Letos pak nabyla účinnosti novela Lex OZE II, která sdílení zakotvila přímo do zákona. „Pro obyvatele bytových domů je nejvýhodnější sdílení za jednou domovní skříní, typicky mezi byty a nebytovými prostory za jedním vchodem do domu. V tom případě nevyužívají distribuční soustavu, a uspoří proto nejen na obchodní složce ceny, ale i na regulovaných platbách vztažených na spotřebu elektřiny,“ vysvětluje Martina Krčová, členka Rady ERÚ.
Pokud účastníci sdílení nevyužívají distribuční soustavu, mohou navíc fungovat ve speciálním režimu – až do tisícovky zákazníků, respektive bytů si nezakládají žádné společenství. Při využívání distribuční soustavy to je naopak nutné už tehdy, když je předávacích míst více než 11 (při menším počtu se uplatňuje nejjednodušší režim tzv. aktivního zákazníka).
Pro založení energetického společenství nebo společenství pro obnovitelné zdroje je před samotnou registrací u EDC nutné ho ještě registrovat na ERÚ. Bytových domů by se tato povinnost týkala pouze tehdy, pokud by ke sdílení elektřiny mělo docházelo mezi více vchody. Toto nastavení ale není v současném modelu většinou tolik výhodné, protože v takovém případě nedochází při sdílení k úspoře na regulovaných platbách.
„Společenství si nemůže zaregistrovat každý. Zákon omezuje právnické osoby, které tak mohou učinit, na spolek, družstvo, nebo jiné korporace s obdobnými vnitřními poměry. Tomu z principu nemohou vyhovovat SVJ. Pokud chtějí sdílet elektřinu napříč vchody, je proto třeba, aby si založily spolek, a s ním následně požádali o registraci společenství. Také pro bytová družstva jsou zákonné podmínky velmi obtížně splnitelné, většinou jim tedy rovněž radíme založit si spolek,“ říká Markéta Zemanová, členka Rady ERÚ.
