Výkupní operace II. - Reforma v Rusku

Pokračování k I.dílu 

Výše splátek za odkup

Výkupné se stalo pro rolníky nejtěžší formou přímých daní, jejich velikost závisela na již existujícím quitrentu. Výkupní platby, jak je patrné ze způsobu jejich výpočtu, byly nižší než poplatky. Efektivní rozvoj výkupní operace se rovnal nahrazení věčných, každých 20 let zvyšovaných plateb za půdu, která byla pouze trvale užívána, relativně mírnými urgentními platbami za stejnou půdu, která se stala majetkem rolníků. Quitrent je daň nebo též pozemková daň uvalená na obyvatele vlastní nebo pronajaté půdy namísto služeb vyššímu pozemkovému úřadu, obvykle vládě nebo vládou pověřeným osobám. V nečernozemských rybářských provinciích existoval nepoměr mezi výkupními platbami za půdu, stanovenými na základě quitrentu (které rolníci platili při sezónním rybolovu) s relativně nízkou hodnotou a výnosností půdy. V těchto provinciích byl požadavek vlastníků půdy na výkupné pro ně přímou ekonomickou kalkulací, protože vlastník půdy navzdory odmítnutí dodatečných příspěvků a ztrátě směnného kurzu v úročených papírech (pokud chtěl realizovat výkup půjčka v penězích), v podstatě jakoby prodána rolníkům půdu za cenu daleko přesahující její skutečnou hodnotu. V roce 1877 byl počet transakcí na žádost vlastníků půdy téměř dvojnásobný oproti počtu transakcí po vzájemné dohodě, což nepochybně dokazuje, že úplatné platby a odkupní hodnota na nich založených přídělů byla obecně mnohem vyšší než skutečná hodnota a ziskovost půdy a že operace vykoupení byla pro pronajímatele velmi výnosná. Pokud jde o relativní procento výkupních transakcí uskutečněných na žádost vlastníků půdy, na prvním místě byly všechny rybářské provincie, kde byla více než polovina transakcí výkupu provedena na žádost vlastníků půdy. Navzdory výraznému snížení výkupních plateb bývalých statkářských rolníků, provedených zákonem 28. prosince 1881, byly výkupní platby bývalých státních rolníků ve většině provincií o 20 procent nebo více nižší než u bývalých statkářských rolníků. Podle autorů TSB bylo ocenění půdy pro vykoupení výrazně vyšší než její cena: v černozemských provinciích - 342 milionů rublů a 284 milionů rublů; v jiných než černozemě - 342 milionů rublů a 180 milionů rublů.

Role operace při zásobování vlastníků půdy kapitálem

Rolnická reforma vedla k zásadní změně ve způsobu hospodaření či vyvádění příjmů z půdy. Volná pracovní síla byla zrušena, bylo nutné spoléhat na najaté dělníky, kteří se nemohli spokojit s jednou naturální výplatou. K tomu se přidalo dřívější zadlužení ruského pozemkového vlastnictví na jedné straně a od roku 1859 likvidace starých úvěrových ústavů na straně druhé. V době rolnické reformy bylo ve státních úvěrových institucích zastaveno 44 166 statků, na kterých bylo zadluženo 425 503 061 rublů. S tak obrovským dluhem, svědčícím o velké potřebě peněz ze strany třídy vlastníků půdy, způsobilo pozastavení ze strany nejvyššího velitelství dne 16. dubna 1859 v podobě transformace státních úvěrových institucí, které od nich vydávalo půjčky zajištěné vlastníky osídlených statků. Naléhavá potřeba nového zdroje půjček. Zakládání soukromých pozemkových bank začalo až v roce 1864 a do té doby, od roku 1861, byla výkupní operace jediným vydatným zdrojem uspokojování kapitálových potřeb vlastníků půdy.

