Energetika stále čelí řadě nejistot. Přechod na obnovitelné zdroje brzdí poplatky i infrastruktura

Přestože je přechod od fosilních paliv k čistým zdrojům energie v Evropě jednou z klíčových strategií boje proti klimatickým změnám i energetické závislosti, český energetický sektor se stále potýká s řadou strukturálních a regulatorních překážek. Vedle potřeby masivních investic a nedostatečné infrastruktury bude zásadní výzvou také tlak na proměnu cenové struktury elektřiny. Ta totiž v současnosti není nastavena pro potřeby decentralizované výroby z obnovitelných zdrojů. Česká republika se přitom Evropské unii zavázala k plánu Fit for 55.

Evropská komise stanovila ambiciózní cíle pro rok 2030 v oblasti dekarbonizace, rozvoje obnovitelných zdrojů a zvyšování energetické účinnosti. Podle balíčku opatření Fit for 55 by měly státy snížit emise skleníkových plynů alespoň o 55 % oproti výchozímu roku 1990, současně by měly zvýšit podíl obnovitelných zdrojů na konečné spotřebě energie, a to na přibližně 30 %.

K plánu se zavázalo i Česko, naplnit cíle se mu ale zřejmě nepodaří. „Je málo pravděpodobné, že by se nám závazek podařilo splnit. Odhaduji, že se u nás v roce 2030 bude pokles emisí pohybovat někde kolem úrovně 45 %, zatímco podíl OZE na konečné spotřebě bude atakovat hodnotu 25 %. Více než dosažení limitů je ale z mého pohledu důležité, aby postupná evoluce energetického trhu směřovala k poklesu emisí, avšak při ekonomickém růstu,“ říká Tomáš Křapáček, senior manager z Moore Advisory CZ.

Český energetický mix: pokrok i přetrvávající závislost

Podíl fosilních paliv a obnovitelných zdrojů na výrobě energie se v Česku za poslední roky významně proměnil. Od roku 1990 Češi snížili spotřebu pevných fosilních paliv z 63 % na 33 %, současně zvýšili podíl obnovitelných zdrojů a jaderné energie, a to o 12 %. Energetický mix se tak významně mění ve prospěch obnovitelných zdrojů. Přesto je u nás podíl uhlí na výrobě elektřiny stále zhruba trojnásobný oproti průměru EU.

Obnovitelné zdroje se pak velmi často omezují jen na fotovoltaiku. „Fotovoltaika u nás bezesporu zažívá největší boom. Zatímco v roce 2021 byla v Česku instalovaná kapacita kolem 2 200 MWp, do konce roku 2025 by měla přesáhnout hranici 5 000 MWp. Bez rozvinuté infrastruktury pro akumulaci ale představuje značnou zátěž pro stabilitu sítě. Energetický systém proto potřebuje diverzifikaci i ve výrobních technologiích,“ vysvětluje Tomáš Křapáček.

Příkladem, jak využít klimatické a geografické podmínky ve svůj prospěch, může být Norsko. Díky vysokým horám a značnému množství vodních toků získává více než 90 % elektřiny z vodních elektráren. Vyšší rychlost větru zase využívá Nizozemsko, Portugalsko a Spojené království. Česko pak má z geografického hlediska největší potenciál v kombinaci solární a větrné energie. Výroba z fotovoltaických elektráren je nejvyšší na jaře a v létě, zatímco větrné elektrárny nejvíce vyrábí na podzim a v zimě, kdy nejvíce fouká. Tyto zdroje se tedy vhodně doplňují.

Cenová struktura potřebuje revizi

Nedostatečně dimenzovaná distribuční síť ovšem v některých regionech neumožňuje připojování nových zdrojů. Veškerá vyrobená energie tak musí být do 15 minut spotřebována nebo uložena do akumulace, což omezuje nejen výkon, ale i samotnou ochotu k instalaci.

Nepříznivá legislativa v oblasti sdílení energií navíc znevýhodňuje lokální spotřebu vyššími distribučními poplatky, což by mohlo brzdit komunitní energetiku. Vlastníci fotovoltaik, kteří síť využívají méně předvídatelně, budou čelit vyšším distribučním poplatkům, což bude vytvářet ekonomickou nevýhodu a podkopávat motivaci domácností i firem investovat do decentralizovaných řešení.

„Dosavadní nastavení cenové struktury elektřiny vzniklo v době centrální výroby a nedokáže reflektovat realitu, kdy se do systému zapojují tisíce malých výrobců. Ceny za distribuci, přenos a rezervovanou kapacitu musejí být nově přehodnoceny s ohledem na variabilitu a predikovatelnost nových zdrojů,“ upozorňuje Tomáš Křapáček.

Podle dat agentury IRENA (International Renewable Energy Agency) jsou již nyní obnovitelné zdroje ekonomicky konkurenceschopné. Průměrné náklady na výrobu elektřiny z fotovoltaiky a větru klesly na 30–50 USD/MWh, což je výrazně pod úrovní fosilních zdrojů, které se často pohybují mezi 70–100 USD/MWh.

Globální geopolitika jako katalyzátor změn

Ačkoliv je návratnost investic ovlivněna regulatorní nejistotou a nejednoznačnými pravidly trhu, investice do komunitních řešení, solárních panelů a tepelných čerpadel přece jenom narůstají. Konflikt na Ukrajině, energetická krize, ale i aktuální velmi bouřlivá politika Donalda Trumpa totiž znovu otevřely otázku energetické nezávislosti. Pro firmy se tak stává instalace vlastních zdrojů stále důležitější, právě z důvodu zajištění vyšší energetické bezpečnosti a soběstačnosti.

„Úplná eliminace dovozu energií sice není v dohledné době realistická, lze ale výrazně snížit závislost na externích dodavatelích právě posílením domácí výroby z obnovitelných zdrojů. To ovšem vyžaduje nejen investice, ale také modernizaci přenosových a distribučních soustav,“ dodává Tomáš Křapáček.