Proč teď tolik zdražují hypotéky, když banky peníze na ně stejně vytvářejí „z ničeho“, pouhým stisknutím klávesnice počítače?

Představte si podnik, který si může sám, ťuknutím do klávesnice počítače, vytvářet to, co následně za úrok půjčuje zákazníkům. Hotový strojek na peníze. Tak nějak přitom fungují komerční banky. Když vám schválí hypotéku, vytvářejí nové peníze. Proč tedy momentálně hypotéky tolik zdražují, když peníze na ně pořád „stojí“ jen pár ťuknutí do klávesnice? A proč vlastně banky tolik lákají střadatele na spořicí účty, když si peníze mohou samy „vyťukat“? 

Odpověď souvisí i s letošní Nobelovou cenou za ekonomii. Tu získali Američané Robert Hall a Michael Woodford. Jejich výzkum ukazuje, jak zásadně dnešní ekonomická rozhodnutí ovlivňují očekávání budoucnosti. Hall to doložil na spotřebě domácností, Woodford na fungování měnové politiky. Jejich poznatky pomáhají vysvětlit, proč hypotéky mohou zdražovat, i když Česká národní banka vůbec nezvyšuje svoji základní úrokovou sazbu. 

Ale postupně. Představme si, že chcete koupit pražský byt za deset milionů korun. Požádáte banku o hypotéku a ona vám vyhoví. Co se stane? Mnozí si představují, že banka otevře trezor, vyndá deset milionů svěřených střadateli a půjčí vám je. Jenže takto moderní bankovnictví nefunguje. Banka vám zpravidla jednoduše připíše deset milionů na účet. Současně jí vznikne pohledávka: dlužíte jí deset milionů. Peníze vznikly účetním zápisem. „Z ničeho“. Žádný střadatel nemusel předem deset milionů přinést a nikomu banka nemusela peníze z účtu odebrat. 

Jenže vy nechcete deset milionů na účtu. Chcete byt. Peníze proto převedete prodávajícímu, který má účet u jiné banky. A tady pohádka o strojku na peníze pomalu končí. 

Aby se totiž platba mezi bankami vypořádala, potřebují zvláštní peníze: rezervy u ČNB. Jsou to elektronické peníze centrální banky, které komerční banky používají pro mezibankovní vypořádání. Když vašich deset milionů odejde do jiné banky, vaší bance se o deset milionů sníží rezervy u ČNB. Bance prodávajícího se o stejnou částku zvýší. A toto je zásadní: zatímco běžné peníze dokáže komerční banka vytvořit poskytnutím úvěru, rezervy si takto sama vytvořit neumí. Ty může vytvářet jen centrální banka. 

Pokud tedy vaší bance rezervy chybějí, musí si je opatřit nejpozději pro vypořádání platby. Třeba od jiné banky nebo za určitých podmínek od ČNB; za lombardní úrokovou sazbu, momentálně 4,75 procenta. Což vysvětluje, proč banky tolik stojí o naše vklady, i když si mohou peníze samy vytvářet. 

Předpokládejme, že máte milion korun u banky A. Banka B vám nabídne lepší úrok, a tak k ní milion převedete. Co získala? Nejen nový milionový vklad. Současně jí totiž od banky A přitekl také milion rezerv u ČNB, které může použít pro další mezibankovní platby. Vklady však bankám přinášejí ještě jednu zásadní výhodu: relativně stabilní a často levný zdroj financování. Představme si dvě banky. První financuje svoji činnost vklady úročenými průměrně dvěma procenty. Druhá musí financování získávat za čtyři procenta. U deseti milionů korun činí rozdíl 200 tisíc ročně. První banka tak může nabízet levnější hypotéky a stále vydělávat. 

Jenže co když úroky na trhu vzrostou? První banka bude nejspíše muset začít vklady úročit třemi procenty místo dvou. Klientovi, kterému poskytla hypotéku s pětiletou fixací za pět procent, ovšem úrok zvýšit nemůže. Právě protože je fixovaný. Její úroková marže se tak ztenčí. Před ztenčením marže se ale může pojistit – úrokovým swapem. Swap znamená výměnu. Banka se například s jinou finanční institucí typu nadnárodní bankovní skupiny dohodne, že jí bude platit pevný úrok čtyři procenta, zatímco výměnou bude dostávat pohyblivý úrok, například tříměsíční PRIBOR. Když PRIBOR vzroste na šest procent, banka dostává šest a platí čtyři. Rozdíl dvou procentních bodů jí pomáhá kompenzovat zdražení financování. Když PRIBOR naopak klesne na dvě procenta, banka dostává dvě, ale platí čtyři. Ze swapu prodělává, současně jí však může zlevňovat financování. 

Swap tedy není kouzelnou hůlkou, jež vyčaruje vyšší zisky. Je to pojistka proti kolísání úroků. Nezajišťuje bance samotné financování ani rezervy, ale pomáhá jí řídit úrokové riziko. 

A jak vlastně vzniká cena třeba takového pětiletého swapu? Především na základě očekávání, jak se budou vyvíjet krátkodobé úroky v následujících pěti letech. Nikoli pouze na tom, jakou repo sazbu má ČNB dnes. Představme si, že ČNB ponechá základní sazbu beze změny. Finanční trhy však začnou očekávat, že kvůli přetrvávající inflaci zůstanou úroky vysoké déle, než se dosud předpokládalo. Pětiletý swap zdraží. Bankám se tím zvýší cena zajištění nových hypoték. A mohou proto zdražit také hypotéky, přestože ČNB vůbec nezvýšila základní sazbu. 

Čímž se vracíme k letošním nobelistům. Hall ukázal, proč spotřeba domácností nezávisí jen na dnešním příjmu, ale také na očekávání příjmů budoucích. Zaměstnanec se například dnes dozví, že mu za rok výrazně zvýší mzdu. Pokud má úspory nebo si může půjčit, může začít více utrácet už nyní. Rozhodující je nová informace o budoucnosti, nikoli teprve okamžik zvýšení výplaty. Woodford pak zásadně rozpracoval Hallovy poznatky o roli očekávání v jiné oblasti, v měnové politice. Centrální banka totiž nemusí změnit úrokovou sazbu, aby ovlivnila ekonomiku. Stačí, když věrohodně – byť verbálně – změní očekávání jejího budoucího vývoje. 

Pokud ČNB přesvědčí trhy, že sazby zůstanou vyšší déle, mohou okamžitě vzrůst swapové sazby. A následně zdražit hypotéky. Dražší hypotéky znamenají za jinak stejných podmínek menší zájem o úvěry. Banky jich budou poskytovat méně, a tedy také vytvářet méně nových peněz. Splácením jistiny starých úvěrů přitom dále bankovní peníze naopak zanikají. 

Pouhá slova centrálních bankéřů tak měněním očekávání veřejnosti zásadně ovlivňují to, jakým tempem v ekonomice vznikají peníze a kolik jich v ní vlastně je. Hypotéky teď zdražují proto, že centrální bankéři ve svých prohlášeních varují, že budou muset být přísnější a již poměrně vysoké úrokové sazby držet vysoko déle. Tato slova zvedají sazby swapů, které bankám zdražují poskytování hypoték, i když peníze na ně opravdu vytvářejí pouhým stisknutím klávesnice...

Lukáš Kovanda, Ph.D.

Hlavní ekonom, Trinity Bank