energií, která v nadcházející topné sezóně bude ještě vyšší než nyní.

Úsporný tarif představuje plošné opatření. Od nákladů energie uleví všem, i tedy bohatým domácnostem, které to nepotřebují. Pokud by byl zacílený, mohly se jeho celkové náklady, vyčíslované ministerstvem průmyslu a obchodu na necelých 31 miliard korun, použít na výraznější pomoc například dvaceti procentům těch opravdu nejpotřebnějších domácností.

Hlavním nedostatkem tarifu ale je to, že se snaží vlastně jen zamaskovat příznaky vážného ekonomického a sociálního problému, tedy drahých energií, aniž by se alespoň zčásti snažil řešit jeho podstatu. Vzhledem k tomu, že hospodaření státu je a bude hluboce schodkové, bude se tarif platit jen z dalšího, dodatečného veřejného dluhu. Jinými slovy, za tarif zaplatíme v budoucnosti vyššími daněmi. Nebo jej splatí naše děti.

Kolik ušetříte? Podívejte se do kalkulačky úsporného tarifu.

Vláda tedy zatím neřeší problém drahých energií nijak jinak než jen dalším dluhem. Drobným pozitivem je to, že tarif má alespoň domácnosti motivovat k úspornému nakládání s energiemi, což jej odlišuje od toho naprosto nejtupějšího, plošného rozhazování. Tento klad je však málo k tomu, aby bylo možné tarif označit za opravdu celospolečensky přínosný.

Podstatu problému drahých energií je totiž třeba řešit systémovými kroky, nikoli záplatováním na dluh.

Vláda si například letos mohla vytáhnout z ČEZ větší dividendu.

Stát by ale měl hlavně vést vážnou diskusi o přehodnocení celkové energetické politiky. Drahé energie tu s námi totiž budou minimálně po několik let, nelze je tedy jen stále záplatovat dluhem. A ani dividenda ČEZ, byť by byla i citelně vyšší, sama o sobě nepostačí.

Lukáš Kovanda, Ph.D.
Hlavní ekonom, Trinity Bank