Syndrom vyhoření: Nemoc moderní doby, kterou není radno podceňovat

Dlouhodobý stres, tlak na výkon i neustálá dostupnost. To jsou faktory, které mohou vést k syndromu vyhoření, tedy stavu, kdy člověk ztrácí chuť, sílu i smysl nejen v práci, ale také ve svém každodenním životě. Podle Světové zdravotnické organizace se jedná o nemoc vznikající z pracovního přetížení, která ovlivňuje výkonnost, ale také fyzické a duševní zdraví. Trpí jí každý pátý Čech, upozorňuje nezisková organizace Loono.

„Syndrom vyhoření se může často skrývat za zdánlivě běžnou únavou nebo stresem. Lidé ho přehlížejí, protože si myslí, že je to dáno třeba tím, že zrovna procházejí náročnějším obdobím. Jenže pokud se cítíte dlouhodobě vyčerpaní, ztrácíte motivaci a radost nejen z práce, ale i z věcí, které vás dříve naplňovaly, může to být signál, že něco není v pořádku,“ vysvětluje MUDr. Kateřina Šédová, zakladatelka neziskové organizace Loono, která se prevenci duševního zdraví věnuje v rámci své kampaně Dobré nitro.

Koho postihuje a jak se projevuje?

Syndrom vyhoření nepostihuje jen manažery nebo náročné pomáhající profese, jako jsou lékaři, psychologové nebo učitelé. Může zasáhnout kohokoliv. Často se objevuje u lidí, kteří se práci oddávají naplno, mají na sebe vysoké nároky a dlouhodobě cítí, že jejich úsilí není dostatečně oceněno.

Setkat se s ním však můžeme také v jiných oblastech – například u rodičů malých dětí nebo u lidí, kteří dlouhodobě pečují o své blízké. Náchylnější mohou být perfekcionisté, workoholici a lidé, kteří mají silný smysl pro povinnost. První varovné signály? Únava, frustrace a postupná ztráta motivace. Pokud se tyto pocity dlouhodobě přehlížejí, mohou vést k vážným psychickým i fyzickým problémům.

Počáteční fáze syndromu vyhoření totiž poněkud paradoxně začíná v momentě, kdy má člověk extrémní energii, jede naplno, dává do své práce všechno, ale zároveň má pocit, že není dostatečně doceněný a že vše, co dělá, je málo. V tomto okamžiku si ale to, že má problém, uvědomí jen málokdo. V dalších fázích pak začíná postupně docházet ke ztrátě energie, k narůstání pocitu frustrace a k postupnému ztrácení smyslu nejen v zaměstnání, ale také v soukromém životě. Příznaky syndromu vyhoření mohou totiž vést až k narušení rodinných, partnerských i přátelských vztahů.

Prevence jako klíč k duševní pohodě

Dobrá zpráva je, že je možné syndromu vyhoření předcházet, a to zejména tím, že budeme dbát na rovnováhu mezi prací a osobním životem. Klíčovou roli hraje schopnost budovat kvalitní vztahy s rodinou, přáteli a kolegy a nebát se požádat o podporu, když je potřeba. Stejně tak je důležité znát své limity a nebát se říkat ne v situacích, kdy cítíme, že jsme na hraně svých možností.

Důležitou roli hraje také odpočinek – dostatek kvalitního spánku, pravidelné pauzy a čas na relaxaci by neměly být luxusem, ale nutností. Na druhé koleji by neměly stát ani činnosti, které nás naplňují, ať už jde o koníčky, sport nebo pobyt v přírodě. Pohyb pomáhá zlepšovat náladu a snižuje hladinu stresu. Pobyt venku zase umožňuje „vypnout“ a načerpat novou energii.

K pocitu přetížení přispívají neustálá dostupnost a tlak být online 24/7. Stanovení jasných hranic mezi pracovním a soukromým životem, omezení času stráveného na sociálních sítích a pravidelné „digitální detoxy“ mohou mít pozitivní vliv na psychickou pohodu.

"Prevence je klíčová – pokud se naučíme lépe rozpoznávat vlastní limity, pečovat o své duševní zdraví a včas si dopřát odpočinek, můžeme se vyhoření vyhnout. Není to jen o pracovním přetížení, ale o celkové rovnováze mezi tím, co dáváme, a tím, co dostáváme zpět," říká Kateřina Šédová.

Co dělat, když se objeví příznaky?

Pokud na sobě pozorujete příznaky vyhoření, není radno je ignorovat. Mluvte o nich s blízkými, poraďte se s odborníkem a zkuste zpomalit. Někdy pomůže delší dovolená, úprava pracovního režimu nebo dokonce kariérní změna. Důležité je nechtít vše vyřešit okamžitě – to může akorát zvýšit tlak a stres.

„Syndrom vyhoření není jen výmluva nebo slabost. Je to reálný problém, který si zaslouží pozornost. A čím dříve mu ji budeme věnovat, tím lépe se mu můžeme vyhnout,“ dodává Šédová.