Příměstský park Soutok chce rozšířit říční nivu, přilákat nové populace zvířat a podpořit diverzifikaci ekosystémů

Mezinárodní tým architektonických ateliérů NORMA ( Česko), EMF (Katalánsko/Špan ě lsko) a PARETO (Francie) pracuje na studii Příměstského parku Soutok, která navazuje na soutěžní návrhu veřejněný letos v dubnu. Architekti spolupracují s řadou odborníků , mimo jiné také s terénním botanikem a krajinným ekologem Janem Albertem Šturmou, který je spoluautorem publikací Planeta Praha či Divoká příroda Prahy a jejího okolí.

Jaká je krajina na území chystaného Příměstského parku Soutok pohledem Jana Alberta Šturmy? A jak se může změnit?

Soutok Berounky a Vltavy je ikonickým místem středních Čech , hraničním místem několika krajin, kultur, a okraj velkoměsta. Soutoku dosahuje každá řeka v odlišném stavu: Vltava jako spíše průplavný kanál v hlubokém skalnatém kaňonu, Berounka jako polodivoká řeka s povodňovou dynamikou, bobry a štěrkovými náplavkami.

Park na Soutoku proto spíše rozvíjí potenciál Berounky, charakter Vltavy je bohužel (z pohledu ekologie) fixován lodní dopravou a stávajícími přehradami.

Plochá niva, která začíná u hospody Tornádo u původně trampské osady Pumpahoma, se radikálně odlišuje od okolních krajin: na západ na ni ostře navazují teplomilné doubravy Českého krasu, na jih stoupají Hřebeny, a na východ prudké stráně hradiště Závist. Niva soutoku je však již dlouho zemědělskou krajinou, i když plnou fragmentů luhů, slepých ramen, mokřádků a starých průlehů. Vysokou hodnotou území je pak tok Berounky, který má na středočeské poměry unikátně zachovalý charakter, řeka zde tvoří štěrkové náplavky, na kterých hnízdí vodní ptáci a roste nízká vegetace vrb, permanentně ohryzávaná bobry.

Filozofie ekologického designu příměstské parku na soutoku pramení právě zde: chceme rozšiřovat říční nivu a podpořit diverzifikaci říčních ekosystémů. Drobné fragmenty měkkého luhu (lužního lesa tvořeného převážně vrbami) jsou dnes omezeny na úzký pás v okolí řeky, ze všech stran na ně tlačí zemědělská půda nebo turistická infrastruktura. Náš plán je dát jim ve dvou místech – mezi Černošicemi a Radotínem a pak u samotného soutoku obou řek – více prostoru. Rozšířením nivy přibude navíc typ krajiny, který dnes na soutoku není, a to je tvrdý luh (les tvořený náročnějšími dřevinami, především jilmem vazem, topolem bílým, habry a topoly černými). Tvrdé luhy dnes díky intenzivnímu zemědělství v území úplně chybí. Návštěva luhu bude trochu jako zážitek z krajiny minulosti: vysoká, stinná vegetace s komplikovaně propletenými vegetačními patry a bez větších cest, pěšinky vedoucí skrz měkký luh k řece…

Soutok je ale také park, a bude proto také obsahovat otevřenou kulturní a komponovanou krajinu: čtyři zóny hospodaření (jádrová, přírodě blízká, kulturní a antropogenní) budou odlišovat území ponechané přírodním procesům od zbytku území, kde chceme obnovit pestrou krajinnou mozaiku a přidat či obnovit v ní prvky, které jsou buď zanedbané, nebo úplně chybí – solitérní dřeviny, rytmizované aleje a remízk y, solitérní křoviny. Půjde zde i citlivě zemědělsky hospodařit: extenzivní pastviny nebo sečené louky budou navazovat na “zelené srdce” parku a budou organickým přechodem k území, které bude lidmi využíváno intenzivně – zástavbu, přístavy nebo suburbánní park mezi Radotínem a Velkou Chuchlí.

V dnešním území soutoku se však kromě jednodušeji “konvertovatelné” krajiny nacházejí také střípky krajiny typické pro okraj měst: brownfieldy, které jsou často silně zarostlé některými silně invazními druhy – hlavně javorem jasanolistým a křídlatkou japonskou. Jejich “přerod” v biologicky hodnotnější krajinu bude zahrnovat redukci invazních druhů za současného využití biologického potenciálu již vzniklé krajiny. Brownfieldy (například u Radotína) zde již totiž často mají neotřelou a organickou parkovou strukturu, které cílenou výsadbou často nejde dosáhnout.