Statut umožňoval převod dluhu pronajímatele na bývalé úvěrové ústavy na přídělových pozemcích sedláků, kteří byli na quitrent, a prohibice byla zrušena ze zbytku půdy; tento způsob byl však stále méně výhodný z hlediska získání co největšího úvěru na zajištění pozůstalosti, protože převod dluhu byl povolen pouze ve výši 70 % úvěru na odkup.

Zadluženost šlechtického pozemkového vlastnictví značně usnadnila finanční stránku výkupní operace, neboť při převodu dluhů pozemkových vlastníků úvěrovými ústavy na selské grunty nebylo nutné vydávat úročené listiny na celou částku výkupní půjčky. Podle bilance operace k 1. lednu 1881 za 748 531 385 rublů. 29 k. výkupní půjčka činila 302 666 578 rublů. 88 k. dluh statkářů u bývalých úvěrových ústavů.

Povinný výkup

Vliv důvodů, které nutily vlastníky půdy souhlasit s výkupným nebo jej požadovat, postupem času postupně slábl, takže v 80. letech 19. století bylo stále více než 15 % dočasně odpovědných rolníků. Největší počet dočasně odpovědných rolníků zůstal v těch lokalitách, kde se statkáři zdálo nerentabilní požadovat výkupné nebo souhlasit s výkupem za podmínek, které byly pro rolníky žádoucí. Situace dočasně odpovědných rolníků se podle informací shromážděných vládou ukázala jako krajně neuspokojivá a obecně mnohem horší než situace rolnických majitelů v téže lokalitě - a mezitím bylo obtížnější doufat v dobrovolnost. výkup každý rok. Dočasné vztahy rolníků hrozily v některých oblastech věčně závaznými. Vzhledem k tomuto stavu ustanovila vláda zákonem z roku 1881 od 1. ledna 1883 povinný výkup pro všechny rolníky, kteří do té doby ještě setrvali v přechodně vázaném poměru. V 9 západních provinciích (Vilna, Grodno, Kovno, Minsk, Vitebsk, Mogilev, Kyjev, Podolsk a Volyň) byl dekrety z roku 1863 zaveden povinný výkup. Jeho aplikace začala pro některé oblasti tohoto regionu od května a září 1863, pro jiné - od 1. ledna 1864. Na Kavkaze a v Zakavkazsku byl povinný výkup zaveden až v letech 1912-1913.

Výkup půdy apanáží a státními rolníky

Kromě dřívějších statkářských rolníků se výkup půdy na základě zvláštních zákonů a z trochu jiných důvodů rozšířil i na další dvě samostatné skupiny: na konkrétní a státní rolníky. Podle nařízení ze dne 26. června 1863 o pozemkovém uspořádání sedláků panovnických, palácových a apanských panství jim nebyly poskytnuty k trvalému užívání všechny pozemky, které byly těmito sedláky užívány, jako při obdarovávání zeměpanských sedláků. ale zůstaly v majetku, s využitím povinného výkupu. Oddělení apanáže přidělilo rolníkům vlastnictví těch pozemků, které užívali, aniž by navýšilo předchozí platby, ale proměnilo je ve výkup, splatný za 49 let. Pro stanovení výkupní částky plynoucí z konkrétních rolníků byly jejich dřívější poplatky za jim přidělené pozemky kapitalizovány ze 6 % , z takto obdržené výkupní sumy musí sedláci přispívat 6 kop na příjem konkrétního nebo palácového oddělení po dobu 49 let. z rublu. Výkup půdy bývalými apanážními rolníky byl tedy proveden bez zprostředkování výkupní operace, tedy bez vydání kapitálové částky na apanáži v úročených papírech. Zpočátku, podle nařízení ze dne 24. listopadu 1866 o pozemkovém uspořádání bývalých státních rolníků, byly těmto rolníkům přiděleny jejich příděly do trvalého užívání s placením tzv. quitrent tax (lesní daně za lesní pozemky), stanovena konstantní rychlostí každých 20 let. K první změně tedy mělo dojít v roce 1886, ale jak se tento termín blížil, bylo rozhodnuto přeměnit quitrent na splátky. Stanovisko Státní rady z 28. května 1885 reformovalo sprošťující daň z důvodů nutných k jejímu konečnému splacení ve čtyřiačtyřicetileté lhůtě od 1. ledna 1887 tak, že celková částka odkupních plateb, která ji měla nahradit, nepřekročila o více než 45 procent současnou celkovou výši těchto daní a aby rozdělení výkupních plateb mezi vesnice pokud možno odpovídalo hodnotě a výnosnosti parcel, které mají k dispozici.

