Rusko jako hlavní vítěz války a ti v ohrožení

Pokud hledáte jednoznačného beneficienta válečného chaosu v Perském zálivu, podívejte se na Moskvu. Rusko zrychluje nakládku tankerů, aby využilo rekordní ceny ropy. Trumpova administrativa, pod tlakem rostoucích cen benzinu, udělila výjimku ze sankcí, která umožňuje nákup ruské ropy bez rizika postihu. Cena ruské ropy roste, tankery, které původně mířily k Malackému průlivu, otočily zpět k indickým rafinériím na západním pobřeží.

Ironie je vrstevnatá. Trumpova válka s Íránem poskytla Putinovi záchranné lano pro skomírající ekonomiku. A to přesně v době, kdy Rusko pokračuje v bombardování ukrajinských měst. My Evropě můžeme reagovat naštvaně, Německo otevřeně kritizuje USA za ústup od sankcí. Ale pro Trumpovu administrativu je prioritou domácí cena benzinu, ne geopolitická koherence. Válka v Íránu je také kinetickým prvkem ekonomického a hegemonního boje mezi USA a Čínou. 

Pro Česko a CEE má tento vývoj dvojí dopad. Zaprvé, uvolnění sankcí na ruskou ropu nepřímo pomáhá středoevropským rafinériím závislým na ruských dodávkách, byť je to politicky toxické (ale v EU už sílí hlasy volající po normalizaci vztahů s Ruskem). Zadruhé, Rusko zaplněné petrodolary má méně motivací k jakémukoli ústupku na Ukrajině, což znamená, že bezpečnostní prémie pro CEE region neklesne.

Trump podmiňuje budoucnost NATO ochotou spojenců pomoci otevřít Hormuzský průliv. Reakce z Bruselu osciluje mezi opatrností a otevřeným odmítnutím. Německý ministr obrany Boris Pistorius to řekl nejpříměji: „Ptám se, co Trump čeká od hrstky evropských fregat, když americké námořnictvo nedokáže dosáhnout cíle samo. Není to naše válka. Nezačali jsme ji."

Návrh přesměrovat námořní operaci EU Aspides (původně proti Húsíům v Rudém moři) na Hormuz odmítlo několik klíčových zemí včetně Německa, Itálie, Řecka a Španělska. Kaja Kallasová, šéfka evropské zahraniční politiky, myšlenku prosazovala, ale narazila.

Toto je zásadní moment pro transatlantické vztahy. Trump explicitně spojuje vojenskou pomoc v Perském zálivu s budoucností aliance, což je de facto podmínění článku 5 NATO účastí ve válce, kterou Evropa nezačala a neschvaluje. Pokud se tato rétorika ustálí, může to urychlit evropskou strategickou autonomii, což je v kontextu německého obranného rozpočtu, který už roste, a italských plánů na návrat k jaderné energetice, téma s přímými důsledky pro Česko.

Válka dramaticky překresluje mapu kapitálových toků. A Asie je zasažena nejtvrději: 80 % ropy procházející Hormuzem míří právě tam. Bangladéš zavírá univerzity, Vietnam žádá občany o práci z domova, v Indii zavírají restaurace kvůli nedostatku plynu. Thajský premiér apeluje na úředníky, aby používali schody místo výtahů. To nejsou anekdoty: to jsou signály energetické krize, která může přerůst ve finanční.

Slabými články jsou Bangladéš, Pákistán, Srí Lanka a Filipíny, které jsou vysoce závislé na energii a mají velké dluhy v dolarech. Pokud jejich měny padají, obsluha dluhu se stává neúnosnou. Pokud dost těchto úvěrů selže, velké banky je nebudou chtít držet v bilancích. To je mechanismus, kterým se regionální energetická krize může přelít do finančních e ekonomických problémů (snažil jsem se vyhnout slovu „krize“).