Park Soutok však není jen souborem dílčích kroků a drobných zlepšení biodiverzity a krajinného designu, ale uceleným krajině-ekologickým konceptem, známým jako “adaptivní ekologický management”. Vzhledem k tomu, že k tvorbě nových krajinných celků bude využita především spontánní nebo řízená sukcese (tj. část území bude vznikat spontánně nebo s drobným systematickým dozorem tak, aby se jím například masivně nešířily invazní druhy), nemůžeme dopředu odhadnout, jak přesně bude výsledná krajina vypadat a jaké bude mít druhové složení. To je velký rozdíl oproti konvenčním parkům, které jsou do krajiny tvrdě vysazeny a poté konzervativně udržovány v mantinelech původního plánu. Park Soutok bude naopak v zónách, nazývaných “jádrová” a “přírodě blízká”, žít zčásti vlastním životem. Cílený ekologický management v nich bude probíhat jen velmi zlehka, a hlavně ze začátku.

Aby byl takový plán proveditelný, je potřeba vědět, co se v krajině děje a jak se mění struktura i biodiverzita celé krajiny (a zdali například nedochází k masivním biologickým invazím). Navrhujeme proto i rozsáhlý ekologický monitoring, který bude detailně sledovat stav aktuálních i nově vytvářených biotopů. Vyhodnocování ekologického monitoringu je jádrem adaptivního managementu, protože umožňuje pečovat o krajinu podle jejího aktuálního stavu – to je opět rozdíl oproti konvenčnímu parku, o který se pečuje “na sílu”, podle předem připravené šablony.

Soutok má ovšem větší než lokální význam: v současnosti je migrační bariérou v krajině, stavba Pražského okruhu, trať na Beroun i kanalizovaná Vltava z něj udělaly téměř neprůchozí území. Bariéry dokáže překonat pouze masivní povodeň, která je v našem konceptu pozitivním jevem, vnášejícím přirozenou dynamiku do lužních ekosystémů. Aby povodeň, lidé i zvířata mohli územím lépe procházet, navrhujeme výrazné zlepšení ekologické konektivity území a alespoň částečné zprůchodnění liniových bariér sérií podchodů i nastavením obecnějších pravidel pro zastavování území tak, aby nedocházelo k jeho další fragmentaci. Soutok se totiž stane výrazně atraktivnější krajinou i pro velké populace zvířat – vodních ptáků a například plazů, “provoz” v krajině se výrazně zvýší. Cyklostezky, dráty ani silnice se nesmí stát masovými popravišti užovek, krematorii volavek ani pohřebišti skokanů, a nově upravená infrastruktura bude umožňovat jejich bezpečný průchod územím.

Foto: Ateliér Norma

A pak je tu také zemědělství. Hlavně v okolí tržnice má hospodaření v krajině navazovat na místní košíkářsko-ovocnářskou tradici, hodláme podpořit vznik trvale udržitelné zemědělské produkce v bio standardu. Zemědělské hospodaření v tomto území nemá jít proti filozofii celého soutoku, ale má být naopak refugiem druhů vázaných na tradiční zemědělskou krajinu. Sem patří i plánovaný vznik travních sadů, pásů křovin, úhorů a košíkářských prutníků.

Soutok je také v současnosti využíván i průmyslově. Těžba štěrkopísku se má v budoucnu výrazně rozšířit, což nechápeme jako katastrofu, ale výrazně pozitivní příležitost. Citlivě rekultivované pískovny patří v naší krajině mezi biologicky nejhodnotnější biotopy. Připomínají totiž jezera a jsou pestrou mozaikou biotopů včetně těch nejvzácnějších – mokřadů v litorálních zónách a otevřených písčin, které již v běžné kulturní krajině téměř zcela zanikly. Na ně jsou často vázány ty nejvzácnější organismy žijící v naší krajině, a proto bude úprava pískoven po vytěžení ložiska směřovat k ekologicky nejvhodnější formě rekultivace řízenou sukcesí.