Průběh operace

Největší počet odkupních transakcí byl uzavřen poprvé po vydání. Do roku 1864 se začalo vykupovat 16,7 % z celkového počtu bývalých nevolníků. K 1. lednu 1877 ve 39 provinciích, které byly ve všeobecném postavení, byl počet schválených odkupních transakcí 61 784. 21 598 (35 %) z nich se uskutečnilo po dohodě s vlastníkem pozemku a 40 186 (65 %) na základě jednostranné žádosti vlastníků pozemků. Navzdory nedoplatkům ve výkupních platbách ve výši 16 – 17 milionů rublů způsobeným přeceněním hodnoty půdy přinesla operace výkupu jako celek za prvních 20 let zisk 40 milionů rublů. V tomto ohledu bylo výnosem z 28. prosince 1881 výkupné sníženo:

- plošné snížení - pro všechny bývalé zemědělce, kteří byli v té době na výkupu, a kteří museli přejít na výkup, na základě současně vydaného výnosu o ukončení nucených poměrů sedláků od 1. ledna 1883, byla stanovena na jeden rubl z přídělu - v provinciích a lokalitách "velkoruského postavení" a 6% ročního platu výkupného - v lokalitách sestávajících z "maloruského postavení".

- dodatečné nebo zvláštní snížení pro ty vesnice bývalých zemských sedláků, jejichž hospodářství upadlo pro nepříznivé okolnosti. Celkové, všeobecné a zvláštní snížení výkupních plateb ve 49 provinciích bylo stanoveno na 10 965 474 rublů, což činilo 27 % ročního platu těchto plateb před snížením, ale v jednotlivých provinciích a ještě více v okresech a vesnicích se toto procento liší ve velmi širokém rozmezí, od 16 % (provincie Cherson) do 92 % (provincie Olonets).

Ve 25 okresech bylo výkupné sníženo o polovinu nebo více oproti předchozímu platu a v 57 okresech nebylo snížení o více než 16 %. Z celkového snížení plateb za odkup šlo 58 % (6 382 204 rublů) na obecné snížení a 42 % (4 583 270 rublů) na zvláštní snížení. Od roku 1861 do roku 1906 bylo přijato přes 1,6 miliardy rublů od bývalých zemědělců. Vládní příjmy činily asi 700 milionů rublů.

Zrušení plateb za odkup

Výkup všech přídělových pozemků bývalých statkářských sedláků měl skončit v roce 1932, ale výplaty výkupů byly 1. ledna 1907 v rámci stolypinské agrární reformy pod vlivem revoluce roku 1905 zastaveny. Dne 3. listopadu 1905 (za předsednictví ministerské rady S. Yu. Witte, vrchního správce zemského hospodářství a zemědělství N. N. Kutlera) byl vydán Nejvyšší manifest a doprovodný dekret (1), podle kterého výkup platby bývalých zeměpanských rolníků od 1. ledna 1906 byly sníženy na polovinu a od 1. ledna 1907 byly zrušeny úplně. Toto rozhodnutí bylo nesmírně důležité jak pro vládu, tak pro rolníky.

