Drahé energie stále brzdí celou českou ekonomiku. Šok z drahoty energií se Česku totiž nepodařilo utlumit jako okolním zemím; mohlo to být jinak?

Hlavním tahounem české ekonomiky by letos měla být spotřeba domácností. Ta ale loni spíše zklamala. Ještě ve třetím čtvrtletí byla bezmála pět procent pod předpandemickou úrovní. Co hůř, ještě žalostněji na tom byla při srovnání se zahraničním. Vždyť před pandemií se v paritě kupní síly pohybovala už nad 80 procenty průměru Evropské unie. Od té doby se ale propadla na dnešních 74 procent. Česko se tak z pozice premianta ve spotřebě domácností (ve vztahu k průměru EU) v rámci Visegrádské čtyřky propadlo na třetí příčku, zůstalo za ním jen Maďarsko. Před Českem se ovšem umisťuje nejen Polsko a Slovensko, ale třeba i takové Rumunsko. Přitom právě Rumunsko ještě v polovině minulého desetiletí za Českem zaostávalo o celou takřka čtvrtinu.

I když média upírají pozornost na průmysl coby zdroj mdlého výkonu tuzemské ekonomiky uplynulých let, ten v tom rozhodně „nejede sám“. V nedostatečné spotřebě domácností Česko promarňuje značný růstový potenciál, přehlížený rozhodně neprávem.

Kde se tak mimořádně ochablá spotřeba českých domácností vlastně vzala?

Ne, že by Češi jako celek neměli peníze. Jen je neutrácí. Třeba loni v prvních třech čtvrtletích roku činila jejich míra úspor 18,7 procenta. Pro srovnání, průměr let 2010 až 2019 činil 11,4 procenta. Míra úspor je tedy v současnosti o bezmála dvě třetiny vyšší. Zlom nastal v prvním roce covidu, roku 2020. Což je pochopitelné. Vysoká míra úspor z důvodu pandemických restrikcí a polouzavřené ekonomiky pak přetrvala v roce 2021. V první polovině roku 2022 začala poněkud klesat, než se opět zvedla. Její výše tak i loni dosahovala pandemických úrovní, přestože žádné restrikce už vlastně třetím rokem uplatňovány nebyly.

České spotřebitele však po šoku pandemickém zasáhl hlavně po roce 2021 jiný šok, a sice energetický. Proto po zmíněném určitém poklesu míry úspor první poloviny roku 2022 začali opět velmi horlivě spořit a relativně málo utrácet. Vyděsily je drahé energie. Dražší než v okolních zemích.

Nechme mluvit čísla Eurostatu. Mezi prvním pololetím roku 2021 a prvním pololetím toho loňského elektřina zdražila českým domácnostem s běžnou úrovní její spotřeby o 88 procent, zatímco polské domácnosti si připlatily ani ne polovinu, totiž 36 procent, kdežto maďarské a slovenské jen osm procent. Zemní plyn pak domácnostem ve stejném období zdražil v Česku o 93 procent a na Slovensku o 42 procent, zatímco v Maďarsku o desetinu zlevnil (pro Polsko Eurostat nejnovější data zatím nezveřejnil).

Častým argumentem je ten, že markantní zdražení v Česku nastalo proto, že vláda nechtěla ceny energií přehnaně dotovat, nechtěla je tedy ani tolik jako v okolních zemích stropovat. Prý že dala přednost konsolidaci veřejných financí. A nezadlužování budoucích generací. A to i za tu cenu, že tuzemským domácnostem přivodila onen šok z energetické drahoty. To však je jen část příběhu, která navíc zatím z čísel příliš nevysvítá.

Vždyť podle bruselského think-tanku Bruegel Česko vyčlenilo za účelem úlevy od drahých energií nejvíce prostředků, tedy alespoň v poměru k HDP. Tyto peníze se ale jaksi neprojevily tak, že by dokázaly zamezit tomu, aby energie v Česku lidem zdražily suverénně nejvíce. V kritickém období energetické krize, od září 2021 do ledna 2023, vyčlenilo Česko podle Bruegelu na dané úlevy, včetně stropování či třeba redukce DPH, hned 3,8 procenta HDP, totiž 9,2 miliardy eur, zatímco Slovensko rovněž 3,8 procenta HDP (3,7 miliardy eur), Polsko 2,2 procenta HDP (12,4 miliardy eur) a konečně Maďarsko jen 1,7 procenta HDP (2,7 miliardy eur). Takovým Maďarům tedy cena plynu klesala, cena elektřiny rostla jedenáctkrát pomaleji než Čechům, přičemž Maďarsko dalo na pomoc lidem s drahými energiemi zhruba dvakrát méně než Česko.

Ostatně ani z čísel Eurostatu k vývoji celkového veřejného zadlužení nevysvítá kdovíjaká česká úspornost. Od třetího čtvrtletí roku 2021, tedy od začátku kritické fáze energetické krize, do poloviny loňska ukazatel celkového veřejného zadlužení v poměru k HDP klesl v Polsku o 3,5 procentního bodu a v Maďarsku o 3,2 procentního bodu. Na Slovensku vzrostl o 1,6, a v Česku stoupl dokonce o 2,7 procentního bodu.

Samozřejmě celkové číslo k zadlužení rozhodně není jen o energiích, resp. v nákladnosti úlevy od jejich drahoty. V Česku se v jeho nárůstu projevuje předně „sekera“ v podobě takzvaného zrušení superhrubé mzdy koncem roku 2020, s platností od roku 2021. To letos veřejné rozpočty ČR připraví až o zhruba 150 miliard korun.

Jestliže však česká vláda dala přednost energetickému šoku pro domácnosti před „zrušením zrušení“ superhrubé mzdy, jednala nepříliš sociálně smírně. Zatímco totiž zrušení superhrubé mzdy zvýšilo čisté příjmy hlavně bohatším domácnostem, šok z energetické drahoty zasáhl domácnosti plošně, přitom nejpalčivěji ty nízkopříjmové. Jsou to právě nízko- a středněpříjmové domácnosti, jež tedy energetická drahota vyděsila nejvíce. A nejzásadněji je omezila ve spotřebitelských výdajích, což celkovou spotřebu domácností utlumilo mnohem znatelněji než ve zmíněných okolních zemích.

Pokud již vláda v rozporu se sliby nenašla úspory u sebe, pak sociálně smírnějším řešením by nepochybně bývalo obnovení superhrubé mzdy, byť třeba jen částečné. Přitom by stát ze získaných prostředků ulevil od drahých energií takovým způsobem, aby jejich ceny nenarůstaly tak dramaticky, že je dnes mají české domácnosti v paritě kupní síly měny nejdražší v EU – jak elektřinu, tak plyn. Šok z energetické drahoty by pak byl slabší, stejně jako inflace v celé tuzemské ekonomice, přičemž její hospodářský růst by díky silnější spotřebě domácností byl už několik čtvrtletí výraznější, než je tomu ve skutečnosti. A to vše při srovnatelné úrovni celkového zadlužení, jakou Česko vykazuje dnes.

Lukáš Kovanda, Ph.D.
Hlavní ekonom, Trinity Bank