Indonéské firmy se pouští do zplyňování uhlí - i uhlí může být dnes tolik cenným zdrojem plynu. Ročně dovoz zkapalněného plynu Indonésii stojí přes 4 miliardy USD.

Plynofikace uhlí odpovídá 7 z 11 aktuálních downstreamových projektů koncentrovaných v na uhlí bohatých oblastech Jižní Sumatry a Kalimantanu. Tyto projekty dnes profitují z nedávno uvedeného prezidentského nařízení Perppu č.2/2022 to uhlářské těžařské firmy zprošťuje daňové povinnosti z držené licence za předpokladu investice do downstreamových aktivit. Ekonomiku plynofikace uhlí na dimethylether komplikuje několik faktorů včetně omezeného počtu dodavatelů plynofikační technologie a vybavení. Vysoké pořizovací náklady pak poukazují na nutnost zapojení státu při incentivizaci těchto podnikatelských aktivit. Uhlářská lobby již vyvíjí tlak na veřejné činitele s rozhodovací pravomocí - další požadavky na podporu rozvoje tohoto průmyslu se týkají usnadnění vstupu na trh, ochrany investic a zproštění daně z dovozu příslušného vybavení. Jejich cílem je udělat z plynofikace lukrativní podnikatelské odvětví.

Indonésie prozatím myslí na sebe a uspokojení vlastní dlouhodobě rostoucí spotřeby. DME může do budoucna nahradit dovážený zkapalněný ropný plyn, tradičně využívaný ve sporácích indonéských domácností. Ročně jeho dovoz Indonésii stojí přes 4 miliardy USD. Platí ale i uhlářské firmy – např. státní podnik PT Bukit Asam ročně eviduje ztrátu 377 milion USD právě na výrobním plynofikačním závodu. Mnozí ale hledí do budoucna, rovněž pod tlakem mezinárodních závazků v oblasti životního prostředí a uvedení fosilních paliv na pomyslnou černou listinu. Ve velkém se do plynofikace uhlí pustily i dceřinné společnosti uhlářského giganta PT Bumi Resources tedy PT Kaltim Prima Coal a PT Arumin Indonesia, ty následně budou zásobovat tuzemské chemické závody a průmysl biopaliv, a pomůžou tak snížit výdaje na dovoz LPG. O tom, že gigantické uhelné zásoby v Indonésii mají vývozní potenciál, potažmo potenciál pozitivně ovlivňovat vývoje energetické krize, není pochyb.

Pod vlivem legislativy, která jako by „zezelenala“, jsou uhelné podniky motivovány investovat do modernizace a ekologizace svých výrobních a především zpracovatelských procesů. Zájem tak není jen o raritní technologii na zplyňování uhlí, ale o veškeré vybavení pro zpracovatelské operace peletování, briketování, koksování a integrované kogenerační mechanismy pro elektrárny.

Mgr. Alena Štojdlová, MBA, ekonomická diplomatka, Velvyslanectví České republiky v Jakartě