Stát odmítal velké rozpočtové příjmy, navíc v době, kdy měl rozpočet značný deficit krytý zahraničními půjčkami. Rolníci dostali daňové úlevy, které se vztahovaly na rolníky, ale ne na ostatní vlastníky půdy. Poté již zdanění všech pozemků nezáviselo na třídě, ke které jejich vlastníci patřili. Rolníci sice již výkupné neplatili, ale statkáři, kterým zůstali výkupní závazky státu (do té doby měly podobu 4% renty), je nadále dostávali. Zrušení výkupních plateb změnilo celou výkupní operaci ze ziskové pro rozpočet na ztrátovou (celková ztráta výkupní operace činila 386 milionů rublů).

Nahromadilo se 1 674 000 tisíc rublů dluhu, splatných ve splátkách za různých podmínek (splácení některých dluhů mělo pokračovat až do roku 1955), přičemž současné ušlé rozpočtové příjmy činily asi 96 milionů rublů ročně (5,5 % příjmů rozpočtu). Obecně bylo zrušení výkupních plateb největší finanční obětí státu, směřující k řešení agrárního problému. Veškeré další vládní aktivity již nebyly tak nákladné. Samotné zrušení odkupních plateb bylo konstruktivnějším opatřením než dříve opakované zrušení sankcí za pozdní platby (což bylo přímou pobídkou ke zpoždění plateb).

Tato událost však také postavila komunity, které zaplatily výkupní platby se zpožděním, do výhodnější pozice než komunity, které výkup dokončily v předstihu. V důsledku toho bylo toto opatření rolníky vnímáno spíše jako ústup vlády tváří v tvář náporu agrárních nepokojů v létě 1905 než jako užitečná subvence. Nedodržení zákonných povinností dostalo určitou odměnu, a to byl jeden z důvodů, proč toto (nejdražší ze všech přijatých) opatření nedosáhlo hlavního cíle - agrární nepokoje se v létě 1906 obnovily s ještě větší silou. Hlavním důsledkem zrušení výkupu byl potenciál pro další reformu pozemkové držby. Venkovské obce jako kolektivní vlastníci pozemků a vlastníci dvorků mohli dříve nakládat se svými pozemky zcela volně, ale pouze za podmínky, že byl dokončen jejich výkup (nebo byl zakoupen v rámci soukromých transakcí po přídělu), jinak jakékoli operace s pozemky vyžadovaly souhlas státu jako věřitele. Zrušením výkupu se zkvalitnila venkovská společenství a majitelům pozemků v domácnosti kvalita vlastnických práv. (4)

V jiných zemích

Výkupní operace v ruské literatuře byla nazývána výkupem pozemkových práv od vlastníků půdy v různých zemích, včetně vykoupení práv vlastníky autorských práv v Anglii v polovině 19. století.

Výkupné bylo provedeno bez finanční pomoci státu, ale na základě přijatých zákonů (od roku 1851 bylo výkupné povinné). - vykoupení půdy rolníky v jihoněmeckých státech v 19. století na základě státních dekretů (německy: Ablösungs Gezetze, Ablösungs Ordnung) s finanční pomocí států.

Poznámky: (1) Kompletní sbírka zákonů Ruské říše. Setkání s třetím. - Petrohrad, 1908. - T. XXV. 1905 - Jsou uvedeny údaje o výběru daní za rok 1900 jako poslední klidný rok před začátkem agrárních nepokojů.

zdroj: Zpráva státní kontroly o provedení státního seznamu a finanční odhady za rok 1900. - SPb., 1901. Archivní kopie ze dne 4. března 2016 na Wayback Machine, strana 27.

(4) - Vlastnické právo venkovských obcí a vlastníků pozemků v domácnosti nebylo v žádném případě úplné (na rozdíl od nerolnické soukromé pozemkové držby), ale jeho omezení byla natolik specifická a v právním smyslu špatně rozvinutá, že je nelze redukovat na jasné definice s pojmy moderního práva. I právníci 19. a počátku 20. století vedli živou odbornou debatu a neúspěšně se snažili formulovat právní základy rolnického pozemkového vlastnictví. 

Zdroj: Wikipedia